U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného VD AMOS, družstva se sídlem v Ostravě Kunčičkách, Slezské Ostravě, Frýdecká 157/249, identifikační číslo osoby 00490032, proti povinnému A. H., zastoupenému JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě 6, Bílovecká 62, pro 229.192,- Kč, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 21 E 1573/2000, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 28. 4. 2011, č. j. 9 Co 316/2011-574, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 28. 2. 2011, č. j. 21 E 1573/2000-550, jímž okresní soud pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, spočívající v překážce věci rozsouzené (§ 159a odst. 5 o. s. ř.), řízení o návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
V dovolání, sepsaném jím samotným (s nímž se jeho zástupkyně pro nemožnost „zkontaktování osoby povinného“ bez dalšího doplnění pouze ztotožnila), povinný – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – bez specifikace dovolacích důvodů namítá, že mu exekuční titul nebyl doručen, a že nemohl nabýt právní moci,
jelikož proti němu podal včasné odvolání.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a contr.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž
lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
V souzené věci však dovolatel, jenž se ostatně otázkou přípustnosti dovolání nezabývá vůbec, tuto svou základní povinnost (kromě toho, že v dovolání ani nevyjadřuje nesouhlas se skutečným důvodem zastavení řízení, tj. se závěrem odvolacího soudu o neodstranitelném nedostatku podmínek řízení spočívajícím v překážce věci rozsouzené) nesplnil a k závěru o splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených.
Protože vzhledem k výše uvedenému je namístě závěr o nedostatku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Povinný z procesního hlediska zavinil zastavení dovolacího řízení; oprávněnému však prokazatelné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měl dle § 146 odst. 2 věty první, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r. předseda senátu