21 Cdo 5281/2016-184
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D., v právní věci žalobce L. D., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Maršíkovou
Nocarovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, V Jirchářích č.
148/4, proti žalované Městské části Praha 4 se sídlem úřadu městské části v
Praze 4 – Krči, Antala Staška č. 2059/80b, IČO 00063584, zastoupené Mgr. Bc.
Patrikem Frkem, advokátem se sídlem v Praze 4 - Modřanech, Pod vinicí č.
2149/21, o neplatnost odvolání z funkce tajemníka, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 82/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 20. dubna 2016 č. j. 62 Co 99/2016-129, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 2. 3. 2015, který žalobce převzal dne 13. 3. 2015, sdělil
starosta městské části Praha 4 Mgr. Petr Štěpánek, CSc., žalobci, že jej se
souhlasem ředitelky Magistrátu hlavního města Prahy JUDr. Martiny Děvěrové,
MPA, odvolává z funkce tajemníka Úřadu městské části Praha 4 z důvodu, že
„závažným způsobem porušil svoje zákonem stanovené povinnosti“, neboť „po dobu
své pracovní neschopnosti“, kterou nastoupil dne 14. 7. 2014, tedy po období
delší než 6 měsíců, „nezajistil“ svého zástupce, k zastupování ve funkci
tajemníka pověřuje jednotlivé pracovníky úřadu bez projednání v radě městské
části Praha 4, čímž za použití ustanovení § 103 zákona č. 131/2000 Sb., o
hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, žalobce porušuje povinnost
danou ustanovením § 81 odst. 5 písm. c) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě
Praze, ve znění pozdějších předpisů, v době své pracovní neschopnosti dochází
na úřad a vykonává pracovní a úřední činnost, podepsal např. užití sociálního
fondu, dále činil úkony v rámci zadávacího řízení na „zajištění externího
správce, tj. outsourcing informačních technologií a služeb“, a to tak, že se
např. zúčastnil jako člen komise pro otvírání obálek a člen hodnotící komise
jednání těchto komisí a podepsal příslušné protokoly a informaci o nabídkové
ceně a údajích z nabídek.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 13. 5. 2015
domáhal, aby bylo určeno, že uvedené odvolání žalobce z funkce tajemníka Úřadu
městské části Praha 4 je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jeho
pracovní poměr u žalované byl založen jmenováním do funkce tajemníka ze dne 18.
10. 2007, že v červnu 2014 utrpěl krvácení do mozku, že od té doby až do svého
odvolání z funkce tajemníka byl v pracovní neschopnosti, že jeho ošetřující
lékař mu povolil vykonávat i v době nemoci některé lehčí administrativní
psychicky méně náročné úkony jako jsou konzultace, porady či účast na formálním
zasedání některých orgánů, že tyto činnosti byly omezeny časově na dobu
povolených vycházek či „v nestresovém prostředí doma“, že nebyly splněny
hmotněprávní předpoklady pro jeho odvolání z funkce tajemníka, neboť ve
skutečnostech, v nichž žalovaná spatřuje skutkový důvod odvolání, nelze
spatřovat porušení některé zákonem stanovené povinnosti závažným způsobem, že
veškeré úkony, ať už pracovní, nebo úřední, prováděl zcela v souladu s
doporučením lékaře a v době, kdy mu byly „v rámci režimu práce neschopného“
povoleny vycházky, že odvolání z funkce tajemníka je navíc nedostatečně určité
a učiněné v rozporu s právem, neboť žalovaná „formálně odkazuje na zákonný
důvod spočívající v odkazu na § 12 odst. 1 zákona č. 312/2002 Sb., ovšem toto
porušení neprecizovala konkrétním písmenem v marginální rubrice právní normy“,
že i důvody, ve kterých mělo spočívat závažné porušení jeho povinností, jsou
vymezeny „velmi vágně až účelově“ a že nebyly splněny ani podmínky ustanovení §
97 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, neboť ze souhlasu
zástupkyně ředitele Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 19. 2. 2015 není
patrné, z jakých důvodů je souhlas s odvoláním tajemníka žalované dáván.
Žalobce je přesvědčen, že uvedené odvolání z funkce tajemníka je neplatné a že
bylo pouze „účelovým a politickým krokem“.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. 9. 2015 č. j. 10 C 82/2015-40
žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 7 600 Kč k rukám advokátky JUDr. Zdeňky Maršíkové Nocarové, Ph.D.
Dovodil, že „námitka žalobce, že předchozí souhlas není dostatečně odůvodněn,
není rozhodná za situace, kdy dostatečně podrobně je odůvodněna žádost o
udělení souhlasu“, že zaměstnanci nelze vytknout, že během pracovní
neschopnosti neplnil své povinnosti, které souvisí s výkonem práce, neboť
zaměstnanec během pracovní neschopnosti žádnou takovou povinnost nemá, že
účelem zákona není uložit tajemníku povinnost „zajistit“ si svého zástupce
během své pracovní neschopnosti, ale že zákon předpokládá, že tajemník zástupce
jmenuje předem (před „možným zahájením“ pracovní neschopnosti), že je sice
pravdou, že žalobce to po svém jmenování do funkce neučinil, avšak že to mu
žalovaná v odvolání nevytkla, že úmyslem žalované bylo vytknout žalobci, že
nejmenoval zástupce až po zahájení pracovní neschopnosti, že tato výtka je
formulována zcela jednoznačně, konkrétně a že jiný výklad nepřipouští, že
žalobce nebyl povinen projednat pověřování zástupců v radě, že neměl ani
povinnost o tom radu informovat, neboť povinnost daná ustanovením § 81 odst. 5
písm. c) zákona o hlavním městě Praze se netýká pověřování jednotlivých
zaměstnanců zastupováním, ale jmenování zástupců, což je odlišné právní
jednání, že pověření je jednání méně formální, kterým se řeší dočasný zástup
např. po dobu nepřítomnosti vedoucího zaměstnance, že pojem „jmenování“ pak
značí dočasné nebo trvalé zmocnění zaměstnance výkonem určité pracovní pozice,
které je upraveno zákonem, a že samotná skutečnost, že žalobce v době dočasné
pracovní neschopnosti docházel na úřad a vykonával pracovní a úřední činnost,
přičemž žalovaná o docházkách žalobce do zaměstnání věděla (byť ne předem) a
věděla též, že činí jednotlivá právní jednání, k jeho odvolání z funkce
tajemníka nestačí, neboť žalobce neporušil žádnou povinnost uloženou mu
organizačním řádem žalované, zákonem o hlavním městě Praze ani zákoníkem práce,
a žalovaná, která si pouze nevěděla rady s „chaosem“, který žalobce údajně
svévolnou činností přivodil, netvrdila, že by žalobce svým jednáním způsobil
nějakou škodu nebo že by jednotlivá právní jednání činil v rozporu s jejími
zájmy. Soud prvního stupně má za to, že žalovaná měla využít jiné právní
prostředky, jak žalobce přimět, aby dodržoval „režim pracovní neschopnosti“, a
jak jej za nedodržování postihnout, že případně mohla iniciovat kroky vedoucí k
ukončení pracovní neschopnosti, pokud ji shledala účelovou, a že (vedle toho)
měla využít jiné právní prostředky k zajištění bezproblémového chodu úřadu po
dobu nepřítomnosti žalobce.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2016 č. j. 62
Co99/2016-129 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a
uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení „před
soudy obou stupňů“ 2 000 Kč k rukám advokáta Mgr. Bc. Patrika Frka. Ztotožnil
se s názorem soudu prvního stupně, že po dobu pracovní neschopnosti zaměstnanec
není povinen plnit své povinnosti, které souvisí s výkonem práce, že v tom, že
žalobce v době pracovní neschopnosti docházel na úřad a vykonával některé
činnosti, nelze bez dalšího spatřovat porušení zákonem stanovené povinnosti a
že žalovaná měla využít jiné právní prostředky, jak přimět žalobce k tomu, aby
dodržoval „léčební režim“ v době dočasné pracovní neschopnosti, a jak ho za
jeho případné nedodržování postihnout, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně
odvolací soud „s použitím výkladových pravidel“ uvedených v ustanovení § 556
občanského zákoníku dovodil, že žalovaná žalobci nevytýká to, že „nezajistil“
svého zástupce v době, kdy byl „dočasně uznán práce neschopným“, ale právě to,
že tohoto zástupce „nezajistil“ dříve, tedy ještě před započetím této pracovní
neschopnosti, fakticky tedy od 18. 10. 2007, kdy funkci tajemníka Úřadu městské
části Praha 4 vykonával. Formulace „po dobu své pracovní neschopnosti, kterou
jste nastoupil dne 14. července 2014, tedy po období delší než 6 měsíců“ podle
názoru odvolacího soudu vyjadřuje právě to, že v době, kdy byl žalobce takto
„dočasně uznán práce neschopným“, tento zástupce u žalované nepůsobil právě
proto, že ho žalobce předtím neustanovil, což lze podle mínění odvolacího soudu
dovodit i z toho, že žalovaná v žádosti o předchozí souhlas s odvoláním žalobce
i v odvolání žalobce z funkce uvádí, že žalobce tímto svým jednáním porušil
ustanovení § 81 odst. 5 písm. c) zákona o hlavním městě Praze za použití § 103
tohoto zákona. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že právní jednání
žalované vyložil pouze jazykovým a gramatickým výkladem, aniž by použil též
výklad logický a systematický se zaměřením na posouzení obsahu tohoto právního
jednání a zkoumání vůle žalované. Odvolací soud má za to, že v daném případě
nelze právní jednání obsažené v odvolání z funkce vyložit různým způsobem, kdy
by bylo na místě použít výklad pro žalobce nejpříznivější, neboť i když „výklad
důvodu odvolání pod bodem 1 není zcela jednoznačný a určitý“, tak ho „nelze
vyložit tak, že žalovaná žalobci vytýká buď to, že žalobce nejmenoval svého
zástupce v době své pracovní neschopnosti, nebo to, že svého zástupce
nejmenoval před započetím pracovní neschopnosti“. Odvolací soud dospěl k
závěru, že žalobce tím, že nejmenoval svého zástupce po dobu svého působení ve
funkci tajemníka, porušil svoji povinnost uloženou § 81 odst. 5 písm.
c) zákona
o hlavním městě Praze a že za situace, kdy žalobce vykonával funkci tajemníka
od roku 2007 a svého zástupce nejmenoval za celou tuto dobu, je nutno uvedené
jednání žalobce kvalifikovat jako závažné porušení zákonem stanovené
povinnosti, které „samo o sobě opravňovalo žalovanou k tomu, aby žalobce
odvolala z funkce“, a to se zřetelem k tomu, že dočasná pracovní neschopnost
započatá dne 14. 7. 2014 trvala více než půl roku a že žalobce, který nemohl
funkci tajemníka vykonávat, neměl svého zástupce a činnost úřadu tak „fakticky
paralyzoval“. Tím, že po dobu své pracovní neschopnosti pověřoval různé
zaměstnance úřadu k výkonu různých činností, žalobce podle názoru odvolacího
soudu fakticky obcházel svoji povinnost uloženou § 81 odst. 5 písm. c) zákona o
hlavním městě Praze za použití § 103 tohoto zákona jmenovat svého zástupce,
přičemž skutečnost, zda se tak stalo s vědomím členů rady, je nerozhodná, neboť
je zřejmé, že rada městské části takovéto pověřování neprojednala předem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
žalovaná „nezajištění“ si zástupce před započetím pracovní neschopnosti žalobci
v odvolání z funkce nevytknula, že záměrem žalované bylo vytknout žalobci to,
že nejmenoval svého zástupce až po zahájení pracovní neschopnosti, že výtka
uvedená v odvolání z funkce je v tomto formulována zcela jednoznačně a že nelze
připustit jiný výklad. Dovolatel má za to, že v celém textu, výklad jehož části
je předmětem sporu, je zřetelná významová vágnost pojmů, že použitým slovním
výrazům a termínům je tedy třeba rozumět v rozhodující míře v tom smyslu, jaký
tyto výrazy mají v obecném základu spisovného jazyka, a že v daném případě
nejsou dány žádné relevantní důvody pro to, aby jako základ interpretace
„inkriminovaného smluvního textu“ byl v některé z jeho částí přijat odlišný
význam použitých výrazů tak, jak to činí v napadeném rozhodnutí odvolací soud.
Podle mínění dovolatele jde o projev vůle učiněný způsobem, jenž nevzbuzuje
pochybnost o tom, co konkrétně chtěl jeden z účastníků „smlouvy“ projevit,
„úkon“ v celém svém kontextu s ostatními částmi odvolání z funkce je v daném
případě v naprostém souladu s jeho jazykovým projevem, o obsahu tohoto
„právního úkonu“ nevzniká žádná pochybnost, a proto podle současné judikatury
nelze jakoukoli pochybnost, vzhledem k „nejasnosti a neurčitosti tvrzené
odvolacím soudem“, odstraňovat jakýmkoliv výkladem. Dovolatel uvádí, že právě
jazykový výklad je zcela prvotní přístup ke zkoumanému textu a je zásadním
východiskem pro objasnění a ujasnění jeho smyslu, že zcela jednoznačně
vyjádřený obsah „právního úkonu“ lze jen takto jednoznačně jazykově vykládat,
že učiněný závazný projev vůle nelze doplňovat, měnit a dokonce nahrazovat
dalšími pomocnými výklady, že projev vůle obsahující výraz připouštějící různý
výklad je třeba v pochybnostech vždy vykládat k tíži té ze stran sporu, která
jako první příslušný výraz použila a kterou je v tomto konkrétním případě
jednoznačně žalovaná, která text odvolání z funkce vyhotovila, a že „podmínkou
přihlédnutí soudu k vůli účastníků je to, aby tato vůle nebyla v rozporu s tím,
co plyne z jazykového vyjádření tohoto úkonu“. Dovolatel je přesvědčen, že
odvolací soud nesprávně právně posoudil obsah „právního úkonu“ učiněného
žalovanou, že připustil „vadné“ použití výkladových pravidel pro právní akt
učiněný žalovanou a že „nesprávně aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu“
vztahující se k tématice výkladových pravidel při posouzení základní otázky
sporu (porušení povinnosti žalobce uvedené jako důvod jeho odvolání z funkce).
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť napadené
rozhodnutí „nespočívá ani v nesprávném právním posouzení věcí, ani nemá ve věci
samé po právní stránce zásadní význam“, popřípadě aby dovolání zamítl, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Pokud jde o výklad právního jednání,
odvolací soud podle názoru žalované nijak nepochybil a postupoval zcela
korektně, přičemž svůj postup přesvědčivě popsal a zdůvodnil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobce byl dne 18. 10. 2007 jmenován do funkce tajemníka Úřadu městské části
Praha 4 s účinností od 19. 10. 2007, že po dobu výkonu své funkce nejmenoval
žádného svého zástupce, že od 14. 7. 2014 nejméně do 31. 3. 2015 byl v pracovní
neschopnosti, že v době pracovní neschopnosti docházel příležitostně podle
svého uvážení do zaměstnání, že žalovaná o jeho přítomnosti věděla, avšak
nevěděla o ní předem, že žalobce během své pracovní neschopnosti uděloval
písemná pověření k zastupování několika zaměstnancům, přičemž se jednalo
zpravidla o obecné pověření na určité kratší období a v několika případech se
jednalo o pověření k určitému právnímu jednání, že žalobce během své pracovní
neschopnosti učinil v zaměstnání několik dalších jednání, že žalovaná dopisem
ze dne 2. 3. 2015, který žalobce převzal dne 13. 3. 2015, se souhlasem
ředitelky Magistrátu hlavního města Prahy odvolala žalobce z funkce tajemníka z
důvodu, že „závažným způsobem porušil svoje zákonem stanovené povinnosti“ tak,
že „po dobu své pracovní neschopnosti“, na kterou nastoupil dne 14. 7. 2014,
tedy po dobu delší než šest měsíců, „nezajistil“ svého zástupce, že k
zastupování žalobce pověřuje jednotlivé pracovníky úřadu bez projednání v radě
městské části Praha 4, čímž za použití ustanovení § 103 zákona o hlavním městě
Praze porušuje povinnost danou § 81 odst. 5 písm. c) zákona o hlavním městě
Praze, a že v době dočasné pracovní neschopnosti žalobce dochází na úřad a
vykonává pracovní a úřední činnost.
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo
jiné na výkladu právního jednání – odvolání z funkce tajemníka Úřadu městské
části Praha 4 ze dne 2. 3. 2015 – a na vyřešení s tím související otázky
hmotného práva, jakými pravidly se řídí výklad pracovněprávních jednání od 1.
1. 2014. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se
žalobce domáhá určení neplatnosti odvolání z funkce tajemníka Úřadu městské
části Praha 4 dopisem ze dne 2. 3. 2015, který žalobce převzal dne 13. 3. 2015
– podle zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o
změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
úřednících“), podle zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění
pozdějších předpisů, účinném do 24. 11. 2015 (dále jen „zákon o hlavním městě
Praze“), podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č.
585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007
Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č.
126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008
Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č.
377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011
Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č.
375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012
Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013 Sb., č. 303/2013 Sb., č. 101/2014 Sb., č.
182/2014 Sb. a č. 250/2014 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do
30. 9. 2015 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce)
podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016
(dále též „o. z.“).
Podle ustanovení § 1 odst. 2 zákona o úřednících se na pracovněprávní vztahy
úředníků územních samosprávných celků vztahuje zákoník práce, nestanoví-li
tento zákon jinak.
Podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o úřednících vedoucího úředníka nebo
vedoucího úřadu lze z funkce odvolat, jen
a) pozbyl-li některý z předpokladů podle § 4 zákona o úřednících,
b) porušil-li závažným způsobem některou ze svých zákonem stanovených
povinností nebo dopustil-li se nejméně dvou méně závažných porušení zákonem
stanovených povinností v době posledních 6 měsíců, nebo
c) neukončil-li vzdělávání vedoucích úředníků ve lhůtě podle § 27 odst.
1 zákona o úřednících.
Podle ustanovení § 12 odst. 3 zákona o úřednících odvolání nebo vzdání se
funkce musí být písemné a doručené druhému účastníku, jinak je neplatné;
odvolání z funkce musí navíc obsahovat důvody podle odstavce 1, jinak je
neplatné; výkon funkce končí dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání
se funkce, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se funkce uveden den pozdější.
Podle ustanovení § 2 odst. 7 zákona o úřednících vedoucím úřadu se pro účely
tohoto zákona rozumí vedoucí úředník, který vykonává funkci tajemníka obecního
úřadu, tajemníka magistrátu statutárního města, tajemníka úřadu městského
obvodu nebo městské části územně členěného statutárního města, ředitele
krajského úřadu, ředitele Magistrátu hlavního města Prahy nebo tajemníka úřadu
městské části hlavního města Prahy.
Podle ustanovení § 97 odst. 2 zákona o hlavním městě Praze starosta městské
části jmenuje a odvolává tajemníka úřadu městské části po předchozím souhlasu
ředitele Magistrátu a stanoví jeho plat podle zvláštních právních předpisů,
je-li tato funkce zřízena; jmenování nebo odvolání tajemníka úřadu městské
části bez předchozího souhlasu ředitele Magistrátu je neplatné.
Odvolání z funkce tajemníka úřadu městské části hlavního města Prahy je právním
jednáním v pracovněprávních vztazích (pracovněprávním jednáním), kterým se
rozumí projev vůle směřující k právním následkům (vyvolávající právní následky
spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností),
které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona (z
pracovněprávních předpisů), dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran
(srov. § 545 o. z.). Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť z
hlediska způsobu jeho vyjádření nelze dovodit, jaká vůle byla vyjádřena,
popřípadě není-li zřejmý obsah projevu vůle, je třeba přistoupit k výkladu
(interpretaci) projevu vůle.
Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý
projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru)
jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm
musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se
jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla
přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v
postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě
úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu
projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k
tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo,
jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li
při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý
výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se
podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako
první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce
vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy
ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který
připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z
hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích)
způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může
směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně
projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“
vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt
pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji.
Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného
pracovněprávního jednání.
Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013
(dále též „obč. zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem
(srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve
své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků
je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998 sp. zn. 25 Cdo 1650/98,
který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č. 7, roč. 1999, s. 386 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní
úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014,
opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu –důraz na formální
hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména
ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné
vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy
podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u
vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li
takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li
(musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z
hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi
zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání
předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam
právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených
výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní
metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.
V projednávané věci žalovaná v písemném odvolání žalobce z funkce tajemníka
Úřadu městské části Praha 4 ze dne 2. 3. 2015 uvedla jako jeden z důvodů
odvolání žalobce z funkce skutečnost, že žalobce „po dobu své pracovní
neschopnosti“, kterou nastoupil dne 14. 7. 2014, tedy „po období delší než 6
měsíců“, „nezajistil“ svého zástupce. Soud prvního stupně ve vztahu k tomuto
důvodu odvolání žalobce z funkce dovodil, že úmyslem žalované bylo vytknout
žalobci, že nejmenoval zástupce až po zahájení pracovní neschopnosti, že tato
„výtka“ je formulována zcela jednoznačně a že „jiný výklad nepřipouští“, a
neztotožnil se s názorem žalované, že tuto „výtku“ lze vyložit i tak, že
žalobce nejmenoval svého zástupce preventivně po svém jmenování do funkce.
Odvolací soud naopak „s použitím výkladových pravidel“ uvedených v ustanoveních
§ 555 až § 558 o. z. dovodil, že žalovaná žalobci nevytýká to, že „nezajistil“
svého zástupce v době, kdy byl „dočasně uznán práce neschopným“, ale právě to,
že tohoto zástupce „nezajistil“ dříve, tedy ještě před započetím této pracovní
neschopnosti. Formulace „po dobu své pracovní neschopnosti, kterou jste
nastoupil dne 14. července 2014, tedy po období delší než 6 měsíců,“ podle
názoru odvolacího soudu vyjadřuje právě to, že v době, kdy byl žalobce takto
„dočasně uznán práce neschopným“, tento zástupce u žalované nepůsobil právě
proto, že ho žalobce předtím neustanovil, přičemž „takovýto výklad je zcela
konzistentní s obsahem právního jednání obsaženým v listině ze dne 2. 3. 2015 a
s vůlí žalované, která v tomto právním jednání je vyjádřená“.
Z uvedeného plyne, že z textu odvolání z funkce tajemníka Úřadu městské části
Praha 4 ze dne 2. 3. 2015 není jednoznačně zřejmé, zda žalovaná žalobci vytýká
to, že „nezajistil“ svého zástupce až po začátku své pracovní neschopnosti,
nebo to, že svého zástupce „nezajistil“ dříve, tedy ještě před započetím
pracovní neschopnosti. Za těchto okolností měly soudy přistoupit – jak vyplývá
z výše uvedeného – k výkladu projevu vůle vyjádřeného v písemném odvolání z
funkce tajemníka za účelem objasnění jeho obsahu podle pravidel vyplývajících z
ustanovení § 555 a § 556 o. z. a § 18 zák. práce, přičemž měly klást důraz na
zjištění skutečné vůle žalované, kterou v projednávané věci projevil starosta
městské části Praha 4 Mgr. Petr Štěpánek, CSc.
Odvolací soud v projednávané věci výklad projevu vůle žalované prováděl – jak
vyplývá z obsahu spisu – pouze pomocí interpretace písemného textu, aniž by se
při výkladu tohoto právního jednání pokusil zjistit, jaká byla skutečná vůle
žalované, kterou navenek projevil starosta městské části Praha 4 Mgr. Petr
Štěpánek, CSc., a zda úmysl (záměr) jednajícího byl nebo musel být žalobci
znám (například – za podmínek stanovených v § 213a a 213b o. s. ř. – výslechem
Mgr. Petra Štěpánka, CSc., popřípadě provedením dalších důkazů navržených
účastníky), a aniž by náležitě reflektoval výše uvedené odlišnosti pravidel
výkladu projevu vůle vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. od pravidel
výkladu projevu vůle obsažených v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (zejména v ustanovení § 35
odst. 2 obč. zák.). Závěr odvolacího soudu, že žalovaná žalobci nevytýká to, že
„nezajistil“ svého zástupce v době, kdy byl „dočasně uznán práce neschopným“,
ale právě to, že tohoto zástupce „nezajistil“ dříve, tedy ještě před započetím
této pracovní neschopnosti, a že formulace „po dobu své pracovní neschopnosti,
kterou jste nastoupil dne 14. července 2014, tedy po období delší než 6 měsíců“
vyjadřuje právě to, že v době, kdy byl žalobce takto „dočasně uznán práce
neschopným“, tento zástupce u žalované nepůsobil právě proto, že ho žalobce
předtím neustanovil, proto nemůže být (zatím) správný.
Odvolacímu soudu je též třeba vytknout, že nepřihlédl k tomu, že oba důvody pro
odvolání z funkce uvedené v ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o
úřednících mohou být použity, jen porušil-li vedoucí úředník nebo vedoucí úřadu
jemu zákonem stanovené povinnosti v době posledních 6 měsíců předtím, než k
odvolání z funkce pro takové porušení došlo, že tedy (jinak řečeno) v souladu
se zákonem (z hlediska lhůty pro jeho použití) je jen takové odvolání z funkce
vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu, které zaměstnavatel učinil z důvodu,
že se vedoucí úředník nebo vedoucí úřadu dopustil porušení jemu zákonem
stanovených povinností závažným způsobem nebo nejméně ve dvou případech méně
závažným způsobem v období 6 měsíců před tím, než k odvolání z funkce pro
takové porušení jemu zákonem stanovených povinností došlo (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4123/2013, který
byl uveřejněn pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2016), a že při
posuzování otázky, zda je odvolání žalobce z funkce tajemníka Úřadu městské
části Praha 4 ze dne 2. 3. 2015 platným právním jednáním, tento hmotněprávní
předpoklad pro odvolání vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce
pominul.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta první o. s. ř.).
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu