20 Cdo 2927/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr.
Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem
v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069,
zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Velké náměstí č. 135/19, proti povinné E. K., S., pro 70 985 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 53 EXE 870/2014,
o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. března
2016, č. j. 20 Co 496/2015-93, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2016, č. j. 20 Co
496/2015-93, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 8. června 2015, č. j. 53 EXE
870/2014-40, zastavil exekuci vedenou u soudního exekutora JUDr. Zdeňka Zítky,
Exekutorský úřad Plzeň-město (dále též jen „soudní exekutor“), pod sp. zn. 108
Ex 7381/14, na základě pověření Okresního soudu v Kladně ze dne 1. srpna 2014,
č. j. 53 EXE 870/2014-212 (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že
oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve
výši 7 865 Kč (výrok III.). V odůvodnění soud uvedl, že exekučním titulem v
této věci je rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. Jiřím Kolaříkem, který
povinné ukládá povinnost zaplatit oprávněné částku 70 985 Kč s příslušenstvím. Rozhodce svou pravomoc odvodil z rozhodčí doložky sjednané mezi oprávněnou a
povinnou v rámci úvěrové smlouvy, v níž se smluvní strany dohodly, že majetkové
spory vzniklé z této smlouvy nebo v souvislosti s ní budou rozhodovány
rozhodcem, který bude vybrán ze seznamu třináct rozhodců uvedených v této
smlouvě. Podle názoru soudu nebyla dána pravomoc rozhodce JUDr. Jiřího Kolaříka
k projednání věci, protože v rozhodčí doložce je uveden velký počet rozhodců, a
povinná tak neměla před uzavřením úvěrové smlouvy možnost zjistit, zda osoba,
která bude vybrána jako rozhodce, má předpoklad pro výkon této funkce. Proto je
takové ujednání nekonkrétní a výběr rozhodce netransparentní. Soud prvního
stupně na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že rozhodčí nález není
způsobilým exekučním titulem. Krajský soud v Praze k odvolání oprávněné usnesením ze dne 30. března
2016, č. j. 20 Co 496/2015-93, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první
výrok) a uložil oprávněné povinnost zaplatit povinné náklady odvolacího řízení
ve výši 5 955 Kč (druhý výrok). V odůvodnění uvedl, že se neztotožňuje s
názorem soudu prvního stupně, který nejednoznačnost výběru osoby rozhodce
shledal již v samotném ujednání počtu (třináct) rozhodců, neboť podle
odvolacího soudu nelze dovodit nekonkrétnost ujednání pouze z toho, že je ve
výčtu uvedeno více než deset rozhodců. Nedostatek však shledal v
netransparentnosti výběru rozhodce, když podle bodu 2.2. rozhodčí smlouvy v
řízení na návrh věřitele má klient právo, aby vybral rozhodce z uvedeného
seznamu rozhodců, a věřitel je oprávněn vybrat rozhodce ze seznamu sám až v
případě, že klient svého práva nevyužije, a podle bodu 3.1. bude rozhodčí
řízení vedeno vždy jediným z rozhodců podle volby žalobce, který projeví svoji
volbu konkrétního rozhodce tím, že mu doručí žalobu. Odvolací soud tak byť z
jiného důvodu dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, tedy že
rozhodčí smlouva je pro neurčitost ujednání ohledně výběru rozhodce absolutně
neplatná, pročež nebyla založena pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu,
který je v dané věci exekučním titulem, a je tak dán důvod k zastavení exekuce
podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád (dále též jen „o. s. ř.“).
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná v celém rozsahu dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z toho, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek hmotného
a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatelka formuluje otázku, která podle jejího názoru v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a která zní, zda je platným a určitým
ujednáním takový způsob určení rozhodce, kdy konkrétní rozhodce je vybrán
žalující stranou ze jmenovitého seznamu rozhodců uvedeného v rozhodčí smlouvě,
ovšem je-li žalující stranou věřitel a žalovanou stranou dlužník (spotřebitel),
může konkrétního rozhodce ze seznamu vybrat dlužník. Dále dovolatelka formuluje
otázky, při jejichž řešení se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice zda má soud při výkladu
právních úkonů upřednostnit takový výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy,
před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, a zda je soud vázán nosnými
důvody nálezu Ústavního soudu ČR, či nikoliv. Dovolatelka všechny tyto otázky podrobně rozebírá a uvádí, že Nejvyšší soud již
v rozsudku ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014 judikoval, že
rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z
osmi jednoznačně určených rozhodců s tím, že výběr jednoho z nich je na straně,
která podá rozhodčí žalobu, je bez ohledu na to, že nebyla sjednána
individuálně, platným právním úkonem; nejde o ujednání, které by mělo povahu
nepřiměřené a zneužívající klausule. Nyní řešená věc je přitom obdobná jako v
uvedeném judikátu, s tím rozdílem, že v nyní řešeném případě navíc ve prospěch
spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, existuje speciální ustanovení bodu
2.2. až 2.4. rozhodčí smlouvy, které mu dává možnost, aby si vždy primárně on
sám vybral konkrétního rozhodce z obsaženého seznamu. Teprve pokud dlužník v
pozici žalovaného toto právo nevyužije, připadá volba na věřitele v pozici
žalobce, ovšem opět pouze ze jmenovitého seznamu rozhodců obsaženého v rozhodčí
smlouvě. Rozhodčí smlouva je tak podle názoru dovolatelky platná a rozhodce měl
pravomoc o věci rozhodnout. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené usnesení
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení, za
splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s.
ř., neboť v
napadeném rozhodnutí se odvolací soud při posouzení otázky transparentnosti
výběru rozhodce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014,
jakož i další rozhodnutí v něm uvedená), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení
a o výkonu rozhodčích nálezů ve znění do 31. prosince 2013 (dále též jen „zákon
č. 216/1994 Sb.“), se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi
nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a
incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána
pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo
více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. má rozhodčí smlouva
zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby
rozhodců mají být určeny. Rozhodce může být určen i stranami dohodnutou osobou
nebo způsobem uvedeným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle § 19 odst. 4. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. Podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění
do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“) je neplatný právní úkon, který
svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým
mravům. Podle ustanovení § 55 obč. zák. se smluvní ujednání spotřebitelských
smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se
zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své
smluvní postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle §
56 jsou neplatná (odstavec 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv
platí výklad pro spotřebitele příznivější (odstavec 3). Podle ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí
obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě
spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odstavec 1). Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět
plnění smlouvy nebo cenu plnění (odstavec 2). Ustanovení § 56 odst. 3 obč. zák. pak demonstrativně vymezuje pod
písmeny a) až k) nepřípustná ujednání spotřebitelských smluv. V projednávané věci byla mezi účastníky dne 25. června 2013 sjednána
samostatná rozhodčí smlouva, z níž vyplývá, že se strany dohodly na řešení
svých sporů ze smlouvy o úvěru v rozhodčím řízení. Rozhodčí smlouva v bodě 3.3. jmenovitě určuje třináct rozhodců (fyzických osob), z nichž každý je oprávněn
spor účastníků samostatně rozhodnout. Podle bodu 3.1. rozhodčí smlouvy bude
rozhodčí řízení vedeno vždy jediným ze sjednaných rozhodců dle volby žalobce. Žalobce projeví volbu konkrétního rozhodce tím, že mu doručí žalobu. Podle bodu
2.2.
rozhodčí smlouvy má-li být řízení zahájeno na návrh věřitele, je věřitel
současně s výzvou k dobrovolné úhradě dluhu (předžalobní výzva) povinen vyzvat
klienta (žalovaného), aby z uvedeného seznamu rozhodců vybral rozhodce, u
kterého má být řízení o nárocích věřitele vedeno. Klient má právo volby podle
předchozí věty do sedmi dnů ode dne odeslání předžalobní výzvy. Podle bodu 2.3. rozhodčí smlouvy je řádně učiněnou volbou rozhodce klientem věřitel vázán a
není oprávněn předložit žalobu jinému rozhodci. Podle bodu 2.4. rozhodčí
smlouvy je věřitel v případě, že klient svého práva volby rozhodce nevyužije,
oprávněn vybrat rozhodce ze seznamu sám. Určuje-li rozhodčí smlouva jmenovitě více rozhodců (fyzických osob), z
nichž každý je oprávněn spor účastníků samostatně rozhodnout, nejde o určení
více rozhodců, kteří by byli (společně) oprávněni rozhodovat a jejichž počet by
musel být vždy lichý. Byli-li rozhodci určeni konkrétně uvedením jmen, jejich
výčet je stálý a po celou dobu trvání právního vztahu účastníků neměnný, jde o
transparentní způsob určení rozhodce (rozhodců), vyhovující ustanovení § 7
odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. Skutečnost, že oprávněn rozhodnout majetkový
spor bude ten z nich, který obdrží žalobu, nelze považovat za stanovení způsobu
určení počtu a osob rozhodců; podání žaloby je procesní úkon strany směřující k
zahájení rozhodčího řízení u rozhodce, který byl jmenovitě určen. Rozhodčí
smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z více
jednoznačně určených rozhodců s tím, že výběr jednoho z nich je na straně,
která podá rozhodčí žalobu, je bez ohledu na to, že nebyla sjednána
individuálně, platným právním úkonem; nejde o ujednání, které by mělo povahu
nepřiměřené a zneužívající klausule (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014). Z uvedeného vyplývá, že podání žaloby u
rozhodce jmenovitě uvedeného v seznamu, který je součástí rozhodčí smlouvy,
není neplatným smluvním ujednáním. V této věci shora citovaná rozhodčí doložka
proto platně založila pravomoc rozhodce k vedení rozhodčího řízení. Odvolací soud se tak odchýlil od závěrů obsažených v dovolatelkou
citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo
1616/2014. Dovolací soud proto uzavírá, že předmětná rozhodčí smlouva není pro
netransparentnost výběru rozhodce neplatným právním úkonem, a to tím spíše,
měla-li povinná jako žalovaná strana (spotřebitelka) navíc sama možnost volby
konkrétního rozhodce. Skutečnost, že povinná této možnosti nevyužila, a
konkrétního rozhodce z daného seznamu proto v souladu s rozhodčí smlouvou
určila oprávněná, na tomto závěru nemůže nic změnit. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle ustanovení § 242
odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami
uvedenými v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Shledal, že řízení před odvolacím soudem takovou jinou
vadou řízení zatíženo bylo.
Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové
rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci,
postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení
předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně)
posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či
nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud
seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu
názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může
tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). V dané věci odvolací soud posuzoval skutečnost, kterou žádná z účastnic
řízení nikdy netvrdila, a na základě této skutečnosti (rozpor bodů 2.2. a 3.1. rozhodčí smlouvy) potvrdil usnesení soudu prvního stupně; přitom neposkytl
dovolatelce možnost se k jeho právnímu názoru vyjádřit a případně vznést
odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy (§ 118a odst. 2 a § 211 o. s. ř.). Usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a nadto je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož
dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení
neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §
243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aniž
bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o
náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.
s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. září 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu