20 Cdo 3185/2017-126
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny
a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční
věci oprávněné J. K., zastoupené JUDr. Lumírem Schejbalem, advokátem se sídlem
v Brně, Veveří č. 3163/111, proti povinné Management Club Canada s. r. o., se
sídlem v Lipně nad Vltavou č. 25, identifikační číslo osoby 25311107,
zastoupené JUDr. Jaroslavem Adamem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově,
Rooseveltova č. 37, pro 316 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Českém Krumlově pod sp. zn. 13 EXE 1551/2016, o dovolání povinné proti usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. února 2017, č. j. 24 Co
198/2017-91, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. února 2017, č. j. 24
Co 198/2017-91, a usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28.
listopadu 2016, č. j. 13 EXE 1551/2016-63, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.
Na návrh oprávněné Okresní soud v Českém Krumlově pověřením ze dne 19. července
2016, č. j. 13 EXE 1551/2016-24, pověřil soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchu,
Exekutorský úřad Přerov, provedením exekuce na majetek povinné k uspokojení
pohledávky oprávněné ve výši 316 000 Kč s příslušenstvím a to podle rozsudku
Městského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2006, č. j. 52 C 41/2003-97.
Povinná podáním ze dne 12. srpna 2016 vznesla námitku promlčení pohledávky
oprávněné a navrhla zastavení exekuce. Uvedla, že ihned po vydání exekučního
titulu opakovaně vyzvala oprávněnou ke sdělení bankovního spojení pro zaslání
uvedené částky, avšak oprávněná na tyto výzvy nikterak nereagovala, a povinná
se proto nemohla dostat do prodlení.
Okresní soud v Českém Krumlově usnesením ze dne 28. listopadu 2016, č. j. 13
EXE 1551/2016-63, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Dospěl k závěru,
že námitka promlčení pohledávky není důvodná, neboť exekuční návrh byl soudnímu
exekutorovi doručen před uplynutím promlčecí doby a oprávněná v exekučním
řízení řádně pokračuje, čímž došlo ke stavení promlčecí lhůty bez ohledu na to,
že v době zahájení exekuce mohla být oprávněná v prodlení pro neposkytnutí
součinnosti pro splnění dluhu.
K odvolání povinné Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 17.
února 2017, č. j. 24 Co 198/2017-91, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Dovodil, že je-li soudem v občanském soudním řízení vydáno konstitutivní
rozhodnutí, které je současně exekučním titulem, pak zakládá hmotná práva a
povinnosti, avšak na rozdíl od hmotněprávních vztahů založených smlouvou může
oprávněný v případě nesplnění povinnosti zahájit z daného titulu exekuční
řízení, aniž by musel povinného jakkoli vyzývat k dobrovolnému splnění
povinnosti či mu poskytovat jinou součinnost, jelikož jeho právo plyne přímo z
exekučního titulu a bylo mu přiznáno v nalézacím řízení. Povinný pak musí
vyvinout maximální snahu o splnění uložené povinnosti, jinak se nutně vystavuje
riziku postižení svého majetku v exekuci. Pakliže oprávněný nereaguje na výzvy
povinného k poskytnutí součinnosti, neznamená to, že by se ocitl v prodlení a
byl tím zbaven možnosti podat exekuční návrh, neboť povinnému se jako ultima
ratio nabízí využití soluční (úřední) úschovy. Odvolací soud tedy dospěl k
závěru, že v daném případě nedošlo k promlčení vymáhané pohledávky, neboť
oprávněná podala exekuční návrh před uplynutím desetileté promlčecí lhůty,
přičemž v jejím průběhu nebyla povinna poskytnout povinné jakoukoli součinnost
ke splnění uložené povinnosti.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, které je podle jejího
názoru přípustné, protože napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek jak
procesního, tak hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 3545/2013, ze kterého
vyplývá, že jestliže se sám oprávněný dostane do prodlení, nemůže podat důvodný
návrh na vynucení splnění povinnosti dlužníka, protože sám způsobil, že povinný
nemohl uloženou povinnost splnit, přičemž podle názoru dovolatelky je tento
závěr poplatný bez rozdílu, zda bylo plněno do úřední úschovy či nikoli. S
ohledem na uvedené usnesení se dovolatelka domnívá, že v dané věci se jedná o
tzv. dluh výběrný, a oprávněná tak byla povinna převzít plnění v místě bydliště
či sídle povinné, avšak oprávněná do zahájení exekučního řízení neučinila
jakýkoli pokus k výběru dluhu, čímž se dle ustanovení § 522 věty první zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále
též jen „obč. zák.“, dostala do prodlení, a v takovém případě oprávněná nemohla
podat důvodný návrh na vynucení splnění povinnosti povinné a to i přesto, že
uplynula lhůta k plnění povinnosti uložené povinné exekučním titulem. Odvolací
soud se dle názoru dovolatelky vůbec nevypořádal s námitkou promlčení
pohledávky oprávněné. Dovolatelka se domnívá, že oprávněná podala bezdůvodný
návrh na nařízení exekuce, v důsledku čehož došlo k promlčení jejího nároku,
přičemž povinná se promlčení u soudu prvního stupně řádně dovolala, a tudíž
došlo k takovému oslabení práva oprávněné, které nelze vykonat, resp. vést o
takovémto právu exekuci, a je na místě ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm.
