20 Cdo 2770/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněného J. H., proti povinným 1) Z. B., a 2) Z. B.,
zastoupeným advokátem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 Nc
3775/2005, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
28.4.2006, č.j. 24 Co 170/2006-29, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze z 28.4.2006, č.j. 24 Co 170/2006-29, a
usnesení Okresního soudu Praha – západ z 19.12.2005, č.j. 13 Nc 3775/2005-4, se
ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu,
který nařídil exekuci vyklizením domu č.p. v obci J. u P. a dalších tam
označených nemovitostí a přestěhováním povinných do náhradního bytu v domě č.p.
v R., k.ú. J. u P. Odvolací soud uzavřel, že předložený exekuční titul
(rozsudek Okresního soudu Praha – západ z 13.1.2000, č.j. 7 C 1344/99-25) je
materiálně i formálně vykonatelný, zejména, že „zajišťovaný náhradní byt
splňuje kritéria náhradního bytu jako bytu, který má zajistit lidsky důstojné
ubytování povinného a členů jeho rodiny, a který může být bytem o menší
podlahové ploše, nižší kvality, méně vybavený a popřípadě i mimo obec než je
byt vyklizovaný.“
V dovolání (zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/,
odst. 3 o.s.ř. napadenému rozhodnutí přisuzují s odůvodněním, že je v rozporu s
hmotným právem) povinní – posuzováno podle obsahu jejich podání – namítají
nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst.
2 písm. b) o.s.ř. spatřují v závěru odvolacího soudu, že zajišťovaný náhradní
byt odpovídá exekučnímu titulu. Podle jejich názoru nebylo-li o takové bytové
náhradě rozhodnuto výrokem podkladového rozsudku, mají podle § 712 odst. 3 ve
spojení s ustanovením § 712 odst. 2 občanského zákoníku nárok na náhradní byt,
který by měl být o stejné podlahové ploše, ve stejné kvalitě, stejně vybavený a
v obci, v níž bydlí dosud. Tyto předpoklady zajišťovaný náhradní byt (o
podlahové ploše 75, 2 m2 oproti ploše vyklizovaného bytu cca 135 m2), byť ve
stejném katastrálním území, avšak v jiné obci, nesplňuje. Pokud by nalézací
soud chtěl použít ustanovení § 712 odst. 2 věty čtvrté in fine občanského
zákoníku, jež se podle dovolatelů vztahuje pouze na případy, kdy má být
vyklizen byt služební (o který v souzené věci nejde), musel by jeho aplikaci
odůvodnit.
Dovolání, přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 ve spojení
s ustanovením § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o.s.ř. (zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí je dán jeho rozporem s dosavadní judikaturou) je důvodné.
Již ve svém usnesení z 21.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 605/2001, Nejvyšší soud
vyslovil závěr, že zajištění náhradního bytu v obci jiné než té, v níž je byt
vyklizovaný, přichází v úvahu jen za splnění podmínek, které stanoví zákon (§
712 odst. 2 věta čtvrtá a § 713 odst. 1 věta třetí obč. zák.) a za dalšího
předpokladu, že tak soud v nalézacím řízení výslovně rozhodl.
Z ustanovení § 159a odst. 1 o.s.ř. dle něhož nestanoví-li zákon jinak, je výrok
pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení, vyplývá, že odůvodnění
rozsudku závazné není (čemuž odpovídá i to, že odvolání jen proti důvodům
rozhodnutí není přípustné /§ 202 odst. 3 o.s.ř./). Jen výrok rozhodnutí je tedy
způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí a
vykonatelností, zatímco prostřednictvím odůvodnění rozhodnutí soud jen sděluje
své skutkové a právní závěry ve výroku vyjádřené. Závěr výše uvedeného
judikátu, že zajištění náhradního bytu v obci jiné než té, v níž je byt
vyklizovaný, přichází v úvahu jen za předpokladu, že tak soud v nalézacím
řízení výslovně rozhodl, tudíž nelze vykládat jinak než tak, že o náhradním
bytu v jiné obci musí být v nalézacím řízení rozhodnuto výrokem podkladového
rozsudku.
V souzené věci tomu tak však nebylo, jelikož nalézací soud o náhradním bytu v
jiné obci nerozhodl výrokem (v něm nejenže povinnost žalovaných k vyklizení
bytu nevázal na zajištění jakékoli náhrady, ale nestanovil ani žádnou pariční
lhůtu), nýbrž pouze v odůvodnění rozsudku uvedl, že „žalovaným přiznal právo na
zajištění náhradního bytu“, a – bez dalšího – že „náhradním bytem ve smyslu
ustanovení § 712 odst. 2 obč. zákoníku je byt o menší podlahové ploše, nižší
kvality a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec než je vyklizovaný byt.“
Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci
nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí
spočívá, Nejvyšší soud je – aniž se musel zabývat dalšími dovolacími námitkami
– bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.), podle § 243b odst. 2 věty za středníkem
o.s.ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a
věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu