Nejvyšší soud Usnesení občanské

20 Cdo 295/2004

ze dne 2005-03-24
ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.295.2004.1

20 Cdo 295/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Bytového družstva S., družstva, zastoupeného obecným zmocněncem, proti povinnému J. V., zastoupenému advokátem, vyklizením, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 91 E 952/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2003, č.j. 9 Co 1110/2003-39,

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 27. 2. 2003, č.j. 91 E 952/2001-7 (ve znění opravného usnesení ze dne 4. 7. 2003, č.j. 91 E 952/2001-32), kterým Okresní soud v Ostravě nařídil podle svého rozsudku ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. 17 C 179/97, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2001, sp. zn. 42 Co 336/2001, výkon rozhodnutí vyklizením označeného bytu (§ 340 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“) a k vymožení nákladů předcházejícího řízení a exekučních nákladů nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí. Předpoklady pro vyhovění návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí byly podle odvolacího soudu splněny, zejména se podkladové rozhodnutí stalo vykonatelným a účastníkům svědčí věcné legitimace; výhradami nezákonnosti a nesprávnosti exekučního titulu se – argumentuje odvolací soud – v řízení o výkon rozhodnutí nelze zabývat.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost vyvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (rozhodnutí je podle jeho názoru v rozporu s hmotným právem). Vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. spatřuje v tom, že soudy obou stupňů nařízením výkonu „porušily zákon a Základní listinu práv a svobod nájemce bytu pana Ing. M. B.,“ neboť povinný v předmětném bytě bydlí s jeho souhlasem. Protože podkladový rozsudek vydala členka senátu odvolacího soudu JUDr. D. K., namítá dovolatel její vyloučení (§ 229 odst. 1 písm. e/ o.s.ř.). V rámci důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. argumentuje nezákonností a věcnou nesprávností exekučního titulu ukládajícího povinnost vyklizení; byt totiž užívá se souhlasem nájemce Ing. M. B. (tedy nikoliv bez právního důvodu), takže k žalobě o vyklizení byl aktivně věcně legitimován toliko nájemce (nikoliv družstvo). Závěrem vznáší námitku rozporu napadeného rozhodnutí s dobrými mravy.

Oprávněné družstvo ve vyjádření navrhlo dovolání jako nepřípustné „zamítnout,“ neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Dovolání není přípustné.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu předpokládá); dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Dovolatel otázky, jejichž řešení pokládá za zásadně právně významné, výslovně neformuloval, ovšem v rámci jím uplatněného důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. se k přezkumu nabízí posouzení toho, zda při nařízení výkonu rozhodnutí lze přihlížet k zákonnosti, popř. věcné správnosti vykonávaného rozsudku (ukládajícího povinnost vyklidit byt do patnácti dnů od jeho právní moci); odvolací soud však uvedenou otázku vyřešil ve shodě s ustálenou judikaturou.

Námitku, že výkon rozhodnutí vyklizením bytu je v rozporu s dobrými mravy, ve vykonávacím řízení zohlednit pojmově nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2003 pod č. 67).

O rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže jít proto, že napadené rozhodnutí má základ v procesně právních předpisech (§ 251 a násl. o.s.ř.).

K vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 (způsobujícím zmatečnost řízení), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží – pokud skutečně řízení zatěžují – jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.); předpoklad přípustnosti dovolání však v daném případě splněn není a samotné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. k přípustnosti dovolání, jež může být založena toliko ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nevede.

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněnému, který by na jejich náhradu měl právo, náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. března 2005

JUDr. Pavel K r b e k , v.r.

předseda senátu