h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů –
dále též jen „o. s. ř.“, exekuční řízení zastavit. Dovolatelka proto navrhla,
aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu,
ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení, za splnění podmínky
advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť v napadeném
rozhodnutí se odvolací soud při posouzení otázky, zda oprávněný může podat
důvodný návrh na vynucení splnění povinnosti povinného, jestliže sám oprávněný
způsobil, že povinný nemohl uloženou povinnost splnit, odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
června 2014, sp. zn. 21 Cdo 3545/2013), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s.
ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
V projednávané věci je exekučním titulem rozsudek Městského soudu v Brně ze dne
25. dubna 2006, č. j. 52 C 41/2003-97, který ve výroku III. uložil žalobkyni
(zde povinné) zaplatit žalované (zde oprávněné) na vypořádání podílu částku ve
výši 316 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a který nabyl právní moci
dne 22. června 2006 a vykonatelnosti dne 27. června 2006. Z exekučního titulu
vyplývá, že vymáhaná pohledávka představuje vypořádací podíl přiznaný oprávněné
v souvislosti se zrušením podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovité věci
a jejího přikázání do výlučného vlastnictví povinné. Z výroku rozsudku
nevyplývá, že by bylo stanoveno místo plnění tohoto peněžitého závazku.
Oprávněná podala exekuční návrh dne 20. června 2016, soudnímu exekutorovi byl
doručen dne 23. června 2016.
Ohledně tvrzení účastníků učinily soudy skutkové závěry (správnost skutkových
zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. § 241a odst. 2 a §
243 odst. 3 o. s. ř.), že oprávněná vyzvala povinnou k zaplacení dluhu
bezhotovostním převodem na její účet, přičemž tato výzva byla povinné doručena,
avšak nelze zjistit, zda byla doručena před doručením exekučního návrhu
soudnímu exekutorovi.
Vymáhaná povinnost vznikla právní mocí exekučního titulu dne 22. června 2006. S
ohledem na výše uvedené je proto třeba projednávanou věc i v současné době
posuzovat podle občanského zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 31. prosince 2013 (srov. ustanovení § 3028 odst. 2 a 3 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění od 1. ledna 2014).
Podle ustanovení § 567 odst. 1 obč. zák. dluh se plní na místě určeném dohodou
účastníků. Není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo
dlužníka.
Pokud místo plnění není přímo určeno v dohodě účastníků nebo nevyplývá ze
samotné povahy závazku, který lze splnit pouze na určitém místě (např. oprava
domu, úklid bytu), pak platí podle ustanovení § 567 obč. zák., že místem plnění
je dlužníkovo bydliště (jde-li o fyzickou osobu) nebo sídlo (jde-li o
právnickou osobu). Má-li být dluh splněn v bydlišti (sídle) dlužníka (tzv.
výběrný dluh), musí si věřitel plnění vyzvednout u dlužníka v době splatnosti,
a to bez nutnosti předchozí výzvy či žádosti. Nejde totiž o vyvolání splatnosti
dluhu, jako je tomu podle ustanovení § 563 obč. zák. v případě, že splatnost
nebyla stanovena, nýbrž jde o místo, kde má být dluh splněn. Nevybere-li
věřitel plnění v určeném místě, je v prodlení on, a nikoliv dlužník (Jiří
Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník
I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s., s. 1663-1664).
Podle ustanovení § 522 obč. zák. věřitel je v prodlení, jestliže nepřijal řádně
nabídnuté plnění nebo neposkytl v době plnění součinnost potřebnou ke splnění
dluhu. V takových případech je věřitel zejména povinen nahradit dlužníkovi
náklady, které mu tím vznikly. Dále na něj přechází nebezpečí nahodilé zkázy
věci. Kromě toho je dlužník oprávněn žádat od věřitele náhradu jiných škod
způsobených mu prodlením, lze-li věřiteli přičítat zavinění.
Podle ustanovení § 568 obč. zák. nemůže-li dlužník splnit svůj závazek
věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník
odůvodněné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky
splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy.
Vynaložené nutné náklady s tím spojené nese věřitel.
Ustanovení § 522 obč. zák. hovoří výslovně o neposkytnutí součinnosti v době
plnění. To znamená, že věřitel se dostává do prodlení i tehdy, když neposkytne
součinnost v době, kdy mu dlužník nabídne plnění, tedy i mimo dobu stanovenou
ke splnění, samozřejmě jen za předpokladu, že byl povinen plnění převzít. K
prodlení věřitele dochází, především když nepřijal řádně nabídnuté plnění,
neposkytl součinnost potřebnou ke splnění dluhu nebo odmítl vydat potvrzení, že
dluh je splněn (srov. ustanovení § 569 obč. zák.). Jedním z následků prodlení
věřitele je i vznik práva dlužníka splnit dluh uložením do úřední úschovy.
Úřední (neboli soluční) úschova umožňuje dlužníkovi zprostit se závazku, když
pro určité překážky na straně věřitele nemůže v době splatnosti dluh splnit.
Uložení do úřední úschovy spočívá v tom, že dlužník místo splnění dluhu
věřiteli složí předmět plnění do úschovy soudu. I když jsou splněny předpoklady
pro uložení, není dlužník povinen tento způsob použít; jeho závazek pak ovšem
trvá dál. Uložení do úřední úschovy, je-li uskutečněno v souladu s ustanovením
§ 568 obč. zák., má účinky splnění závazku. Závazek tak zaniká jednostranným
právním úkonem dlužníka (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák
a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s., s.
1563-1564, 1666).
Obdobné závěry jako v odborné literatuře jsou obsaženy i v rozhodovací praxi
dovolacího soudu, který se ve svém usnesení ze dne 3. června 2014, sp. zn. 21
Cdo 3545/2013, zabýval analogickou skutkovou situací, toliko s tím rozdílem, že
v projednávané věci povinná nesplnila svůj závazek přijetím do soudní úschovy.
V uvedeném rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že rozhodnutí soudu o zrušení
a vypořádání spoluvlastnického práva je rozhodnutím konstitutivní povahy, které
má nejen procesní, ale i hmotněprávní důsledky, spočívající ve vzniku, změně
nebo zániku subjektivních práv a právních povinností. V tomto smyslu je právní
skutečností. Liší se tak od deklaratorních rozhodnutí, která mají jen procesní
důsledky. Z uvedeného vyplývá, že i na tato rozhodnutí (i přes to, že ukládají
jedné ze stran povinnost k plnění, které je vykonatelné), je nutno aplikovat ve
vztahu k zániku povinnosti splněním ustanovení § 559 a násl. obč. zák. ve
spojení s ustanovením § 520 a § 522 obč. zák. Jestliže v exekučním titulu
nebylo určeno místo plnění, podle ustanovení § 567 odst. 1 věta druhá obč. zák.
plní se dluh v místě bydliště či sídla dlužníka (tzv. dluh „výběrný”), věřitel
je proto povinen převzít plnění v místě bydliště či sídla dlužníka. Neučiní-li
tak, nemůže se dlužník dostat do prodlení s plněním své povinnosti a do
prodlení se dostává podle ustanovení § 522 věty první obč. zák. věřitel a
dlužník je oprávněn z tohoto důvodu splnit svůj dluh do soudní úschovy s účinky
zániku závazku (srov. § 568 obč. zák. věta první); k předpokladům splnění dluhu
složením do soudní úschovy srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince
2005, sp. zn. 21 Cdo 379/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června
2002, sp. zn. 29 Odo 639/2001, uveřejněné pod číslem 50/2003 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek. Jestliže se věřitel sám dostane do prodlení, nemůže
podat důvodný návrh na vynucení splnění povinnosti dlužníka, protože sám
způsobil, že dlužník nemohl uloženou povinnost splnit. Byla-li i přesto exekuce
nařízena, je na místě ji v souladu s ustanovením § 268 odst. 1 písm. h) o. s.
ř. zastavit, přičemž nedůvodnost nařízení exekuce se projeví v rozhodnutí o
nákladech celého exekučního řízení při jejím zastavení postupem podle
ustanovení § 271 o. s. ř.
Odvolací soud i soud prvního stupně pochybily, když uvedené rozhodnutí
dovolacího soudu zcela ignorovaly, resp. z důvodu absence uložení předmětu
závazku do soudní úschovy jej považovaly za nepřiléhající, neboť přehlédly, že
splnění povinnosti formou tzv. soluční úschovy je dlužníkovým právem, nikoli
povinností. Dané rozhodnutí je tak v projednávané věci zcela zřejmě použitelné,
neboť exekučním titulem je zde též konstitutivní rozhodnutí ukládající
povinnost v podobě výběrného dluhu a rovněž je v obou případech spornou otázkou
odůvodněnost podání návrhu na vynucení splnění povinnosti povinné v souvislosti
s možným prodlením oprávněné v době podání tohoto návrhu.
Předpokladem pro rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení exekuce je proto
zodpovězení otázky, zda oprávněná řádně vyzvala povinnou k plnění, a zda tak
oprávněná byla v době zahájení exekuce v prodlení či nikoli, a jestli na
základě toho mohla podat důvodný návrh na nařízení exekuce. S ohledem na to, že
soud prvního stupně se uvedenými otázkami zabýval nedostatečně, přičemž
odvolací soud tyto skutečnosti nezkoumal vůbec, spočívá jejich rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací
soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o
věci rozhodnout), napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 17. února 2017, sp. zn. 24 Co 198/2017-91, a rovněž usnesení Okresního
soudu v Českém Krumlově ze dne 28. listopadu 2016, č. j. 13 EXE 1551/2016-63,
bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 2 o. s.
ř.) ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil Okresnímu
soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě
nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.),
případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu [§ 87 a násl.
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční
řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu