20 Cdo 275/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové v
exekuční věci oprávněné J. A., s. r. o., zastoupené advokátem, proti povinnému
V. H., zastoupenému advokátem, pro 55.318,13 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 35 Nc 11413/2005, o dovolání povinného
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2007, č. j. 20 Co
278/2007-52, takto:
I. Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne
18. 10. 2007, č. j. 20 Co 278/2007-52, se odmítá, jinak se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 19. 1. 2007, č. j. 35 Nc
11413/2005-15, zastavil exekuci nařízenou svým usnesením ze dne 24. 10. 2005,
č. j. 35 Nc 11413/2005-5, v části týkající se vymožení pohledávky 55.318,13 Kč
se 17% úroky p.a. z této částky od 3. 4. 1993 do zaplacení a dále vymožení
nákladů nalézacího řízení 3.996,- Kč (výrok I.); současně zamítl návrh na
zastavení exekuce pro vymožení částky 1.108,- Kč (představující náklady
předcházejícího neúspěšného výkonu téhož rozhodnutí), nákladů oprávněné a
nákladů exekuce (výrok II.). Následným usnesením ze dne 27. 3. 2007, č. j. 35
Nc 11413/2005-35, pouze doplnil své předchozí rozhodnutí o nákladový výrok.
Městský soud v Praze k odvolání oprávněné i povinného výrokem I. v záhlaví
označeného usnesení potvrdil výrok usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí
návrhu na zastavení exekuce pro náklady předcházejícího neúspěšného výkonu
rozhodnutí ve výši 1.108,- Kč, pro náklady oprávněné a náklady exekuce a
výrokem II. změnil usnesení tak, že se nezastavuje exekuce ani ohledně nákladů
nalézacího řízení 3.996,- Kč. Odvolací soud uzavřel, že hlavní závazek přiznaný
exekučním titulem a úroky z prodlení jsou s ohledem na jejich obchodněprávní
povahu ve smyslu § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), promlčeny (promlčecí doba
počala běžet 3. 4. 1993 - dnem následujícím po jeho splatnosti - a skončila
dnem 3. 4. 2003). Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud
samostatně posoudil běh promlčecí doby u nákladů řízení. Protože promlčecí doba
u nákladů nalézacího řízení počala běžet po právní moci exekučního titulu dne
22. 3. 1996 a promlčecí doba u nákladů předchozího neúspěšného výkonu
rozhodnutí po právní moci usnesení o jeho nařízení dne 28. 1. 2003, byl návrh
na nařízení exekuce (doručený soudu dne 10. 10. 2005) podán ještě před
skončením desetileté promlčecí doby, stanovené v § 408 odst. 1 obch. zák.
Povinný napadl dovoláním potvrzující a měnící výrok (výrok I. a II.) usnesení
odvolacího soudu a namítá, že spočívají na nesprávném právním posouzení věci.
Nesouhlasí se závěrem, že otázka promlčení pohledávky z nákladů řízení
(nalézacího i dřívějšího neúspěšného vykonávacího řízení), jež jsou nepochybně
příslušenstvím pohledávky (§ 121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), se posuzuje jinak
než promlčení hlavního závazku. Je přesvědčen, že akceptoval-li soud námitku
promlčení u hlavní pohledávky přiznané v nalézacím řízení, měl tak učinit i u
nákladů spojených s jejím uplatněním jako jejího příslušenství, které sleduje
osud primárního závazku. Protože odvolací soud takto věc neposuzoval, navrhl,
aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku I. a II.
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu.
Dovolací soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl.
II. Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku I. napadeného rozhodnutí není přípustné a
dovolání proti jeho měnícímu výroku II. není důvodné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání
proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Je-li napadeným výrokem – jako v projednávaném případě – výrok usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení
exekuce, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za
podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a
odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím
soudem zrušené rozhodnutí, jímž by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé
jinak), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ
jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. l písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí
po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení
otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem,
jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Dovolatel argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam, neuvedl a ani hodnocením námitek v dovolání obsažených
k takovému závěru dospět nelze. Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že
odvolací soud při posuzování právních otázek uplatnil právní názory
nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Protože dále dovolání proti měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu je
přípustné podle § 238a odst. 1 písm. d) a odst. 2 ve spojení s § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009, je dovolací soud povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.) k
případným vadám ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b),
odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem) a jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož takové vady však z obsahu spisu
nevyplývají a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem
včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je
předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu o tom, že podmínky
promlčení hlavního závazku a podmínky promlčení jeho příslušenství,
spočívajícího v nákladech nalézacího řízení, se posuzují samostatně.
Náklady spojené s uplatněním pohledávky, jimiž jsou nepochybně i náklady
soudního řízení, v němž byla pohledávka uplatněna, jsou podle § 121 odst. 3
obč. zák. příslušenstvím pohledávky. Protože obchodní zákoník neupravuje pro
oblast obchodních závazků, co je třeba rozumět příslušenstvím pohledávky, platí
§ 121 odst. 3 obč. zák. i pro oblast obchodních vztahů (srov. usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. 1 Cmo 758/95, uveřejněné pod č.
14/1998 Sb. soudních rozh. a stanovisek).
Nárok na náhradu nákladů řízení má však základ v procesním právu a vzniká
teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru
konstitutivní povahu (k tomu srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.
Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck. 2006, str.
676). Rozhodnutí o nákladech řízení (nárok na náhradu nákladů řízení) je totiž
jako procesní nárok zpravidla závislé na rozhodnutí ve věci samé; v takovém
případě pak platí, že nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze
hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. Proto pohledávka z titulu
práva na náhradu nákladů řízení před soudem zpravidla vzniká (na rozdíl od
hlavního závazku, jenž byl předmětem soudního řízení) po právní moci rozhodnutí
ve věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29
Cdo 238/2007).
Z uvedeného vyplývá, že počátek promlčecí doby u hlavního závazku
obchodněprávní povahy se neshoduje s počátkem promlčecí doby u přisouzených
nákladů řízení, a proto je třeba jejich promlčení posuzovat samostatně.
V projednávané věci bylo zjištěno, že desetiletá promlčecí doba u vymáhané
jistiny skončila dne 3. 4. 2003, tj. před podáním návrhu na nařízení exekuce.
Naproti tomu u pohledávky 3.996,- Kč z titulu nákladů nalézacího řízení
(splatných po právní moci exekučního titulu 22. 3. 1996) promlčecí doba počala
běžet dne 23. 3. 1996 a u pohledávky 1.108,- Kč z nákladů předchozího
neúspěšného výkonu rozhodnutí (splatné po právní moci usnesení o nařízení
výkonu rozhodnutí, vydaného Obvodním soudem pro Prahu 3 dne 21. 3. 2000, č. j.
23 E 1492/99-9, s právní moci dne 28. 1. 2003) počala běžet dne 29. 1. 2003,
proto byl návrh na nařízení exekuce (doručený soudu dne 10. 10. 2005) podán
včas - před uplynutím desetileté promlčecí doby (srov. § 408 obch. zák. pro
obchodněprávní závazky a § 110 odst. 1 obč. zák. pro občanskoprávní závazky).
Námitku promlčení v tomto směru proto nebylo možno akceptovat.
Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podle ustanovení
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl a v části směřující proti
měnícímu výroku jako nedůvodné podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem,
o. s. ř. zamítl.
Dovolání povinného bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto a oprávněné tak
vzniklo podle ustanovení § 142 odst. 1, § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b
odst. 5, věty první, o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. Protože však oprávněné v tomto stádiu řízení podle obsahu
spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl dovolací soud, že na náhradu nákladů
dovolacího řízení žádný z účastníků právo nemá.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Miroslava
J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně
senátu