20 Cdo 2824/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněné A., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti povinné
V. K., pro 5.035.-Kč s příslušenstvím, o nařízení exekuce, vedené u Okresního
soudu v Lounech pod sp. zn. Nc 3738/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. června 2004, č.j. 10 Co
441/2004-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh
na nařízení exekuce, maje za to, že odvolací obrana oprávněné je nedůvodná,
neboť neprokázala ve smyslu § 36 odst. 3 a 4 zák. č. 120/2001 Sb. listinou
právní nástupnictví postupníka . P., s.p., v likvidaci, po postupiteli Z. P.,
st.p., v likvidaci, jenž je uveden jako oprávněný v exekučním titulu.
Oprávněná ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.),
jež dovozovala z toho, že odvolací soud odmítl hodnotit prokázání postoupení
pohledávky podle § 121 o.s.ř. podle postupu v řízení vedeném pod sp.zn. 1 E
276/97 Okresního soudu v Lounech a tím učinil závěr, že pohledávky postoupené z
původního oprávněného Z. P. s.p. mohou být vymáhány jen výkonem rozhodnutí
podle občanského soudního řádu a nikoliv dle exekučního řádu, který nemůže
působit retroaktivně. Jestliže soud ve věci výkonu rozhodnutí prodejem
movitých věcí vzal (dříve) nástupnictví za prokázané, měl nyní exekuční soud
vzít takovou skutečnost za známou a jestliže pak soud v takovém předcházejícím
řízení rozhodl o vstupu dalšího nástupce namísto oprávněného z exekučního
titulu, byl takovým rozhodnutím vázán a nebylo přípustné rozhodovat znovu o
věci odlišně. Nad to soud takto (v dřívějším řízení) vydal usnesení, které
naplňuje požadavek listiny ověřené státním orgánem o přechodu pohledávky ve
smyslu exekučního řádu.
Dovolání přípustné není.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí
(a ve smyslu § 52 odst. 1 a § 130 zák. č. 120/2001 Sb. též nařízení exekuce);
ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za
předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1
písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.)
ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo
odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu – k
založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.,
musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé
po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán
zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje
tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným
důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda
rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek
obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
O takový případ se však v dané věci nejedná. Odvolací soud při přezkumu
správnosti zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně vyložil § 36 odst. 3 a 4
zák. č. 120/2001 Sb. v plném souladu s výkladovými standardy exekučních soudů
vyjádřenými např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997, sp.zn.2 Cdon
1073/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit 2/1997 pod poř. č. 13,
v němž byl zaujat názor, dle nějž povinnost oprávněného doložit (prokázat)
způsobem uvedeným v ustanovení § 256 o.s.ř. přechod práva nebo povinnosti je
jeho procesní povinností a že nesplní-li tuto povinnost, je soud povinen mu
poskytnout potřebné poučení a vyzvat jej, aby svou procesní povinnost v tomto
směru dodatečně splnil v přiměřené lhůtě, kterou mu současně určí a jestliže
ani poté oprávněný přechod práv nebo povinností neprokáže, rozhodne soud o
zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Uvedený právní názor se
nepochybně uplatní též ve smyslu § 36 odst. 3 a 4 zák. č. 120/2001 Sb. při
rozhodování o nařízení exekuce. Učinil-li odvolací soud v dané věci závěr, že
oprávněná nedoložila listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo
notářem přechod vymáhané povinnosti z v exekučním titulu označeného oprávněného
na jednoho z jejích tvrzených předchůdců, užil přitom přiléhavou právní normu a
vyložil ji způsobem nejen nevybočujícím z ustáleného výkladu, ale přímo mu
odpovídajícím.
Oprávněná se totiž mýlí ve svých názorech, když se domnívá, že postup a
rozhodování soudu v jiné věci (ve věci výkonu téhož rozhodnutí) představuje
skutečnost známou soudu z jeho činnosti (§ 121 o.s.ř.); povinnost, kterou musí
splnit ve smyslu § 36 odst. 3 zák. č. 120/2001 Sb., nemůže být nahrazena
obecnými pravidly dokazování; uvedená povinnost oprávněného je v souvislosti s
každým návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce nezastupitelná jiným
postupem. Rozhodnutí soudu procesního charakteru v jiném řízení nezavazuje soud
pro řízení jiné a nepřestavuje v tomto ohledu listinu vydanou státním orgánem;
aktivní legitimaci oprávněného (i z hlediska splnění povinnosti oprávněného
prokázat přechod práva) musí exekuční soud vždy při rozhodování o návrhu na
nařízení exekuce individuálně posoudit podle konkrétních okolností případu a
takové rozhodnutí ani nepředstavuje skutečnost známou soudu z jeho činnosti. V
souzené věci nemůže jít o věc totožnou s řízením vedeným pod sp.zn. 1 E 276/97
Okresního soudu v Lounech (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2003,
sp.zn. 20 Cdo 1751/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura sešit 10/2003
pod poř. č. 187). Odvolací soud pak rozhodně nevyjadřuje, ba ani nenaznačuje,
závěr přičítaný mu oprávněnou, že by na základě retroaktivního působení
exekučního řádu bylo možno titul vykonat jen výkonem rozhodnutí podle
občanského soudního řádu – vyjadřuje jen, že pohledávku titulem přiznanou pro
důvody vyjádřené v odůvodnění jeho rozhodnutí podle exekučního řádu vymáhat
nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by
mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v
konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což
rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.
předpokládá), zde tedy nejde; rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.)
nemůže být dán tam, kde námitky dovolatelky vycházejí z práva
procesního.
Protože odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi
ustálené a nepochybné, dovolací důvod tak není uplatněn právem a nelze-li
dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po
právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c/, odst.
3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny
již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/
o.s.ř. odmítl.
Oprávněná s dovoláním úspěšná nebyla, povinné, která by jinak měla
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu
spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 146 odst. 3,
224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů
dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2005
JUDr. František I š t v á n e k , v.r.
předseda senátu