U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněného Ing. L. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem,
advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Puchmajerova 7, proti povinné
EUTECH akciová společnost, se sídlem ve Šternberku, Nádražní 1/1617,
identifikační číslo osoby 471 51 421, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem,
advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, pro 4.845.881,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 51 Nc
4696/2008, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě -
pobočky v Olomouci ze dne 30. března 2010, č. j. 40 Co 788/2009 - 445, takto:
I. Dovolání proti výroku usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v
Olomouci ze dne 30. března 2010, č. j. 40 Co 788/2009 - 445, jímž v zamítavém
výroku bylo změněno usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2009, č.
j. 51 Nc 4696/2008 - 319, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. 10. 2009,
č. j. 51 Nc 4696/2008 - 383, a opravného usnesení ze dne 22. 10. 2009, č. j. 51
Nc 4696/2008 - 385, se zamítá.
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 2.760,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet JUDr. Petra
Rittera, advokáta se sídlem v Olomouci, Riegrova 12.
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 6. 2008, č. j. 51 Nc 4696/2008 -
54, nařídil k návrhu oprávněné, doručenému soudu dne 4. 3. 2008, exekuci na
majetek povinné podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
16. 3. 2007, sp. zn. 10 Cm 160/99, ve znění vykonatelného rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 5 Cmo 254/2007, k uspokojení
pohledávky oprávněného ve výši 4.845.881,- Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z
částky 4.885.881,- Kč od 14. 12. 1999 do 9. 2. 2000, z částky 4.875.881,- Kč od
10. 2. 2000 do 22. 3. 2000, z částky 4.865.881,- Kč od 23. 3. 2000 do 5. 4.
2000, z částky 4.855.881,- Kč od 6. 4. 2000 do 26. 4. 2000 a z částky
4.845.881,- Kč od 27. 4. 2000 do zaplacení a pro náklady exekuce, které budou v
průběhu řízení stanoveny, jejímž provedením pověřil soudního exekutora Mgr.
Ing. Radima Opletala, Exekutorský úřad Olomouc.
Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 2. 7. 2008, ve znění podání ze dne
28. 7. 2008, povinná navrhla zastavení exekuce s odůvodněním, že pohledávku
oprávněného zcela uhradila před podáním návrhu na nařízení exekuce, a to tak,
že dne 21. 12. 2007 poukázala ze svého účtu částku 4.924.173,- Kč a dne 28. 12.
2007 částku 3.992.034,- Kč; celkem tedy plnila částkou 8.916.207,- Kč (což je o
169.927,65 Kč více než byla povinna), a to na účet č. 154100645/0300 vedený u
Poštovní spořitelny, a.s., pobočka Brno, přičemž postupovala zcela podle pokynů
oprávněného, který výslovně označil účet, na nějž má plnit.
Oprávněný s návrhem na zastavení exekuce nesouhlasil, neboť povinná svou
povinnost vyplývající z exekučního titulu nesplnila. Připustil, že částka
900.000,- Kč byla správně poukázána na jím sdělený účet č. 154100645/0300 u
Poštovní spořitelny, a.s., pobočka Brno, který je veden na jméno jeho matky,
jíž pohledávku postoupil; zbytek dluhu však za zaplacený nepovažuje, byť na
účet jeho matky došly i další platby.
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 6. 2009, č. j. 51 Nc 4696/2008 -
319, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. 10. 2009, č. j. 51 Nc 4696/2008
- 383, a opravného usnesení ze dne 22. 10. 2009, č. j. 51 Nc 4696/2008 - 385,
exekuci do částky 900.000,- Kč částečně zastavil, ve zbytku návrh na její
zastavení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů této fáze exekučního řízení.
Krajský soud shora označeným usnesením změnil k odvolání povinné usnesení soudu
prvního stupně v napadeném zamítavém výroku tak, že exekuci nařízenou usnesením
Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2008, č. j. 51 Nc 4696/2008 - 54,
zastavil zcela; dále rozhodl o náhradě nákladů soudního exekutora a o náhradě
nákladů ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vzal za prokázané, že oprávněný povinnou několikrát informoval o
číslech účtů, na něž má být jeho pohledávka uhrazena:
- v dopise ze dne 30. 8. 2007 (viz čl. 345 spisu) projevil vůli přijmout platbu
na účet č. 154100645/0300;
- v dopisech ze dne 31. 10. 2007, ze dne 19. 11. 2007 a ze dne 27. 12. 2007
napsal v záhlaví své bankovní spojení, a to účet č. 4004969466/7500 vedený u
ČSOB a.s., pobočka Žilina;
- v dopise ze dne 31. 10. 2007 (viz čl. 13 spisu) dále sdělil, že část jistiny
ve výši 900.000,- Kč může dlužnice ve dvou splátkách po 450.000,- Kč poukázat
na účet č. 154100645/0300 vedený u Poštovní spořitelny, a.s., pobočka Brno, že
další část jistiny ve výši 3.945.881,- Kč může dlužnice poukázat na účet č.
4004969466/7500 vedený u ČSOB a.s., pobočka Žilina, a že pro další platby pak
(…) kterýkoli z uvedených účtů,
- v dopise ze dne 19. 11. 2007 (viz čl. 277 spisu), resp. v jeho příloze, která
je koncipována jako „Dohoda o způsobu zaplacení závazků dlužníka dne 30. 11.
2007“, žádným z účastníků ovšem nepodepsaná, oprávněný navrhl, že část jistiny
ve výši 900.000,- Kč a specifikovanou část úroků z prodlení uhradí dlužník na
účet věřitele č. ú. 154100645/0300, a že další část jistiny a specifikované
úroky z prodlení dlužník uhradí na účet č. 4004969466/7500,
- v dopise ze dne 27. 12. 2007, který povinná obdržela až po provedení plateb,
znovu zopakoval, že částku 900.000,- Kč může povinná poslat na účet č.
154100645/0300 vedený u Poštovní spořitelny, a.s., pobočka Brno, a zbytek, tedy
jistinu, příslušenství a náklady řízení může poslat na účet č. 4004969466/7500
vedený u ČSOB a.s., pobočka Žilina, a jako náhradní účet na platby jistiny,
úroků a nákladů řízení, určil oprávněný ú. č. 97533734/0600, který je účtem
věřitele.
Dále bylo v řízení zjištěno, že lhůta k plnění podle exekučního titulu uplynula
dne 7. 1. 2008, že povinná poukázala dne 21. 12. 2007 částku 4.924.173,- Kč ze
svého účtu na účet č. 154100645/0300 vedený u Poštovní spořitelny, a.s.,
pobočka Brno, že dne 28. 12. 2007 poukázal na totožný účet částku 3.992.034,-
Kč Ing. Z. Ch., přičemž tyto skutečnosti byly mezi účastníky nesporné, a že k
návrhu povinné v postavení žalobkyně je proti A. M. vedeno řízení o zaplacení
částky 8.906.027,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení.
Při právním posouzení věci vyšel odvolací soud z dispozitivního ustanovení §
339 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. 10. 2009, a na rozdíl od soudu
prvního stupně dospěl k závěru, že exekuovaná pohledávka zanikla splněním
(zaplacením) a že je tak dán důvod k úplnému zastavení exekuce. Poukázal na to,
že oprávněný opakovaně vyjádřil ochotu přijmout od povinné plnění na účet č.
154100645/0300 vedený u Poštovní spořitelny, a.s., pobočka Brno (jehož
majitelkou je A. M.) a že takové plnění na tento účet dne 21. 12. 2007 ve výši
4.924.173,- Kč a prostřednictvím třetí osoby dne 28. 12. 2007 ve výši
3.992.034,- Kč bylo provedeno. Okolnost, že povinná plnila část pohledávky
prostřednictvím třetí osoby (Ing. Ch.), není rozhodující, neboť je její věcí,
jak získá prostředky na zaplacení dluhu.
Oprávněný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a),
odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., uplatnil
dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že „soudy
vůbec neučinily skutkové zjištění předvídané ust. § 339 odst. 2 obchodního
zákoníku o tom, že uvedené částky byly připsány na účet A. M., a ke kterému
okamžiku se tak stalo“. Dále odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil a
aplikoval § 339 odst. 1 a odst. 2 obch. zák., neboť pravidlo zakotvené v první
části souvětí § 339 odst. 1 obch. zák. platí pouze tehdy, jestliže to není v
rozporu s platebními podmínkami, přičemž přednost před pravidlem stanoveným
zákonem má dohoda věřitele a dlužníka o těchto podmínkách. Odvolací soud však
ve své argumentaci použil pojmu „pokynu věřitele“, a to ve smyslu
jednostranného právního úkonu adresovaného dlužníkovi, čímž však k uzavření
dohody mezi věřitelem a dlužníkem o platebních podmínkách nedochází, neboť je
nutný jak návrh dohody, tak i akceptace ze strany dlužníka (§ 43a - § 44 obč. zák.). V daném případě došlo dopisem oprávněného ze dne 31. 10. 2007 ke změně
jeho původního návrhu uvedeného v jeho dopise ze dne 30. 8. 2007. „Obsah
dalších dopisů nebyl shodný, neboť se lišil uvedením dalšího účtu č. 44969466/7500 i rozvrhem celkové dlužné částky podle jednotlivých přesně
stanovených částek na jednotlivé účty“. Uskutečněním „všech plateb na jediný
účet č. 154101645/0300 ve 12/2007“ tak povinná „platnému závaznému návrhu
oprávněného nevyhověla, neboť „takovýto návrh povinného neexistoval již nejméně
od 31. 10. 2007“. Z tohoto důvodu „nemohlo také dojít k uzavření dohody o
platebních podmínkách“ ve smyslu § 339 odst. 1 obch. zák. ani akceptací povinné
ve formě tichého souhlasu, tj. faktickým uskutečněním platby. Z výsledků
dokazování tak podle dovolatele zcela nepochybně vyplývá, že „k uzavření dohody
o zvláštní úpravě platebních podmínek (oproti úpravě zákonné) mezi oprávněným a
povinným do připsání plateb na účet A. M. nikdy nedošlo“, a „nebylo ani
prokázáno, že by tento nedostatek byl posléze zhojen nějakou dohodou
oprávněného a povinného následnou“. Nesprávný je rovněž názor odvolacího soudu,
že v okamžiku uskutečnění platby „si povinný může libovolně vybírat nejen to,
na který účet peníze zašle“, neboť tím nejsou respektovány změny projevu vůle
věřitele. Otázku, zda uvedenými platbami došlo k zániku pohledávky, tak bylo
nutno posuzovat „podle § 339 odst. 1 prvé části souvětí obch. zák.“, tedy podle
pravidel vyplývajících „ze zákona a bez dispozice“. Má-li pak být dluh uhrazen
na účet věřitele, pak stav, kdy předmětné platby „měly být připsány na účet
majitele účtu A. M.“, tedy osoby odlišné od oprávněného (věřitele), je „v
rozporu s pravidlem dle ust. 339 odst. 1 prvé části souvětí obch. zákoníku a z
tohoto důvodu ani takto k úhradě dluhu nedošlo“. Pokud se pak týká platby z
účtu Ing. Z. Ch., pak oprávněný poukazuje na to, že jemu ani A. M. nebylo
několik měsíců po jejím uskutečnění známo, o jakou osobu se jedná, přičemž
nebyl vyloučen ani omyl banky.
Povinná se ve svém podrobném písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s
rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání -
vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dne 12. 11. 2009 - rozhodl podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz článek II, bod 12.
části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas,
oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve
zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží (odst. 3).
Podle § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního
stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, nejde-li o
řízení o výkon rozhodnutí k navrácení dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí
podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo
použitelného předpisu Evropských společenství.
V posuzované věci oprávněný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým
bylo k odvolání povinné v napadeném zamítavém výroku změněno usnesení soudu
prvního stupně (jímž exekuce byla co do částky 900.000,- Kč částečně zastavena
a ve zbytku byl návrh povinné na její zastavení zamítnut), tak, že exekuce byla
zcela zastavena. Jestliže tedy výrok usnesení soudu prvního stupně o částečném
zastavení exekuce co do částky 900.000,- Kč nebyl odvoláním oprávněného
napaden, nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.), a předmětem
dovolacího řízení je jen přezkoumání správnosti měnícího výroku usnesení
odvolacího soudu o zastavení exekuce i ve zbývajícím rozsahu (tedy nad částku
900.000,- Kč), proti němuž je dovolání přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c)
o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Po přezkoumání tohoto
výroku usnesení odvolacího soudu dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání
není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen
hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „exekuční řád“), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro
exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle § 268 odst. 1 písm. g) věty před středníkem o. s. ř. výkon rozhodnutí
bude zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže
byl tento výkon rozhodnutí již proveden. Týká-li se nařízeného výkonu
rozhodnutí některý z důvodů zastavení jen zčásti nebo byl-li výkon rozhodnutí
nařízen v rozsahu širším, než jaký stačí k uspokojení oprávněného, bude výkon
rozhodnutí zastaven částečně (odst. 4 tohoto ustanovení).
Podle § 269 odst. 1 o. s. ř. nařízený výkon rozhodnutí zastaví soud na návrh
nebo i bez návrhu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení v případech uvedených v §
268 odst. 1 písm. g) a h) se rozhoduje zpravidla po předchozím jednání.
Podle § 324 odst. 1 obch. zák. závazek zanikne, je-li věřiteli splněn včas a
řádně.
Podle § 337 odst. 1 obch. zák. peněžitý závazek plní dlužník na své nebezpečí a
náklady v sídle nebo místě podnikání, popřípadě bydlišti věřitele, nestanoví-li
smlouva nebo tento zákon jinak.
Podle § 339 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. 10. 2009, peněžitý
závazek lze též platit u banky věřitele ve prospěch jeho účtu, jestliže to není
v rozporu s platebními podmínkami sjednanými mezi stranami. Podle § 339 odst. 2
obch. zák. peněžitý závazek placený prostřednictvím banky nebo provozovatele
poštovních služeb je splněn připsáním částky na účet věřitele vedený u banky
nebo vyplacením částky věřiteli v hotovosti.
Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku ze dne 27. května 2009, sp. zn. 32 Cdo
1604/2008, uvedl: „Ustanovení § 336 až 339 obch. zák. je zařazeno v obchodním
zákoníku v části třetí - Obchodní závazkové vztahy (blíže hlava I - Obecná
ustanovení, díl VII - oddíl 2.- Místo plnění). Vzhledem k tomu, že se jedná o
ustanovení, která nejsou uvedena v § 263 obch. zák., je třeba dospět k závěru,
že uvedená ustanovení jsou dispozitivní normou, což znamená, že strany si mohou
sjednat úpravu odchylnou, resp. určující přesnější podmínky určení místa
plnění. Místem plnění je to, kde je dlužník povinen závazek splnit. Pořadí
pravidel, stanovujících místo plnění je podle citované úpravy určeno tak, že
přednost má smlouva (ta může určit místo plnění výslovně nebo je určuje nepřímo
svou povahou závazek smlouvou založený), a nelze-li místo plnění odvodit ze
smlouvy, použijí se ustanovení zákona. Peněžité závazky, pokud to neodporuje
dohodě stran o platebních podmínkách, je možno splnit platbou u banky věřitele
ve prospěch jeho účtu (srov. Bejček, Eliáš, Raban a kol., Kurs obchodního
práva, Obchodní závazky, 3. vydání, Praha 2003, C.H.Beck, ISBN 80-7179-746-4,
str. 181 a násl.)“.
V posuzované věci bylo zjištěno, že oprávněný v dopise ze dne 31. 10. 2007,
adresovaném povinné, sdělil, že část jistiny ve výši 900.000,- Kč může zaslat
ve dvou splátkách po 450.000,- Kč na účet č. 154100645/0300 vedený u Poštovní
spořitelny, a.s., pobočka Brno, že další část jistiny ve výši 3.945.881,- Kč
může zaslat na účet č. 4004969466/7500 vedený u ČSOB a.s., pobočka Žilina, a že
další platby může zaslat na kterýkoli z účtů, přičemž účet č. 154100645/0300,
vedený u Poštovní spořitelny, a.s., pobočka Brno, oprávněný v průběhu roku 2007
prezentoval jako účet, jehož je majitelem; příloha k dopisu ze dne 19. 11. 2007
žádný význam pro právní posouzení věci nemá, neboť nebyla účastníky podepsána,
a relevantní není ani dopis oprávněného ze dne 27. 12. 2007, neboť jej povinná
obdržela až po provedení plateb. Z obsahu spisu dále vyplývá, že oprávněný ve
svých předchozích dopisech ze dne 8. 6. 2007 a 29. 6. 2007 adresovaných povinné
(tedy zaslaných jí před vydáním rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.
10. 2007, sp. zn. 5 Cmo 254/2007 - exekučního titulu), vyzýval povinnou k
úhradě pohledávky a dalších plateb, které od ní požadoval, na účet č.
154100645/0300.
Jestliže tedy oprávněný v dopise (ve výzvě k zaplacení) ze dne 31. 10. 2007
jednoznačně neurčil, že dluh převyšující částku 900.000,- Kč musí (má) být
povinnou poukázán na účet č. 4004969466/7500 vedený u ČSOB a.s., pobočka
Žilina, (a nikoliv na účet č. 154100645/0300), a současně jí sdělil, že „další
platby může povinná zaslat na kterýkoli z účtů“, pak nelze dovodit, že by se ze
strany oprávněného mělo jednat o striktně daný pokyn (návrh) k provedení platby
nad částku 900.000,- Kč na účet č. 4004969466/7500; oprávněná tak mohla svůj
dluh převyšující tuto částku poukázat (plnit) na kterýkoliv z těchto účtů.
Námitku dovolatele, že „v daném případě došlo dopisem oprávněného ze dne 31.
10. 2007 ke změně jeho původního návrhu uvedeného v jeho dopise ze dne 30. 8.
2007“, nepovažuje dovolací soud za důvodnou, a to již proto, že dopis ze dne
30. 8. 2007, adresovaný povinné (viz čl. 345 spisu), se vůbec netýká vymáhané
pohledávky, nýbrž je nazván: „smluvní pokuta a oznámení invest. záměru,
upozornění na možný vznik škody“, přičemž oprávněný v něm uvedl: „Účtuji vám
smluvní pokutu 0,05% denně z Kč 4.855.881,- Kč za období Vašeho prodlení s
úhradou faktury č. 430159 z 12. 8. 1996 vystavené na základě smlouvy o
zneškodnění odpadu č. 262 ze dne 18. 9. 1995, článek 9.1 smlouvy a to za období
prodlení od 21. 6. 2007 do 31. 8. 2007, 72 dní prodlení. Smluvní pokuta činí
částku ve výši 174.811,71 Kč, kterou uhraďte na účet č. 154100645/0300 do 4. 9.
2007. Tuto částku budeme dne 5. 9. 2007 investovat do nákupu akcií společnosti
Unipetrol na BCP a RMS a tyto akcie budeme prodávat v 3. měsíci 2008. V případě
vzniku škody z titulu ušlého zisku….“. Jiný dopis oprávněného z téhož data, tj.
ze dne 30. 8. 2007, se ve spise nenachází.
K dalším námitkám v dovolání je pak třeba uvést, že uhradila-li povinná (i)
svůj dluh vůči oprávněnému (část vymáhané pohledávky podle exekučního titulu)
převyšující částku 900.000,- Kč na účet č. 154100645/0300 vedený u Poštovní
spořitelny, a.s., pobočka Brno (což bylo nesporné již v řízení před soudem
prvního stupně), došlo tak mezi účastníky na základě návrhu oprávněného (dopisu
ze dne 31. 10. 2007) a faktickým uskutečněním plateb ze strany povinné, resp.
Ing. Ch., k dohodě o platebních podmínkách (o určení místa plnění) ve smyslu §
339 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. 10. 2009. Za nesprávnou je
tudíž třeba označit námitku dovolatele, jíž odvolacímu soudu vytýká, že v
odůvodnění svého rozhodnutí použil pojmu „pokyn věřitele“, a to ve smyslu
jednostranného právního úkonu adresovaného dlužníkovi, čímž však k uzavření
dohody mezi věřitelem a dlužníkem o platebních podmínkách nedochází, neboť je
nutný jak návrh dohody, tak i akceptace ze strany dlužníka (§ 43a - § 44 obč.
zák.)“, jelikož právě dopis oprávněného ze dne 31. 10. 2007 lze považovat za
jeho návrh na uzavření dohody a faktické plnění ze strany povinné (a Ing. Ch.)
za akceptaci tohoto návrhu. Okolnost, že majitelkou účtu č. 154100645/0300
vedeného u Poštovní spořitelny, a.s., pobočka Brno, je ve skutečnosti matka
oprávněného A. M. (jak oprávněný povinné již po zaplacení dluhu sdělil), není
pro posouzení věci významná, neboť oprávněný v korespondenci s povinnou
prezentoval v průběhu roku 2007 účet č. 154100645/0300 jako účet, jehož je
majitelem.
Z uvedených důvodů se dovolací soud ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že
místo plnění bylo mezi účastníky určeno platebními podmínkami sjednanými mezi
stranami a že povinná dosáhla uvedenými platbami splacení svého dluhu vůči
oprávněnému jako věřiteli, a to již před podáním návrhu na nařízení exekuce.
Správný je tudíž i konečný závěr krajského soudu, že předpoklady pro zastavení
exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) věty před středníkem o. s. ř. i pro
pohledávku oprávněného nad částku 900.000,- Kč byly splněny.
Dovolatelem namítanou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], spočívající podle něj v
tom, že „soudy vůbec neučinily skutkové zjištění předvídané ust. § 339 odst. 2
obchodního zákoníku o tom, že uvedené částky byly připsány na účet A. M., a ke
kterému okamžiku se tak stalo“, Nejvyšší soud neshledal, neboť okolnost, že
celá vymáhaná pohledávka byla zaplacena již před podáním návrhu na nařízení
exekuce (podle povinné přitom bylo zaplaceno o 169.927,65 Kč více než byla
podle exekučního titulu povinna) na účet č. 154100645/0300 vedený u Poštovní
spořitelny, a.s., pobočka Brno, a že tato částka byla na tento účet skutečně
připsána, vyplývá jednak ze shodných přednesů a vyjádření účastníků a dále z
korespondence vedené mezi A. M. a povinnou, založené ve spise.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je ve výroku, jímž bylo v zamítavém výroku
změněno usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2009, č. j. 51 Nc
4696/2008 - 319, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. 10. 2009, č. j. 51
Nc 4696/2008 - 383, a opravného usnesení ze dne 22. 10. 2009, č. j. 51 Nc
4696/2008 - 385, tak, že exekuce byla zcela zastavena, správné a dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. tak nebyly naplněny,
Nejvyšší soud dovolání oprávněného podle § 243b odst. 2, věty před středníkem
o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť povinná má právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny
za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v
částce 2.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 12 odst. 1 písm. b), snížená
podle § 18 odst. 1 na polovinu] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce
povinné doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží povinné vedle
odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž
částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy
částka 460,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení povinné ve výši
2.760,- Kč je oprávněný povinen zaplatit k rukám advokáta, který povinnou v
tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu