20 Cdo 2939/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu
rozhodnutí oprávněného Bytového družstva V., družstva, zastoupeného advokátem,
proti povinné E. N., zastoupené advokátem, vyklizením bytu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 35 E 1697/2000, o dovolání povinné proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2005, č.j. 14 Co 232/2005 – 84, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinná je povinna zaplatit oprávněnému na nákladech
dovolacího řízení 700,-Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 7.
4. 2005, č.j. 35 E 1697/2000-77, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl návrh
povinné na zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 5. 11. 2001, č.j. 35 E 1697/2000-15, ve spojení s usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2002, č.j. 21 Co 165/2001-31, podle
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 7. 2000, č.j. 23 C 306/98-26.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podmínky pro
zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), dány
nejsou. Povinná nesplnila povinnost vyklidit byt, jak jí bylo uloženo exekučním
titulem, a nedošlo ani k jiné právní skutečnosti, jež by měla za následek zánik
přiznaného práva.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná včas podaným dovoláním. V
něm ohlásila všechny tři dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a
odst. 3) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř.) spatřovala v tom, že rozhodnutí soudu, které je podkladem pro výkon
rozhodnutí, není věcně správné. V řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu
měl být spolu s povinnou žalován i její manžel, bez něhož povinná nebyla
pasivně legitimována. Protože exekuční titul proti manželu povinné nebyl vydán,
svědčí manželu povinné nájemní poměr a povinné jako jeho manželce se obnovilo k
předmětnému bytu nájemní právo. Vadu řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.)
spatřovala v tom, že jí byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat
před soudem. Okolnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.),
spatřovala v tom, že soudy obou stupňů neprováděly o zániku nájemního práva
jejího manžela žádné dokazování. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněný navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst.
1 písm. d/ o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/
nebo c/ o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je vyloučeno (dřívějším usnesením soudu prvního
stupně, které předcházelo zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, bylo
rozhodnuto jen o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku), zbývá
přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
ve spojení s § 238a odst. 2 o. s. ř.).
Rozhodnutí, které ukládá povinnost k vyklizení bytu pouze jednomu ze společných
nájemců (manželů), není zásadně materiálně vykonatelné (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 20 Cdo 994/2002, uveřejněné v časopisu Soudní
judikatura pod poř. č. 96, sešit 6, ročník 2003). Byl-li výkon rozhodnutí
přesto nařízen, jde o důvod k zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1
písm. h) o.s.ř. O tom, že však v dané věci tento důvod zastavení výkonu
rozhodnutí nebyl prokázán, rozhodl soud prvního stupně již usnesením ze dne 22.
7. 2004, č.j. 35 E 1697/2000-66, a odvolací soud jeho rozhodnutí usnesením ze
dne 30. 11. 2004, č.j. 18 Co 527/2004-75, potvrdil. Povinná proti jeho
rozhodnutí nepodala dovolání.
Pro naplnění důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g)
o.s.ř. by povinná musela nabídnout jiné skutečnosti odůvodňující závěr, že
došlo k zániku přiznaného práva. Žádné jiné právně relevantní skutečnosti však
povinná netvrdila. Neprokázala tedy, že by byl tento důvod naplněn. V důsledku
toho ani nemohla nastolit otázku zásadního právního významu pro dovolací řízení.
Takovou zásadní právní otázkou nemohou být výhrady, jimiž povinná zpochybňuje
věcnou správnost podkladového rozhodnutí. Nejvyšší soud již v mnoha
rozhodnutích vysvětlil, že soud ve výkonu rozhodnutí (exekuci) není oprávněn
přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu orgánu) vydaných v
nalézacím řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich
vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999,
sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
č. 1, ročník 2000 pod č. 4).
Tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
stejně jako případné vady uvedené v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a
odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. (vyjma případu - o který zde nejde - kdy by samotná vada, pokud
by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu), založit
nemohou, neboť dovolací soud je zohlední jen, je–li dovolání přípustné (§ 242
odst. 3 věta druhá o.s.ř.), což v daném případě nenastalo.
Stejně tak i tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je
způsobilým dovolacím důvodem jen, je-li dovolání přípustné, což v daném případě
není naplněno (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení
občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první,
§ 218 písm. c/ o.s.ř.).
Oprávněnému přísluší náhrada nákladů dovolacího řízení spočívající v nákladech
advokátního zastoupení (jedná-li se o výkon rozhodnutí vyklizením nemovitosti)
v částce 625,- Kč představující 50 % sazbu odměny za jeden úkon právní služby
- vyjádření k dovolání (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 12 odst. 1 písm. b/, § 14
odst. 1, § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) - sníženou o 50% podle § 18 odst. 1
vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb. Nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje i na tyto
náklady (§ 270 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2006
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu