20 Cdo 3126/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci
výkonu rozhodnutí oprávněné Č. š., a. s., proti povinné Č. r. – Ú. p. z. s. v.
v. m., pro 3.736,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 E 1266/96, o dovolání povinné proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2006, č. j. 9 Co 180/2006-40,
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2006, č. j. 9 Co
180/2006-40, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2005, č. j. 49
E 1266/96-31, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 21. 4.
2005, č.j. 49 E 1266/96-31, jímž Okresní soud v Ostravě s odkazem na ustanovení
§ 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších
předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), rozhodl, že na místo dosavadního povinného
vstupuje do řízení Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jenž po
zjištění, že dosavadní povinný J. R. dne zemřel a že všichni v úvahu
připadající dědicové ze zákona dědictví odmítli, uzavřel, že dědictví po
zůstaviteli tudíž připadne státu. Odvolací soud dodal, že i v takovém případě
se dědictví nabývá smrtí zůstavitele, a proto jsou nepodstatné námitky, že
řízení o dědictví dosud nebylo ukončeno a vzhledem k jeho předlužení není
dopředu ani možno předjímat způsob jeho ukončení. Připomněl, že se jedná o
procesní usnesení, kterým není určen rozsah odpovědnosti státu za dluhy
dědictví.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jímž namítla nesprávné
právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Podle dovolatelky
bylo nesprávně použito ustanovení § 107a o. s. ř., správně měl být aplikován §
107 odst. 2 o.s.ř., z něhož však vyplývá, že procesním nástupcem je ten, kdo
podle výsledku dědického řízení převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení
jde. V daném případě sice zřejmě dědictví připadne státu, avšak „ze zatím
známých skutečností se jeví jako nejpravděpodobnější“, že dědické řízení bude
ukončeno likvidací dědictví, tedy bez právního nástupnictví. Protože dědické
řízení dosud nebylo ukončeno, není podle dovolatelky možné o procesním
nástupnictví rozhodnout. Poukazuje na ustanovení § 36 odst. 4 zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001
Sb.“), podle kterého přechod či převod práva lze prokázat jen listinou vydanou
nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního
předpisu; práva a povinnosti ze zůstavitele „na úřad“ nepřecházejí ze zákona,
nýbrž až pravomocným usnesením o dědictví, v takovém případě – argumentuje
dovolatelka – je třeba vždy aplikovat ustanovení § 256 o. s. ř. Z uvedených
důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Dovolání – přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. – je
důvodné.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní
normy (nejen hmotného, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že po
pravomocném nařízení výkonu rozhodnutí (platebního rozkazu Okresního soudu v
Ostravě ze dne 25. 10. 1995, sp. zn. 33 C 129/94) usnesením ze dne 29. 11.
1996, č. j. 49 E 1266/96-3, prodejem movitých věcí J. R., posledně bytem,
zemřel bez zanechání závěti; všichni zákonní dědicové dědictví odmítli.
Procesní nástupnictví je upraveno v ustanoveních § 107 a 107a o. s. ř., která
jsou použitelná i ve výkonu rozhodnutí (srov. § 254 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 107 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení
způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno,
posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v
řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení
pokračováno, soud rozhodne usnesením (odstavec 1). Ztratí-li způsobilost být
účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení,
jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z
nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o
něž v řízení jde (odstavec 2).
Podle ustanovení § 107a o. s. ř., má-li žalobce za to, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než
soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil
do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §
107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po
zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s
tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo
toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s
podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2).
Ustanovení § 107 o. s. ř. upravuje postup soudu v případě – a o takový jde i v
souzené věci – kdy účastník ztratil v průběhu řízení způsobilost být účastníkem
řízení; v ustanovení § 107a o. s. ř. je pak upraveno procesní nástupnictví, k
němuž došlo během řízení, aniž by účastník pozbyl způsobilost být účastníkem
řízení.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) sice v odůvodnění napadeného
rozhodnutí odkazuje na ustanovení § 107a o. s. ř., z uvedených rozhodnutí i z
obsahu spisu je však patrné, že odvolací soud ve skutečnosti věc posuzoval
podle ustanovení § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. (bez návrhu šetřil podmínky
procesního nástupnictví na straně zemřelého účastníka řízení a poté o něm
rozhodl).
V dané věci je však opodstatněná námitka dovolatelky, podle níž odvolací soud
nesprávně posoudil předpoklady pro rozhodnutí o procesním nástupnictví státu.
Nastala-li po nařízení výkonu rozhodnutí k vymožení peněžitého plnění (při jeho
provádění) hmotněprávní sukcese na straně povinného v důsledku toho, že
účastník zemřel, je rozhodující, zda přechod povinnosti je spjat s převzetím
věci, práva nebo jiného majetku, které byly nařízeným výkonem (coby předměty
výkonu) postiženy; je-li tomu tak (právní nástupce povinného předmět výkonu
převzal), postupuje soud podle ustanovení § 107 o. s. ř. Po právní moci
usnesení pak soud pokračuje v řízení (v provádění výkonu) s právním nástupcem
povinného. V opačném případě, tj. nepřešel-li na právního nástupce povinného
předmět exekuce, nelze v řízení (v provádění výkonu) pokračovat, neboť právnímu
nástupci nepatří majetek, ohledně kterého byl výkon nařízen; soud podle § 107
o. s. ř. nemůže postupovat a jediným východiskem je zastavení výkonu rozhodnutí
podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1053/2006,
dospěl k závěru, že pro rozhodnutí o procesním nástupnictví na straně povinného
(fyzické osoby) podle § 107 odst. 1 o. s. ř. je v řízení o výkon rozhodnutí k
vymožení peněžitého plnění, jenž byl nařízen prodejem movitých věcí, podstatné,
zda nabylo právní moci usnesení, jímž soud potvrdil, že dědictví, které nenabyl
žádný dědic, připadlo státu [§ 175q odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Je tomu tak proto, že na návrh – jenž může být podán jen před pravomocným
skončením projednání dědictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5.
2001, sp. zn. 21 Cdo 2143/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek 2/2003 pod č. 13) – státu, kterému má dědictví (jako tzv. odúmrť)
připadnout podle § 462 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), lze nařídit likvidaci dědictví,
jestliže peníze z dědictví nepostačují k úhradě přiměřených nákladů spojených s
pohřbem zůstavitele a všech zůstavitelových peněžitých dluhů, za něž stát
odpovídá podle § 472 odst. 1 obč. zák., jestliže stát nabídl věřitelům k
úhradě jejich pohledávek věci z dědictví a jestliže věřitel (některý ze
zůstavitelových věřitelů) tuto nabídku odmítl (§ 472 odst. 1, 2 obč. zák., §
175t odst. 1 o. s. ř.).
Je sice pravda, že pokud dědicové dědictví odmítnou, nastává stejná
situace, jako kdyby zůstavitel žádné dědice nezanechal (odmítnutí dědictví má
zpětné účinky ke dni smrti zůstavitele), a až do právní moci usnesení, kterým
bylo potvrzeno, že dědictví připadlo státu [§ 175q odst. 1 písm. b) o. s. ř.],
je považován za vlastníka celého majetku patřícího do dědictví – tedy i
movitých věcí postižených výkonem rozhodnutí – stát. Na straně druhé však nelze
přehlížet důsledky, které nastanou, jestliže soud vyhoví návrhu státu a
usnesením nařídí likvidaci dědictví (§ 175t o. s. ř.). Po právní moci takového
usnesení provede soud zpeněžení všeho zůstavitelova majetku podle ustanovení o
výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí nebo prodejem mimo
dražbu přiměřeně podle zvláštního předpisu (zákona č. 328/1991 Sb.) a o majetku
zůstavitele, který se nepodařilo takto zpeněžit, rozhodne, že připadá státu s
účinností ke dni smrti zůstavitele (srov. § 175u odst. 1, 2 o. s. ř.).
V usnesení o nařízení likvidace dědictví vyzve soud věřitele, aby mu ve
stanovené lhůtě oznámili své pohledávky, a upozorní je, že pohledávky, které
nebudou při likvidaci uspokojeny, zaniknou (srov. § 175t odst. 2, větu první,
o. s. ř.); to platí i o pohledávkách, k jejichž vydobytí je veden výkon
rozhodnutí. Z toho vyplývá, že (pravomocně nařízený) výkon rozhodnutí prodejem
movitých věcí patřících do dědictví po zůstaviteli by nemohl být po dobu
likvidace dědictví proveden (uspokojení přihlášené pohledávky z věcí, o nichž
bylo rozhodnuto ve smyslu § 175u odst. 2 o. s. ř., by připadalo v úvahu až po
skončení likvidace). Uvedené důsledky, jež mají základ v přednostním uspokojení
přihlášených pohledávek věřitelů z výtěžku zpeněžení majetku zůstavitele (§
175v odst. 1, 2, 3 o. s. ř.) před odděleným uspokojením cestou exekuce, naopak
nenastanou, jestliže usnesení podle § 175q odst. 1 písm. b) o. s. ř. nabude
právní moci. V takovém případě platí, že vlastníkem exekucí postižených
movitých věcí, které patří do dědictví, je – s účinností ke dni smrti
zůstavitele – stát, s nímž jako s právním nástupcem povinného, který předmět
exekuce převzal, může soud po právní moci usnesení podle § 107 odst. 1 o. s. ř.
v provádění výkonu rozhodnutí pokračovat.
Protože odvolací soud (a ani soud prvního stupně) z výše uvedeného názoru
nevycházel [za významné nepovažoval ani vydání rozhodnutí podle § 175q odst. 1
písm. b) o. s. ř.], není jeho rozhodnutí správné. Nejvyšší soud proto
rozhodnutí odvolacího soudu – stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně –
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část
věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Dalšími námitkami
dovolatelky se za tohoto stavu dovolací soud již nezabýval.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst.
1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu