20 Cdo 307/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné L. N., zastoupené JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v České Lípě, Sokolská 270, proti povinné D. M., pro 4.420,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 23 E 385/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 31. srpna 2009, č. j. 36 Co 157/2009 - 75, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 20. 2. 2009, č. j. 23 E 385/2007 - 68, zastavil podle § 326a o. s. ř. výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné (jenž byl nařízen usnesením téhož soudu ze dne 14. srpna 2007, č. j. 23 E 385/2007 - 15, podle usnesení téhož soudu ze dne 1. 12. 2006, č. j. 10 C 407/2006 - 4), neboť ani po sedmi provedených úkonech na různých adresách nebyly žádné nalezeny. Konstatoval, že oprávněná má neustále připomínky, píše soudu sáhodlouhé dopisy, avšak nikdy neuvedla nic konkrétního k majetku povinné, žádných úkonů při výkonu rozhodnutí se nezúčastnila, byť byla o všech řádně informována.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 31. 8. 2009, č. j. 36 Co 157/2009 - 75, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (20 Cdo 1741/2008), podle níž v případě bezvýslednosti výzvy podle § 326a o. s. ř. soud výkon rozhodnutí zastaví. Námitky povinné, jimiž nesouhlasí s bezvýsledností soupisu na adrese S. u Č. L., kde povinná má vyhrazenu jednu místnost v rodinném domě ve vlastnictví dcery K. Š., neshledal odvolací soud důvodnými, neboť jak vyplývá z protokolu o bezvýslednosti soupisu ze dne 19. 1. 2009 (viz čl. 65 spisu), bývalý manžel povinné L. Š. uvedl, že základní bytové vybavení nacházející se v místnosti je v jeho vlastnictví, přičemž s povinnou je rozveden (od 28. 8. 2002). Závěr soudu prvního stupně, že se nemůže jednat o věci postižitelné výkonem rozhodnutí, je proto správný, jelikož oprávněnou navrhovaný soupis všech movitých věcí nacházejících se v rodinném domě je v rozporu se zásadou, že se zásadně postihují věci povinného; navíc lze pochybovat o prodejnosti předmětného bytového vybavení. Uzavřel, že pokud oprávněná po výzvě okresního soudu neuvedla jiné místo, kde by povinná měla věci ve svém vlastnictví, je namístě výkon rozhodnutí podle § 326a o. s. ř. zastavit; oprávněné přitom nic nebrání podat návrh na výkon rozhodnutí jiným vhodným způsobem, když z obsahu spisu vyplývá, že povinná je zaměstnána.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, v němž namítá, že povinná je v pracovním poměru, má stálý příjem peněz a že v bytě „na uvedené adrese“ nepochybně má věci, byť nižší hodnoty, z nichž by její pohledávka mohla být alespoň částečně uspokojena. Má zato, že pokud okresní soud ve svém usnesení uvedl, že věci v bytě se nacházející jsou ve vlastnictví manžela povinné, „pak měla být předložena dohoda o vypořádání zaniklého SJM“, resp. pokud nebyla, což však není v uvedeném usnesení uvedeno, měly tyto věci být prodejem realizovány. To, že „bývalý manžel povinné nemusel žádnou dohodu předkládat a že se nic nedokazovalo“, lze podle dovolatelky považovat za „rozpor se spravedlivým procesem a porušení rovnosti ze zákona“. Dále namítá, že pracovnice soudu též nezjišťovaly příjem povinné ze závislé činnosti a že soud v podstatě pominul její návrh, aby byl veden výkon rozhodnutí formou srážky ze mzdy. Další otázkou podle ní pak je, zda povinná v rozporu s prováděným výkonem rozhodnutí nepřevedla věci ze svého vlastnictví na třetí osobu a zda tak neporušila svou povinnost, když měla zakázáno tyto věci a další hodnoty vlastnící na někoho převádět. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zák. č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Oprávněná žádné argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. neuvedla, a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Závěr odvolacího soudu, že v případě bezvýslednosti výzvy podle § 326a o. s. ř. soud výkon rozhodnutí zastaví, je správný a vyplývá z výslovného znění tohoto ustanovení. Smyslem § 326a o. s. ř. je „odklidit“ výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, jestliže se ukázalo, že tento typ výkonu rozhodnutí není způsobilým prostředkem k uspokojení oprávněného subjektu (srov. Důvodovou zprávu k novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb.). Jelikož zákonná úprava je v tomto směru jednoznačná a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti, nelze napadené usnesení shledat zásadně významným po právní stránce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2008, sp. zn. 20 Cdo 991/2007).
Námitky dovolatelky z hlediska dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. jsou při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné, neboť k okolnostem uplatněným těmito dovolacími důvody se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3, část věty za středníkem o. s. ř.). O situaci, že by dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009, a dovolání oprávněné proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. není tudíž přípustné a Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5, věta první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť povinné v něm žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r. předsedkyně senátu