20 Cdo 314/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční
věci oprávněné I., s. r. o., zastoupené advokátem, proti povinné G. M.,
zastoupené advokátkou, pro 6.478,90 Kč a 15.038,80 Kč, vedené u Okresního
soudu v Klatovech pod sp. zn. Nc 2997/2004, o dovolání povinné proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 8. 2005, č.j. 56 Co 430/2005-41, takto:
Dovolání se odmítá.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne
25. 5. 2004, č.j. Nc 2997/2004-10 (ve znění opravného usnesení ze dne 13. 4.
2005, č.j. Nc 2997/2004-30), kterým Okresní soud v Klatovech nařídil podle
svého rozsudku ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. 6 C 242/97, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 1998, sp. zn. 15 Co 212/98, k vymožení
pohledávek 6.478,90 Kč a 15.038,80 Kč na majetek povinné exekuci, jejímž
provedením pověřil Mgr. J. H., soudního exekutora. Předpoklady pro nařízení
exekuce ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), měl odvolací soud
za splněny, zejména uzavřel, že vymáhané pohledávky jsou podloženy exekučními
tituly (částka 6.478,80 Kč je 19 % úrokem z prodlení z jistiny, tj. z 12.409,-
Kč, od 30. 9. 1995 do 11. 5. 1998, částka 15.038,80 Kč představuje náklady
předcházejícího řízení). Právo na náhradu nákladů řízení je nárokem účastníka
řízení, v němž bylo podkladové rozhodnutí vydáno, a účet jeho zmocněnce je
pouhým platebním místem; případný nedostatek součinnosti zástupce oprávněné –
pokud jde o sdělení čísla účtu, na který má být náhrada poukázána – může být
podle odvolacího soudu zohledněn při úvaze o povinnosti k náhradě nákladů
exekučního řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“),
a důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř.) a v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelka tvrdí, že rozsudky, na jejichž základě byla
exekuce nařízena, výslovně povinnost zaplatit 6.478,80 Kč nestanoví; byla totiž
zavázána zaplatit oprávněné 19 % úrok z prodlení z částky 12.409,- Kč od 30. 9.
1995 do zaplacení (29. 6. 1998). Oprávněná jí nesdělila, jaká je výše úroků a
„kam vlastně tyto úroky má … zaplatit“, takže se o nich dozvěděla až z návrhu
na nařízení exekuce. Náklady nalézacího řízení – jak vyplývá z výroku rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 1998, sp. zn. 15 Co 212/98 – měla
zaplatit na účet JUDr. F. K. (tehdejšího zástupce oprávněné), jehož číslo jí
ale sděleno nebylo. Se závěrem, že jde jen o určení platebního místa,
dovolatelka nesouhlasí. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná se ve vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu.
Povinnost zaplatit vymáhané částky vyplývá z podkladových rozhodnutí, aniž by
bylo nutné před nařízením exekuce povinnou ke splnění dluhů upomínat.
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz § 130 zákona č.
120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné
za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a
odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je
vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím
soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat
již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem
dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní,
vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních,
navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci
posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem
dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho
obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
K přípustnosti dovolání, jež může být založena toliko na úvaze o zásadním
právním významu rozhodnutí odvolacího soudu, nemohou vést námitky podřaditelné
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Dovolatelka ostatně – jak vyplývá z obsahu
jejího dovolání – žádné výtky stran neúplnosti, případně nesprávnosti zjištění,
která jsou pro rozhodnutí o návrhu na nařízení exekuce relevantní, nevznesla.
Ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam,
povinná argumenty dovolacímu soudu nepřednesla a ani hodnocením námitek
obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O
existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být
relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít
vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde.
Odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil názory, jež odpovídají
standardní soudní praxi.
Při nařízení exekuce soud nezkoumá, zda a v jaké míře povinná oprávněné plnila;
pochybnost (podávající se implicite z dovolání) o tom, zda titulem přiznané
příslušenství jistiny bylo správně v návrhu na nařízení exekuce vyčísleno a
soudem do výroku usnesení převzato, může být hodnocena pouze v řízení o
zastavení exekuce (§ 268 odst. 1 o.s.ř., § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001
Sb.).
Poskytnutí součinnosti oprávněnou k dobrovolnému splnění dluhu povinnou – ať
již sdělením čísla účtu, popřípadě výpočtem výsledné částky úroků z prodlení –
není rovněž okolností pro nařízení exekuce rozhodnou (srov. např. odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98,
uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000 pod č. 4,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 689/2003,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/2005 pod č. 49,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1606/2005).
To, že účet zmocněnce oprávněné, na který je podle podkladového rozhodnutí
povinná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení, je pouhým platebním místem pro
dobrovolné splnění povinnosti (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), aniž by zavazoval
oprávněnou požadovat návrhem na nařízení exekuce plnění jen do tohoto místa a
aniž by pro soud zakládal povinnost přezkoumávat, zda platební místo, na které
oprávněná požaduje plnění, souhlasí s platebním místem uvedeným ve vykonávaném
rozhodnutí, dovodil Nejvyšší soud již ve stanovisku občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek 7/1998 pod č. 52, bod XV. (srov. také usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1645/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura 3/2005 pod č. 48, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. 3. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1528/99).
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2006
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu