20 Cdo 2930/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci
výkonu rozhodnutí oprávněného Mgr. P. S., zastoupeného advokátkou, proti
povinné M. M. J., zastoupené advokátem, provedením prací a výkonů, vedené u
Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 E 51/2002, o dovolání
povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. srpna 2004, č. j. 15
Co 175/2004-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze 6. 5. 2004, č.j. 7
E 51/2002-60, jímž okresní soud nařídil - podle vykonatelného rozhodnutí
Městského úřadu ve V. z 9. 10. 2000, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu
ve Ž. z 20. 11. 2000, č. j. RKP 334/00-Vo - výkon rozhodnutí uložením (v
pořadí druhé) pokuty povinné k vynucení splnění její povinnosti umožnit
oprávněnému volný průchod a průjezd částí jejího pozemku k jeho garáži a zdržet
se veškerých kroků, jež by narušovaly předešlý pokojný stav; změna ovšem
spočívala jen v tom, že odvolací soud (oproti soudu prvního stupně, jenž uložil
pokutu v částce 75.000,- Kč) povinnou zavázal k zaplacení pouze částky
50.000,- Kč, a to s odůvodněním, že právě v této výši považuje pokutu za
přiměřenou.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – bez dalšího – z ustanovení § 238a
odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále
též jen „o.s.ř.“), povinná, posuzováno podle obsahu dovolání, namítá, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. spatřuje především v tom, že
exekuce byla nařízena na základě podkladového rozhodnutí vydaného správním
orgánem pouze k zachování předešlého pokojného stavu, tedy bez jakéhokoli
předchozího zkoumání vlastnických a jiných věcných práv k dotčeným
nemovitostem; takové rozhodnutí je podle dovolatelky „rozhodnutím o stavu
faktickém, který je zcela zjevně staven protiprávním“, v důsledku čehož je
podle ní protiprávní i samotné vykonávané rozhodnutí, jemuž tudíž neměla být
„poskytnuta ochrana“ v exekučním řízení. Nesprávné je podle dovolatelky také
posouzení aktivní legitimace oprávněného, jelikož ten účastníkem nalézacího
správního řízení nebyl.
Oprávněný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru
dospěl k závěru, že dovolání přípustné není (nesprávné poučení odvolacího
soudu, že dovolání je přípustné bez dalšího, přípustnost dovolání nezakládá, k
tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo
425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6., ročník
2003 pod poř. č. 51) .
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. – jež podle § 238a
odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v
předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je
dovolání proti potvrzujícímu usnesení (a o takové v souzené věci jde, jelikož
odvolací soud, ač ve výroku použil formulaci, že rozhodnutí soudu prvního
stupně mění, ve skutečnosti o právech a povinnostech účastníků rozhodl stejně,
tedy návrhu na nařízení exekuce vyhověl, navíc tak, že ve prospěch povinné jako
odvolatelky uložil pokutu oproti soudu prvního stupně nižší), jemuž
nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné, jen dospěje-li dovolací soud k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní
otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu
shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve
věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro
posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím
důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první,
o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu
podřaditelné.
Povinná, jež ostatně pojem „zásadní právní význam“ v dovolání nepoužila, se
však otázkou jeho přípustnosti (kromě, ovšem nedostatečného /ve skutečnosti jde
o rozhodnutí potvrzující/, odkazu na ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.)
nezabývala a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v § 237
odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu
nenabídla; samotným hodnocením námitek vznesených v dovolání k závěru o
splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být
relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak v konečném
důsledku mohlo mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí
zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v
dané věci nejde.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek
rozhodných ve stadiu nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní resp.
vybočující z mezí ustálené soudní praxe (ke správnosti jeho závěru o aktivní
legitimaci oprávněného srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze 17.7.2001, sp.
zn. 21 Cdo 1531/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1, ročník 2002
pod poř. č. 19); o rozpor s hmotným právem nemůže jít už vůbec, jelikož výkon
rozhodnutí, a tedy i jeho nařízení, je institutem práva procesního. Argumentace
existencí nalézacího řízení podle § 151o odst. 3 obč. zák. je v předmětném
vykonávacím řízení právně nevýznamná a pokud jde o námitku „protiprávnosti“
podkladového rozhodnutí, ani v tomto směru odvolací soud ze standardní
judikatury, podle níž exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost
vykonávaného rozhodnutí, nevybočil.
Poněvadž dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
b) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, proto, že
oprávněnému, jenž by jinak měl právo na jejich náhradu podle § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., takové náklady nevznikly; za náklady
potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.)
totiž nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jelikož to svým
obsahem (návrhem na zamítnutí dovolání pro jeho nedůvodnost) nevedlo k výsledku
dovolacího řízení, jímž bylo odmítnutí dovolání jako nepřípustného, aniž jeho
důvodnost (vůbec) mohla být zkoumána.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k ,
v. r.
předseda
senátu