20 Cdo 2739/2021-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného B. M., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti povinným 1) M. S., narozené XY a 2) V. S., narozenému XY, oběma bytem v XY, zastoupenými Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, pro 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 48 EXE 1334/2020, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. července 2021, č. j. 5 Co 774/2021-140, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Dovolatel je povinen zaplatit povinným 1) a 2) společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 22 627 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Petra Smejkala.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1/ Dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) ze dne 1. 7. 2021, č. j. 5 Co 774/2021-140, jímž odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) ze dne 7. 5. 2021, č. j. 48 EXE 1334/2020-104, ve výroku o zastavení exekuce, vedené na základě pověření okresního soudu ze dne 31. 8. 2020, č. j. 48 EXE 1334/2020-15, u soudního exekutora JUDr. Miloslava Zwiefelhofera, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 144 EX 2588/20, pro vymožení vypořádacího podílu ve výši 800 000 Kč podle usnesení okresního soudu ze dne 16.
10. 2019, č. j. 15 C 442/2018-113 (dále „exekuční titul“), kterým byl schválen soudní smír obsahující závazek povinných (v nalézacím řízení žalobců) pod podmínkou, že oprávněný (žalovaný) do 15. 4. 2020 vyklidí dům č. p. XY, jenž je součástí stavební parcely KN XY, nacházející se v části obce XY, katastrální území XY (dále „nemovitá věc“), Nejvyšší soud odmítá podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl.
II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění zvoleného předpokladu přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), v důsledku čehož se dovolatel míjí i s důvodem dovolání (§ 241a odst. 1 a 3 o.
s. ř.). 2/ Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž musí být zřejmé, jaké otázky hmotného či procesního práva se taková přípustnost týká (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud rovněž ve své ustálené rozhodovací praxi vyložil, že namítá-li dovolatel v souvislosti s vymezením přípustnosti dovolání, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je povinen v takovém případě alespoň stručně uvést, od kterého (kterých) rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
května 2017, sp. zn. 30 Cdo 5071/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 2345/2018).
3/ Oprávněný předpoklad přípustnosti dovolání vymezil tak, že považuje napadené rozhodnutí dovolacího soudu za „nesprávné a učiněné v rozporu s ustálenou judikaturou vyšších soudů“, a v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. února 2005, sp. zn. II. ÚS 494/03, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1346/2002, jde-li o „povinnost uhradit částku za vypořádací podíl v řízeních o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví“. Oprávněný zejména podrobil kritice „cesty, kterými by se měl dle mínění usnesení obou soudů dát“, poněvadž podání určovací žaloby či notářské osvědčení o potvrzení, že nemovitou věc vyklidil, „by stále naráželo na překážku v podobě povinných, kteří by při místním šetření prohlídku nemovité věci, tedy i osvědčení jejího stavu, znemožnili“.
Přestože bylo spoluvlastnické právo k nemovité věci zrušeno, oprávněný doposud neobdržel žádné protiplnění; nemovitou věc ke dni 15. 4. 2020 řádně vyklidil a povinní se jen snaží co nejvíce oddálit okamžik, kdy budou nuceni zaplatit odpovídající náhradu. 4/ Z uvedeného obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel, ač zastoupen advokátem, judikaturou vytýčenému požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání a důvodu dovolání nedostál. Z dovolání totiž není možno seznat, jakým způsobem se podle dovolatele má jím oznámená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu promítnout do závěrů vyjádřených v napadeném rozhodnutí, jakož ani to, jakou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, má dovolací soud vůbec řešit.
5/ Usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně vychází shodně ze skutečnosti, že oprávněný nedoložil podle § 43 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, patřičnou listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, jíž by osvědčil, že z exekučního titulu plynoucí synallagmatickou povinnost (vyklidit nemovitou věc ve znění smírčí podmínky exekvovaného platebního závazku) oprávněný k dohodnutému datu skutečně splnil; v posuzované věci proto exekuční titul dosud nemohl nabýt vykonatelnosti a důsledkem toho je dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a/ o.
s. ř. Takto sumarizované a zcela stěžejní právní posouzení věci odvolacím soudem přitom není dovoláním rozporováno (přičemž spekulativní tvrzení oprávněného, že by povinní příslušné úřední šetření co do vyklizení nemovité věci jistě zmařili, nemá v tomto ohledu vskutku žádný význam, což obdobně platí pro dovolatelem formulované skutkové námitky), tudíž ani dovolatelem na podporu předpokladu přípustnosti ohlášené rozhodnutí Nejvyššího soudu (natož nález Ústavního soudu, který rozhodovací praxi dovolacího soudu nepředstavuje) nemůže zvolenou přípustnost dovolání - ve smyslu odchýlení se odvolacího soudu při řešení relevantní právní otázky od judikatury dovolacího soudu - založit.
6/ Nedostatek řádného vymezení přípustnosti dovolání přitom již nelze odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov.
ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jedná se přitom o vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze předpoklad přípustnosti dovolání posoudit. 7/ Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení a k Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě pro rozhodnutí dovolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) není návrh dovolatele na odklad právní moci či vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu (§ 243 o.
s. ř.) důvodný, přičemž Nejvyšší soud v tomto případě zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. 20 Cdo 2481/2017). 8/ O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud se zřetelem k výsledku svého řízení podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., zahrnují-li účelně vynaložené náklady povinných (manželů v pozici solidárních příjemců náhrad) v celkové částce 22 627 Kč odměnu advokáta povinných za dva společné úkony právní služby snížené o 20% (sepis vyjádření k dovolání ze dne 4.
8. 2021) ve výši 18 400 Kč (§ 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. k/, § 12 odst. 4, § 13 odst. 4 a § 14a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů - dále „AT“), jednu paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 AT) a 21% daň z přidané hodnoty ve výši 3 927 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.