20 Cdo 2906/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné nezletilé J. M. V., zastoupené matkou H. H., proti
povinnému PhDr. J. V., zastoupenému JUDr. Jindřichem Vítkem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Nad Petruskou 1, pro dlužné výživné v částce 171.000,- Kč a
dále pro běžné výživné, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 Nc
1104/2005, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 23.
10. 2008, č. j. 21 Co 352/2008-171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil v napadeném výroku pod bodem
II. (kterým obvodní soud rozhodl, že žádný z účastníků ani soudní exekutor nemá
právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce) usnesení soudu prvního
stupně (výrok I.) a žádnému z účastníků a ani soudnímu exekutorovi nepřiznal
náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním (jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání není přípustné.
Předně nutno zdůraznit, že povinný, vymezuje-li rozsah dovolání tak, že je
směřuje proti „usnesení Městského soudu v Praze z 23. 10. 2008, č. j. 21 Co
352/2008-171, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j.
33 Nc 1104/2005-153, o zastavení exekuce a náhradě nákladů řízení“, specifikuje
předmět dovolacího řízení nesprávně, jelikož odvolacímu přezkumu nebylo
otevřeno usnesení soudu prvního stupně v plném rozsahu, tedy v obou svých
výrocích, nýbrž pouze ve výroku II., tedy o náhradě nákladů řízení (účastníků a
soudního exekutora) o zastavení exekuce.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř.
Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že
usnesení o náhradě nákladů řízení ani o nákladech exekuce (a tedy ani usnesení
odvolacího soudu takové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzující) v jejich
taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť usnesení o náhradě nákladů řízení ani o
nákladech exekuce není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov.
usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/1998 pod č. 61, a – jmenovitě ve
vztahu k nákladům exekuce – usnesení téhož soudu z 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo
2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005 pod č.
70).
Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní
situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b
odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z
účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu