20 Cdo 2948/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci
žalobkyně A. N. (právní nástupkyně původně žalujícího O. P., zemřelého dne 30.
října 1994), zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) E. M., zastoupené
advokátem, a 2) J. S., zastoupenému advokátem, o neplatnost části dohody o
vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 156/92, o
dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 8. srpna 2000, č.j. 18 Co 131/2000-325, takto :
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. srpna 2000, č.j. 18 Co
131/2000-325, se - vyjma výroků o nepřipuštění změny žaloby a o zamítnutí
návrhu na přistoupení České republiky - Okresního úřadu v Náchodě do řízení -
zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. srpna
2000, č.j. 18 Co 131/2000-325, (mimo jiné) změnil rozsudek Okresního soudu v
Náchodě (soudu prvního stupně) ze dne 23. července 1997, č.j. 6 C 156/92-248,
tak, že určil, že "dohoda o vydání nemovitostí uzavřená podle zák. č. 403/90
Sb. mezi žalovanými E. M. a J. S. a R., s.p. N. na straně druhé ohledně domu
čp. 10 se stav. parcelou č.p. 11 v kat. úz. H. a registrovaná Státním
notářstvím v Náchodě dne 3. 5. 1991 pod č.j. RE 164/91 je neplatná v části,
kterou byl žalovaným E. M. a J. S. vydán podíl na těchto nemovitostech v
rozsahu větším než 1/3 žalovanému J. S. a větším než 1/3 žalované E. M.", a
rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31.
prosince 2000 (dále též jen "o.s.ř."), odvolací soud shledal v tom, že
rozhodnutí, jímž se - ve vztahu mezi účastníky řízení - vyslovuje neplatnost
dohody o vydání třetinového podílu sporného domu a pozemku, může žalobkyně
uplatnit jako důvod obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Náchodě pod sp.
zn. 10 C 150/94; v tomto sporu, v němž soud vyšel ze závěru o platnosti dohody
o vydání nemovitostí, se žalobkyně - neúspěšně - domáhala proti Okresnímu úřadu
v N., České republice - Ministerstvu financí ČR a F. n. m. ČR vydání stejného
podílu týchž nemovitostí. Při vázanosti právním názorem vyjádřeným v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2000, sp. zn. 23 Cdo 1161/98 (§ 243d odst. 1
věta druhá o.s.ř.), pak odvolací soud dohodu o vydání nemovitostí v části
týkající se vymezeného podílu posoudil jako neplatnou.
Závěr odvolacího soudu o existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na
určení (částečné) neplatnosti dohody o vydání věcí napadl druhý žalovaný
(zastoupený advokátem) včasným dovoláním, opíraje jej o dovolací důvod uvedený
v § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení
věci. Dovolatel argumentuje tím, že určení (částečné) neplatnosti právního
úkonu má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci (vlastnického) práva
žalovaných, kteří jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci vydaných
nemovitostí, že rozsudek vyslovující (částečnou) neplatnost právního úkonu
nemůže být podkladem pro zápis práva do katastru nemovitostí a že není sto
odůvodnit povolení obnovy řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod
sp. zn. 10 C 154/94. Z uvedeného důvodu navrhl dovolatel rozsudek v napadeném
výroku o věci samé zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření ztotožnila se závěrem odvolacího soudu stran danosti
naléhavého právního zájmu na určení (částečné) neplatnost dohody o vydání věcí.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná
ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. srpna 2000,
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb., tj. ke dni 31. prosince 2000.
Dovolání je ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a je i důvodné.
Bez ohledu na to, že první žalovaná se podáním ze dne 26. září 2000, došlým
soudu prvního stupně dne 24. října 2000 (tj. po uplynutí lhůty k podání
dovolání), "připojila" k dovolání druhého žalovaného, přezkoumal dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu ve věci samé i ve vztahu k první žalované (§ 242
odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Je tomu tak proto, že žalovaní mají v řízení o určení
neplatnosti právního úkonu, jehož byli stranou, postavení nerozlučných
společníků, takže procesní úkony jednoho z nich se vztahují i pro ostatní
(srov. § 91 odst. 2 o.s.ř.).
Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady taxativně vyjmenované v §
237 odst. 1 o.s.ř. a jiné vady řízení, pokud mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); jinak je vázán uplatněným
dovolacím důvodem (v projednávaném případě důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d/
o.s.ř.), včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3
o.s.ř.). Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se
nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu toliko otázka naléhavého právního
zájmu žalobkyně na určení (částečné) neplatnosti dohody o vydání věcí (tedy
otázka, jejíž řešení nemohl Nejvyšší soud podrobit kontrole již v rozsudku ze
dne 12. ledna 2000, sp. zn. 23 Cdo 1161/98, protože mu to dovolání žalobkyně
neumožňovalo).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř. lze návrhem na zahájení řízení (žalobou)
uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti určovací žaloby je - jak správně dovodil odvolací soud
- existence naléhavého právního zájmu na určení na straně žalobce. Ustálená
judikatura obecných soudů vychází ze závěrů, podle nichž naléhavý právní zájem
je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo právo nebo právní vztah, na
kterém je účasten, ohroženo, popřípadě tam, kde by se bez tohoto určení jeho
postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má povahu preventivní; jejím účelem
je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k
porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní
vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o
splnění povinnosti podle § 80 písm. b/ o.s.ř. Avšak i v případě, že lze žalovat
o splnění povinnosti, připouští soudní praxe, že je naléhavý právní zájem na
určení ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř. dán, jestliže rozhodnutí o určovací
žalobě je způsobilé vytvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a
svými důsledky předejít případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže
případná žaloba o splnění povinnosti nevystihuje (nemůže vystihnout) celý obsah
a dosah sporného právního vztahu nebo práva (a naopak určovací žaloba tak činí
účinněji než jiné procesní prostředky). Jestliže požadované určení stav
ohrožení práva neodstraní nebo nezjedná efektivně jistotu v dotčeném právním
vztahu, nebude podmínka naléhavého právního zájmu splněna a soud - aniž by se
zabýval věcí samou, tedy otázkami věcné legitimace, žalobu o určení zamítne
(srov. shodně nález Ústavního soudu z 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95,
uveřejněný pod č. 35 Sbírky nálezů a stanovisek Ústavního soudu, svazek 3,
ročník 1995 - I. díl, rozsudek Vrchního soudu v Praze z 30. 11. 1993, sp. zn. 7
Cdo 63/92, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, sešit č. 3, ročník
1994, pod č. 11, a rozsudky Nejvyššího soudu z 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon
1097/96, z 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, které jsou uveřejněny v
časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1997, pod č. 20 a 21).
Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích vysvětlil, že žaloba na určení
neplatnosti dohody o vydání věcí nemůže, bylo-li by jí soudem vyhověno, vést k
navrácení v předešlý stav, tedy k obnovení vlastnických poměrů panujících v
době před účinností dohody; rozhodnutí určující neplatnost právního úkonu
týkajícího se nemovitosti evidované v katastru nemovitostí totiž není listinou,
která by byla způsobilá pro zápis vlastnického práva záznamem do katastru
nemovitostí (srov. např. rozsudek z 16. 11. 2000, sp. zn. 23 Cdo 979/2000,
rozsudek z 27. 9. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1387/98, rozsudek z 25. 10. 1999, sp.
zn. 2 Cdon 1628/96, rozsudek z 9. 3. 1999, sp. zn. 23 Cdo 2003/98, rozsudek z
2. 12. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1995/98).
Judikatura rovněž zastává názor, podle něhož má-li právní otázka (zde platnost
právního úkonu), o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, povahu
otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce (k existenci práva nebo
právního vztahu, v daném případě vlastnického práva k nemovitostem), není dán
naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky (neplatnosti právního
úkonu), lze-li přímo žalovat na určení existence nebo neexistence samotného
práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 3. 1996, sp.
zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, sešit č. 5, ročník
1996, pod č. 119, rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 1. 1999, sp. zn. 2 Cdon
1101/97).
Připomenout je nezbytné i to, že situace, kdy věc (podíl věci) byla po
uplatnění nároku vydána jen některým z oprávněných osob, je ošetřena
speciálními ustanoveními restitučních zákonů (srov. § 9 odst. 2 zákona č.
403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění
pozdějších předpisů, § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, § 13 odst. 2 zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve
znění pozdějších předpisů) a lze ji řešit žalobou na plnění (§ 80 písm. b/
o.s.ř.), nikoli žalobou na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není
(shodně rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 9. 2000, sp. zn. 23 Cdo 1387/98).
Nesprávný je závěr odvolacího soudu dovozující naléhavý právní zájem na
požadovaném určení ze způsobilosti rozhodnutí určujícího neplatnost právního
úkonu být důvodem pro obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Náchodě pod
sp. zn. 10 C 150/94.
Ustanovení § 228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. spojuje možnost napadnout rozhodnutí
soudu návrhem na obnovu řízení s novými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy,
které bez své viny nemohl účastník použít v původním řízení, pokud mohou
přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Důvodem pro povolení obnovy
řízení může být pozdější rozhodnutí příslušného orgánu řešící odchylně
předběžnou otázku, šlo-li o případ, v němž byl soud před původním rozhodováním
vázán rozhodnutím jiného orgánu (§ 135 odst. 1 o.s.ř.), nebo o případ, v němž
soud vycházel při svém rozhodování z rozhodnutí vydaného dříve příslušným
orgánem (§ 135 odst. 2 o.s.ř.), anebo soud si sám vyřešil předběžnou otázku (§
135 odst. 2 o.s.ř.), protože vycházel z toho, že o této otázce nebylo dosud
příslušným orgánem rozhodnuto, zjistí-li se potom, že tento příslušný orgán
svým kdykoli vydaným rozhodnutím vyřešil uvedenou otázku odchylně. Skutečnost,
že jiný soud v jiném řízení vyložil zákon odlišným způsobem (posoudil vymezenou
právní otázku jinak), nemůže zapříčinit povolení obnovy řízení podle zmíněného
ustanovení občanského soudního řádu (srov. usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích z 31. 1. 1995, sp. zn. 15 Co 20, 21/95, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 8, ročník 1996, pod č. 55, usnesení
Nejvyššího soudu z 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 7, ročník 2000, pod č. 48, rozsudek
Nejvyššího soudu z 15. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdon 133/96, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 1997, pod č. 33).
Lze uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu vztahující se k otázce naléhavého
právního zájmu na určení (částečné) neplatnosti dohody o vydání věcí neobstojí
a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu (ve výroku o věci samé a
v nákladových výrocích) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 1, 2 a 5 o.s.ř.).
Právní názor vyjádřený v odůvodnění rozhodnutí je pro odvolací soud závazný (§
243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o
nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. ledna 2001
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková