20 Cdo 3098/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněné MUDr. O. F., zastoupené Mgr. Jiřím Kabuďou,
advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, 1. máje 741, proti povinnému MUDr. M. M.,
zastoupenému JUDr. Janou Kašlíkovou, advokátkou se sídlem v Rožnově pod
Radhoštěm, Palackého 195, o zastavení výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního
soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 27 E 364/2002, o dovolání oprávněné proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2007, č. j. 10 Co
1170/2006 - 249, takto:
I. Dovolání proti výroku usnesení krajského soudu v Ostravě ze dne 30.
listopadu 2007, č. j. 10 Co 1170/2006-249, jímž bylo změněno usnesení Okresního
soudu ve Frýdku – Místku ze dne 4. 7. 2006, č. j. 27 E 364/2002-176, se zamítá,
jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 12. 1992, č. j. 13 C
39/91 - 120, byla žalovanému (povinnému) mimo jiné uložena povinnost, aby do
tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaslal omluvu žalobkyni (oprávněné) na
všechna pracoviště Nemocnice ve Frýdku-Místku a Polikliniky ve Frýdku-Místku,
včetně terénních pracovišť, přečíst její text na nejbližší primářské schůzi
nemocnice a zajistit uvedení omluvy v jejím zápise, a to v tomto znění:
„Omlouvám se MUDr. O. F. za text článku „Řízení nebo anarchie ?“, který byl
čten na lékařském semináři dne 7. 2. 1991 a formou oběžníku rozeslán na všechna
pracoviště tehdejší Nemocnice ve Frýdku-Místku a rovněž byl zveřejněn v tisku,
pokud jsem uvedl, že jí byl snížen neoprávněně vyplácený plat o více jak
1.000,- Kčs měsíčně, zastavena každoroční jednorázová mimořádná odměna „za
vynikající práci“ v hodnotě 6.000,- Kčs a že úzce spolupracovala s bývalým
kádrovým oddělením OÚNZ ve Frýdku-Místku“.
Návrhem, doručeným soudu prvního stupně dne 28. 11. 2002, se oprávněná
domáhala, aby byl podle výše uvedeného rozsudku nařízen výkon rozhodnutí
uložením pokuty povinnému ve výši 15.000,- Kč k vynucení povinnosti povinného
zaslat omluvu oprávněné na všechna pracoviště Nemocnice ve Frýdku-Místku a
Polikliniky ve Frýdku-Místku, včetně terénních pracovišť, a to v tomto znění:
„Omlouvám se MUDr. O. F. za text článku „Řízení nebo anarchie?“, který byl čten
na lékařském semináři dne 7. 2. 1991 a formou oběžníku rozeslán na všechna
pracoviště tehdejší Nemocnice ve Frýdku-Místku a rovněž byl zveřejněn v tisku,
pokud jsem uvedl, že jí byl snížen neoprávněně vyplácený plat o více jak
1.000,- Kč měsíčně, zastavena každoroční jednorázová mimořádná odměna „za
vynikající práci v hodnotě 6.000,- K a že úzce spolupracovala s bývalým
kádrovým oddělením OÚNZ ve Frýdku-Místku“.
Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 19. 6. 2003, č. j. 27 E 364/2002
-16, rozhodl, že podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku
ze dne 11. 12. 1992, č. j. 13 C 39/91 - 120, pro „nesplnění jiné povinnosti
ukládajícího citovaným rozsudkem“ se ukládá pokuta ve výši 5.000,- Kč, která je
splatná ve lhůtě do tří dnů ode doručení tohoto usnesení na označený účet soudu
a připadá státu; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Usnesením ze dne 5. 2. 2004, č. j. 27 E 364/2002 - 26, soud prvního stupně k
návrhu oprávněné „uložil povinnému k vynucení povinnosti uložené mu
vykonatelným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 11. 12. 1992, č.
j. 13 C 39/91 - 120, a to zaslat oprávněné omluvu na všechna pracoviště
Nemocnice ve Frýdku-Místku a Polikliniky ve Frýdku-Místku, včetně terénních
pracovišť, přečíst její text na nejbližší primářské schůzi nemocnice a zajistit
uvedení omluvy v zápisu z této primářské schůze“, a to v tomto znění: „Omlouvám
se MUDr. O. F. za text článku „Řízení nebo anarchie“, který byl čten na
lékařském semináři dne 7. 2. 1991 a formou oběžníku rozeslán na všechna
pracoviště tehdejší Nemocnice ve Frýdku-Místku a rovněž byl zveřejněn v tisku,
pokud jsem uvedl, že jí byl snížen neoprávněně vyplácený plat o více jak
1.000,- Kč měsíčně, zastavena každoroční jednorázová mimořádná odměna „za
vynikající práci“ v hodnotě 6.000,- K a že úzce spolupracovala s bývalým
kádrovým oddělením OÚNZ ve Frýdku-Místku“, k jejímuž splnění již byl nařízen
výkon rozhodnutí usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku usnesením ze dne
19. 6. 2003, č. j. 27 E 364/2002 - 16, další pokutu ve výši 30.000,- Kč; dále
mimo jiné rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání povinného Krajský soud v
Ostravě usnesením ze dne 30. 9. 2005, č. j. 10 Co 295/2002 - 90, změnil
usnesení soudu prvního stupně tak, že povinnému uložil k vynucení povinnosti
zaslat oprávněné omluvu na všechna pracoviště Nemocnice ve Frýdku-Místku a
Polikliniky ve Frýdku-Místku, včetně terénních pracovišť, další pokutu ve výši
10.000,- Kč s tím, že „nesplní-li povinný ani poté vykonávané rozhodnutí, uloží
mu soud na návrh oprávněné další přiměřené pokuty, dokud výkon rozhodnutí
nebude zastaven“; současně uložil povinnému zaplatit oprávněné na náhradě
nákladů „této fáze řízení“ částku 2.575,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího
řízení částku 2.575,- Kč.
K návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí Okresní soud ve Frýdku-Místku
usnesením ze dne 4. 7. 2006, č. j. 27 E 364/2002 - 176, výkon rozhodnutí
nařízený shora citovaným usnesením podle § 238 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s.
ř. částečně zastavil, a to v rozsahu, „jak byl nařízen ke splnění povinnosti
povinného uložené mu vykonatelným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze
dne 11. 12. 1992, č. j. 13 C 39/91 - 120, a to zaslat oprávněné omluvu na
všechna pracoviště Polikliniky ve Frýdku-Místku, včetně terénních
pracovišť“ (výrok I.), návrh povinného, aby výkon rozhodnutí byl zastaven zcela
(tj. nad rozsah uvedený ve výroku I. tohoto usnesení), zamítl (výrok II.) a
rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 11. 2007,
č. j. 10 Co 1170/2006 - 249, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o
částečném zastavení výkonu rozhodnutí potvrdil, v zamítavém výroku je změnil
tak, že výkon rozhodnutí v rozsahu, jak byl nařízen ke splnění povinnosti
povinného uložené mu rozsudkem nalézacího soudu, a to zaslat oprávněné omluvu
na všechna pracoviště Nemocnice ve Frýdku-Místku, včetně terénních pracovišť,
zastavil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se (po doplnění dokazování) ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že bylo-li v řízení prokázáno, že příspěvková organizace Poliklinika ve
Frýdku-Místku byla usnesením Městského zastupitelstva ve Frýdku-Místku ze dne
24. 9. 1996 zrušena bez právního nástupce s účinností ke dni 25. 9. 1996, je
fakticky nemožné, aby povinný tomuto subjektu, resp. všem jeho pracovištím,
doručil uvedený text omluvy oprávněné, a že tak předpoklady pro zastavení
výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. byly splněny.
Nepřisvědčil proto námitce oprávněné, že obchodní společnost Poliklinika-Místek
s.r.o., je právním nástupcem Polikliniky ve Frýdku-Místku, neboť ze smlouvy o
prodeji privatizovaného majetku uzavřené dne 1. 6. 1996 mezi bývalým Fondem
národního majetku ČR a Poliklinikou-Místek s.r.o., kterou oprávněná předložila,
vyplývá, že na jejím základě došlo pouze k prodeji majetku zdravotnického
zařízení (movitých a nemovitých věcí, jiných práv a jiných majetkových hodnot)
a veškerých práv, závazků a pohledávek plynoucích z předmětu činnosti.
Poliklinice-Místek s.r.o. však vykonávaným rozhodnutím nebyla uložena žádná
povinnost, kterou by byla povinna splnit, ani jí podle tohoto rozhodnutí
nesvědčí žádné právo (v nalézacím řízení i v řízení o výkon rozhodnutí jde o
vztah mezi oprávněnou a povinným). Dále odvolací soud k námitce povinného
uzavřel, že podkladové rozhodnutí není materiálně vykonatelné, neboť s ohledem
na změny, ke kterým od vydání podkladového rozhodnutí (v roce 1992) do podání
návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (v roce 2002) v organizační struktuře
Polikliniky ve Frýdku-Místku, včetně terénních pracovišť i v Nemocnici ve
Frýdku-Místku došlo (řada původních pracovišť zanikla, vznikly nové útvary,
oprávněná přestala být pracovnicí Nemocnice ve Frýdku-Místku), nemá povinný
reálnou možnost povinnost uloženou mu vykonávaným rozhodnutím splnit, neboť ani
výkladem nelze dovodit, na která konkrétní pracoviště obou zdravotnických
zařízení měl povinný oprávněné uvedenou omluvu zaslat.
I kdyby bylo možno širokým výkladem vykonatelnost podkladového rozhodnutí ve
vztahu k Nemocnici ve Frýdku-Místku dovodit, je dán důvod zastavení výkonu
rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., neboť povinný uloženou
povinnost splnil. Dne 24. 7. 2003 totiž řediteli Nemocnice ve Frýdku-Místku
zaslal předmětnou omluvu (kterou sepsal a podepsal), adresovanou oprávněné, se
žádostí, aby ji odeslal na všechna pracoviště této nemocnice, který ji pak
e-mailovou poštou zaslal dne 6. 8. 2003 primářům a vrchním sestrám s tím, aby s
ní seznámili všechny zaměstnance. V průběhu odvolacího řízení, jak krajský soud
zjistil, pak k žádosti povinného ze dne 1. 8. 2006 zaslal ředitel nemocnice
omluvu na všechna její pracoviště podle aktuálně platné organizační struktury,
takže s jejím textem byli seznámeni odpovědní pracovníci jednotlivých útvarů a
pracovišť, a to útvaru ekonomicko-personálního náměstka (oddělení účetnictví,
lidských zdrojů a zdravotních pojišťoven), útvaru provozního náměstka
(investiční odbor, odbor správy majetku, pracoviště prádelny, skladů, dopravy,
úklidu a stravovacího provozu) a odboru informačních technologií (oddělení
správy informačních technologií, recepce, statistiky a nemocničního
informačního systému); sám povinný omluvu zaslal na pracoviště rychlé záchranné
služby a služby lékařské první pomoci, které jsou poskytovány Územním
střediskem záchranné služby Moravskoslezského kraje, p.o., a dne 9. 10. 2007
též k rukám oprávněné.
Proti potvrzujícímu i měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu podala
oprávněná dovolání (doplněné podáním ze dne 29. 5. 2008, v němž uvedla, že je
podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. v otázce, zda Poliklinika Místek s r.o. je právním nástupcem
bývalé příspěvkové organizace Poliklinika ve Frýdku-Místku), přičemž, pokud jde
o potvrzující výrok napadeného usnesení, považuje za zásadní po právní stránce
otázku, zda „Poliklinika Místek s.r.o., která nabyla majetek, práva a
povinnosti, závazky a pohledávky vyplývající z předmětu činnosti Polikliniky
Frýdek-Místek, příspěvkové organizace, v oblastech obchodních,
občanskoprávních, správních a pracovně právních, na základě smlouvy o prodeji
privatizovaného majetku - zdravotnického zařízení kategorie A, uzavřené podle
zákona č. 92/1991 Sb., je subjektem, u kterého může být povinným realizován
rozsudek směřující proti subjektu označovanému v nalézacím rozsudku jako
Poliklinika Frýdek-Místek“. Nesouhlasí s názorem krajského soudu o
nevykonatelnosti podkladového rozhodnutí v jeho potvrzujícím výroku „z důvodu
reformy zdravotnictví provedené v ČR v průběhu 90. let, neboť
Poliklinika-Místek s r.o. působí v podstatě ve stejném rozsahu, v jakém
zdravotnické služby poskytovala příspěvková organizace, včetně personálního
obsazení“. V této souvislosti poukazuje na „odlišné“ rozhodnutí Krajského soudu
v Ostravě, sp. zn. 66 Co 574/2007, v její věci jako oprávněné proti jinému
povinnému, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení
výkonu rozhodnutí uložením pokuty k vymožení obdobné povinnosti jako v dané
věci a jež připojila k dovolání. Pokud se týká měnícího výroku napadeného
usnesení, je dovolatelka toho názoru, že povinný svoji povinnost nesplnil,
neboť omluvu nepřečetl na primářské schůzi, nezajistil její uvedení v zápisu z
této schůze (viz k dovolání připojená fotokopie sdělení bývalého ředitele
Nemocnice Frýdek-Místek RNDr. A. G., který v této funkci působil od 15. 1. 1993
do 31. 12. 1993), a zaslal-li omluvu všem primářům, vrchním sestrám a řediteli
nemocnice, „nebyl nalézací rozsudek vykonán v jeho intencích“. Dále oprávněná
odvolacímu soudu vytýká, že „při jednání dne 15. 11. 2007 odročil odvolací
jednání za účelem rozhodnutí věci v tzv. neveřejném zasedání na neurčito“, což
je podle jejího názoru v rozporu s občanským soudním řádem a s čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod. Konečně namítá, že soudy obou stupňů
opomněly, že povinný se podle nalézacího rozsudku měl omluvit především jí tak,
že jí měl omluvu zaslat, tuto povinnost však nesplnil ve znění, jak mu to bylo
uloženo. Navrhla, aby usnesení soudů obou stupňů byla v napadeném rozsahu
zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Povinný ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje s
rozhodnutím odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl
o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz
článek II, bod 12., části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci
dospěl k závěru, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, kterým
bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, není podle § 238a odst. 1 písm.
d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a
že proti výroku odvolacího soudu, jímž usnesení soudu prvního stupně bylo
změněno, je dovolání přípustné podle § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř.
ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené
usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně
potvrzeno, má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
sice označila, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění
této podmínky dospět nelze. Jestliže totiž rozhodnutí odvolacího soudu v tomto
výroku je založeno na skutkovém závěru, že Poliklinika ve Frýdku-Místku, včetně
terénních pracovišť, které měl povinný zaslat omluvu oprávněné, jakožto subjekt
konkretizovaný ve výroku podkladového rozsudku, byla usnesením Městského
zastupitelstva ve Frýdku-Místku ze dne 24. 9. 1996 zrušena bez právního
nástupce s účinností ke dni 25. 9. 1996, nelze odvolacímu soudu vytýkat
nesprávné právní posouzení věci, dospěl-li k závěru, že je fakticky nemožné,
aby povinný tomuto subjektu, resp. všem jeho pracovištím, doručil uvedený text
omluvy oprávněné, a že tak byly splněny předpoklady pro zastavení výkonu
rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
K námitce dovolatelky, týkající se podle jejího názoru „odlišného“ rozhodnutí
Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 66 Co 574/2007, kterým bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně, jímž jinému povinnému byla k vynucení povinnosti
zaslat oprávněné doporučeným dopisem omluvu ve znění uvedeném v napadeném
usnesení, je možno jednak uvést, že z tohoto rozhodnutí nevyplývá, jakou omluvu
je povinný povinen oprávněné zaslat, případně kam ji má adresovat, a dále, že
označené rozhodnutí není předmětem dovolacího přezkumu v dané věci.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá v napadeném potvrzujícím
výroku ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.
s. ř., a dovolání proti němu není tudíž podle § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2
o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud
proto dovolání oprávněné v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat námitkou dovolatelky, že
„odvolací soud při jednání dne 15. 11. 2007 odročil odvolací jednání za účelem
rozhodnutí věci v tzv. neveřejném zasedání na neurčito“, neboť ke zmatečnostní
vadě řízení uvedené v § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen v
případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
Ve vztahu k dovoláním dotčenému měnícímu výroku ve věci samé, proti němuž je
dovolání přípustné podle § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je rozhodnutí odvolacího soudu založeno jednak
na právním závěru, že podkladové rozhodnutí není materiálně vykonatelné [což je
důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.],
a dále na závěru, že povinný povinnost uloženou mu podkladovým rozhodnutím
splnil a že je tak dán důvod k zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1
písm. g) o. s. ř.
Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242
odst. 3, větu první, o. s. ř.) lze považovat dovolání za důvodné jen tehdy,
jestliže v rámci tímto důvodem vymezeného dovolacího přezkumu nelze dojít k
závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Není-li správnost závěru
odvolacího soudu takto zpochybněna, nelze ani podané dovolání shledat důvodným.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17,
dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti žalobního nároku
současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z
nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí
důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu
přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí
se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na
celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv. Od tohoto závěru, který je
uplatnitelný i v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci), včetně zastavení či
částečného zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce), nemá dovolací soud důvod
odchýlit se ani v této věci.
Jelikož dovolatelka - jak je zřejmé z obsahu dovolání - uplatnila (ve vztahu k
dovoláním dotčenému měnícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé)
obsahovým vymezením dovolacího důvodu námitky pouze proti právnímu závěru
odvolacího soudu, že povinný svoji povinnost uloženou mu podkladovým
rozhodnutím splnil a že je tak dán důvod zastavení výkonu rozhodnutí podle §
268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., nelze na základě případného přezkoumání této
námitky dovolatelky dospět k závěru o nesprávnosti usnesení odvolacího soudu,
neboť je tu druhý z důvodů k zastavení výkonu rozhodnutí, a to, že podkladové
rozhodnutí není (ani) v tomto výroku materiálně vykonatelné, který dovolací
soud nemůže podrobit dovolacímu přezkumu proto, že ho dovolatelka nenapadla. Z
tohoto důvodu nemohlo být podané dovolání proti tomuto výroku úspěšné.
Důvodná není ani námitka dovolatelky, že povinný svoji povinnost uloženou mu
podkladovým rozhodnutím nesplnil v té části, „měl-li přečíst její text na
nejbližší primářské schůzi nemocnice a zajistit uvedení omluvy v jejím zápise“.
Jak z obsahu spisu vyplývá, oprávněná v tomto rozsahu návrh na nařízení výkonu
rozhodnutí podle § 351 odst. 1 o. s. ř. nepodala, a uložil-li soud prvního
stupně usnesením ze dne 5. 2. 2004, č. j. 27 E 364/2002 - 26, povinnému k
vynucení povinnosti uložené mu vykonatelným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-
Místku ze dne 11. 12. 1992, č. j. 13 C 39/91 - 120, a to „přečíst text omluvy
na nejbližší primářské schůzi nemocnice a zajistit uvedení omluvy v zápisu z
této primářské schůze“, bylo toto usnesení k odvolání povinného změněno
usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2005, č. j. 10 Co 295/2002 -
90, tak, že povinnému byla uložena další pokuta ve výši 10.000,- Kč, a to k
vynucení povinnosti zaslat oprávněné omluvu „na všechna pracoviště Nemocnice ve
Frýdku-Místku a Polikliniky ve Frýdku-Místku, včetně terénních pracovišť“, s
tím, že „nesplní-li povinný ani poté vykonávané rozhodnutí, uloží mu soud na
návrh oprávněné další přiměřené pokuty, dokud výkon rozhodnutí nebude zastaven.“
Pokud pak dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že „při jednání dne 15. 11. 2007
odročil odvolací jednání za účelem rozhodnutí věci v tzv. neveřejném zasedání
na neurčito“, což je podle jejího názoru v rozporu s občanským soudním řádem a
s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je třeba poukázat na
judikaturu Nejvyššího soudu, která zaujala a odůvodnila závěr, že „požadavek,
aby předseda senátu vyhlásil usnesení přítomným účastníkům (§ 168 odst. 1 o. s.
ř.), platí, jen přijal-li soud usnesení při jednání, popřípadě při jiném
roku“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon
1035/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 105/1998, které je
uplatnitelné i v současné době).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání oprávněné proti měnícímu výroku usnesení
odvolacího soudu není důvodné. Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu podle §
243b odst. 2, věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněná na jejich náhradu s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá právo a povinnému v tomto řízení žádné náklady
nevznikly; za náklady potřebné k účelnému bránění práva totiž nelze považovat
náklady spojené s vyjádřením, v němž povinný toliko konstatoval, že se „zcela
ztotožňuje s výroky i odůvodněním“ uvedeným v napadeném usnesení odvolacího
soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn.
20 Cdo 2700/2008).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu