20 Cdo 2837/2025-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné E. F., zastoupené Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem v Ostravě, Veleslavínova č. 252/5, proti povinné I. L., zastoupené Mgr. Martinem Brudným, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova č. 1243/7, pro 1 170 991 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 34 EXE 2186/2022, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2025, č. j. 66 Co 279/2024-171, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2025, č. j. 66 Co 279/2024-171, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 19. března 2024, č. j. 34 EXE 2186/2022-96, zastavil exekuci (výrok I.) a rozhodl o nákladech exekuce (výroky II. a III.). Soud mimo jiné zjistil, že oprávněná, která je matkou povinné, po vydání exekučního titulu podepsala listinu nadepsanou „Prohlášení“ datovanou dne 24. ledna 2021 v XY, v níž prohlásila, že „nepožaduje splacení částky 1 170 991 Kč z podílu dědictví po I. L.“ (dále též jen „sporné prohlášení“). Oprávněná listinu vlastnoručně podepsala u příležitosti, kdy jí povinná navštívila, listinu sama vyhotovila a předložila ji oprávněné k podpisu.
Oprávněná se s textem listiny seznámila, či alespoň se s ním seznámit měla a mohla, neboť se jedná o jeden list papíru formátu A4 o několika řádcích jednoduchého textu (jedna nerozvitá věta) napsaného čitelně a dostatečně velkým písmem. Soud sporné prohlášení interpretoval jako prominutí dluhu podle ustanovení § 1995 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Důvodem zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s.
ř.“) tak byl zánik práva přiznaného exekučním titulem v důsledku prominutí dluhu. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. dubna 2025, č. j. 66 Co 279/2024-171, k odvolání oprávněné usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce nezastavuje (první výrok) a že o nákladech exekuce bude rozhodnuto v dalším průběhu exekuce (druhý výrok). Odvolací soud zopakoval dokazování listinou obsahující sporné prohlášení a výslechem obou účastnic řízení, načež v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podle jazykového výkladu sporného prohlášení nelze dovodit vyjádření vůle oprávněné prominout dluh povinné ve smyslu § 1995 o.
z., neboť slovní spojení „nepožaduje splacení“ podle slovníku spisovného jazyka českého vydaného v roce 1989 odpovídá významu „naléhavě nežádat splnění povinnosti, naléhavě se nedomáhat splnění povinnosti, naléhavě neuplatňovat nárok“, nikoliv ve významu prominutí dluhu, odpuštění dluhu či dluh soudně nevymáhat. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že listina obsahující sporné prohlášení sama o sobě zánik povinnosti zaplatit dluh nepřivodila. Dále odvolací soud uvedl, že obsahuje-li listina záznam o právním jednání oprávněné s povinnou, je při jeho výkladu nutné vycházet z projevu vůle a úmyslu oprávněné a povinné před a při jeho vzniku, tedy aplikovat pravidla obsažená v § 555 odst. 1 a 556 o.
z., a v tomto ohledu dále uvedl: „Vyplynulo- li z výpovědí obou účastnic, že povinná naposledy navštívila oprávněnou v říjnu 2021 a výzvu k plnění povinnosti uložené jí exekučním titulem obdržela na konci prosince 2021, kterou sepsal právní zástupce oprávněné, kterého oprávněná sama vyhledala, a po doručení výzvy povinná přišla k oprávněné, aby se ujistila, zda oprávněná skutečně má v úmyslu finanční plnění po povinné vymáhat, pokud dobrovolně povinnost k výzvě nesplní, pak v situaci, kdy oprávněná reagovala slovy, že ‚nevím, na co by mi peníze byly‘, což vedlo povinnou k následnému vyhotovení písemného ‚Prohlášení ze dne 24.
ledna 2021‘ (správně vyhotoveného dne 24.
ledna 2022) a oprávněná toto Prohlášení podepsala, pak z jednání oprávněné předcházející této události, jakož i následujícího po této události, kdy je evidentní, že oprávněná z takto získaných peněz měla v úmyslu financovat své potřeby a náklady spojené s bydlením v domě, neboť vztahy mezi povinnou a oprávněnou se zhoršily nejpozději od října 2021 (viz výpověď povinné), pak s ohledem na neshody mezi oběma účastnicemi, ať už byly vyvolané jednáním oprávněné či provozními náklady spojenými s bydlením oprávněné v domě, nelze dovodit úmysl oprávněné adresovat povinné svůj projev vůle prominout dluh, odpustit dluh či dluh soudně nevymáhat.“ Odvolací soud tak oproti soudu prvního stupně uzavřel, že vymáhaný dluh nezanikl, neboť jej oprávněná povinné neodpustila.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, popř. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka formulovala následující otázky: 1) Je výrok oprávněné ve smyslu § 1995 o. z., obsažený v listině, v níž se uvádí, že oprávněná „nepožaduje splacení dluhu“, způsobilý vyvolat účinky prominutí dluhu, pokud je takový výrok učiněn vážně, určitě a srozumitelně, byť neobsahuje výslovně formulaci „promíjím dluh“? Tato otázka podle dovolatelky dosud nebyla judikaturou Nejvyššího soudu řešena.
Odkaz odvolacího soudu na jazykový slovník z roku 1989 považuje dovolatelka za nepřiléhavý, neboť prohlášení oprávněné by mělo být zkoumáno z hlediska její skutečné vůle. Nadto se za 36 let mohl význam slov změnit. Podle dovolatelky je formulace „nepožaduji splacení dluhu“ srozumitelným a určitým projevem vůle, který nelze chápat jinak než jako rozhodnutí oprávněné vzdát se práva na plnění, tím spíše že úmysl prominout povinné její dluh je zřejmý i z výslechu a jednání oprávněné. 2) Musí právní jednání směřující k prominutí dluhu podle § 1995 o.
z. obsahovat určitou formuli (např. „promíjím“), nebo postačí, aby z celkového obsahu a okolností projevu vůle vyplýval úmysl věřitele již nadále neuplatňovat svůj nárok? Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž je rozhodující materiální obsah právního jednání, když dovodil, že absence slova „promíjím“ činí projev vůle právně neúčinným, ačkoliv jeho obsah i okolnosti svědčí o zřejmé vůli věřitelky. 3) Má při výkladu právního jednání podle § 555 a § 556 o.
z. přednost subjektivní výklad vycházející z pozdějších tvrzení jednající osoby, nebo je třeba přihlížet primárně k objektivnímu obsahu projevu vůle a okolnostem, za nichž bylo jednání učiněno? Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť přikládal zásadní význam pozdějším tvrzením oprávněné, že listinu nepodepsala s úmyslem prominout dluh. Úmysl jednajícího je však relevantní jedině tehdy, byl-li znám též druhé straně. 4) Nese ten, kdo svým podpisem stvrdil obsah listiny, riziko jejího obsahu, není-li prokázáno, že právní jednání trpí vadou vůle (např. omylem či nátlakem), a lze proto uzavřít, že podepsaná listina je platným právním jednáním? Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž účastník, který podepsal listinu, nese riziko jejího obsahu, ledaže by prokázal vadu vůle (jednání pod nátlakem, v omylu nebo osobou omezenou ve svéprávnosti).
Pokud tedy odvolací soud připustil, aby mohla oprávněná relativizovat účinky svého podpisu na sporném prohlášení pouhým tvrzením, že nevěděla, co podepisuje, popř. že listinu nepovažovala za právně významnou, je takový závěr v rozporu ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Dovolatelka z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že všechny dovolací otázky jsou zavádějící, přičemž jde o různé formulace stále téhož argumentu. Uvedené otázky již byly v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a odvolací soud se při jejich řešení od judikatury neodchýlil. Odvolací soud podle oprávněné provedl rozsáhlé dokazování a posuzoval sporné prohlášení podle jazykového výkladu a rovněž v kontextu jednání obou stran před, při a po podpisu listiny. Dále podle oprávněné k podpisu sporného prohlášení došlo za nápadně podezřelých podmínek, narychlo a bez vědomí jejího advokáta, přičemž oprávněná jakožto seniorka mohla být pod tlakem a neporozumět situaci a textu prohlášení.
Dovolání je podle oprávněné nejen nedůvodné, ale též nepřípustné, neboť uplatněným dovolacím důvodem není nesprávné právní posouzení, ale zjišťování skutkového stavu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (neboť při řešení otázky výkladu právního jednání se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle ustanovení § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.
Podle ustanovení § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
Podle ustanovení § 556 odst. 2 o. z. Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019, a v rozsudku ze dne 9. září 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2021 (jakož i v dovolatelkou odkazovaném rozsudku ze dne 25. dubna 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016), vysvětlil, že každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné), zásadně podléhá výkladu. Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu.
Pro výklad jakéhokoliv právního jednání je podstatný jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování (§ 555 odst. 1 o. z.). Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam. Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností.
Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání vyžaduje (§ 556 odst. 1 věta první o. z.), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).
Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání. Uzavřel-li tedy odvolací soud v nyní řešené věci, že listina obsahující sporné prohlášení nezpůsobila zánik povinnosti povinné zaplatit oprávněné vymáhaný dluh, neboť z jazykového výkladu nelze dovodit vyjádření vůle oprávněné dluh prominout, je uvedený závěr nesprávný, resp. přinejmenším předčasný.
Při výkladu sporného prohlášení je totiž třeba zkoumat skutečnou vůli oprávněné jakožto jednající, a to z pohledu povinné jakožto poctivého adresáta projevu vůle. Odvolací soud sice dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z jednání oprávněné předcházejícího, jakož i následujícího po podpisu sporného prohlášení nelze dovodit úmysl oprávněné adresovat povinné svůj projev vůle prominout dluh, ovšem nijak již nezkoumal, s jakým úmyslem oprávněná sporné prohlášení podepsala, pokud nechtěla povinné dluh prominout.
Jinými slovy, odvolací soud právní jednání oprávněné spočívající ve sporném prohlášení dostatečně nevyložil, nezabýval se tím, jaká byla skutečná vůle (úmysl, záměr) oprávněné v okamžiku podpisu sporného prohlášení a zda tato vůle byla či musela být známa též povinné. Na základě neúplné úvahy odvolacího soudu nelze učinit závěr, zda obsahem uvedeného právního jednání bylo prominutí dluhu, či nikoliv. Nejvyšší soud dodává, že teprve nepodaří-li se zjistit skutečnou vůli oprávněné, která musela být v okamžiku podpisu sporného prohlášení známa též povinné, aplikuje soud ustanovení § 556 odst. 1 věty druhé o.
z. Ani z hlediska (eventuálního) výkladu sporného prohlášení na základě (objektivně) projevené vůle stran však není dostatečné výlučné uplatnění jazykového (gramatického) výkladu, tím spíše založeného pouze na slovníku vydaném před 36 lety. Výslovné prohlášení, že oprávněná nepožaduje po povinné splatit dlužnou částku, by naopak při použití jazykového výkladu nepochybně bylo možné interpretovat jako prominutí dluhu.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, a tedy nesprávné. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Se zřetelem k tomu, že bylo o dovolání v přiměřené lhůtě rozhodnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 2. 12. 2025
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu