20 Cdo 323/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly
v exekuční věci oprávněné BRADDOCK FINANCE & CAPITAL LTD., se sídlem Spojené
Království Velké Británie a Severního Irska, London, Suite B, 29 Harley Street,
registrační číslo 04575632, zastoupené Mgr. Davidem Metelkou, advokátem se
sídlem v Ostravě – Mariánské Hory, Boleslavova č. 901/7, proti povinné D. S.,
zastoupené Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu,
Veselská č. 710, pro 100 000 Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnu 333,40 Kč,
vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 EXE 102/2012, o
dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze
dne 3. září 2015, č. j. 58 Co 236/2015-181, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 3. září 2015, č. j.
58 Co 236/2015-181, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Uherském
Hradišti ze dne 7. dubna 2015, č. j. 6 EXE 102/2012-166, se zrušuje a věc se
vrací Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně k dalšímu řízení.
Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 27. března 2012, č. j. 6
EXE 102/2012-31, byla proti povinné nařízena exekuce podle směnečného
platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2004, č. j. 22 Sm
91/2004-8, ve znění rozsudku téhož soudu ze dne 27. května 2009, č. j. 22 Cm
31/2004-300, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2010, č. j. 7
Cmo 439/2009-383, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 100 000 Kč s
příslušenstvím a směnečné odměny ve výši 333,40 Kč, jejímž provedením byla
pověřena Mgr. Pavla Fučíková, soudní exekutorka, Exekutorský úřad Ostrava. Odvolání povinné proti usnesení o nařízení exekuce bylo usnesením Krajského
soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. ledna 2013, č. j. 58 Co 648/2012-54,
odmítnuto. Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 11. prosince 2013, č. j. 6
EXE 102/2012-101, byla exekuce na návrh povinné zastavena z důvodu zániku
vymáhané pohledávky. Důvodem zániku pohledávky mělo být její započtení vůči
pohledávce na náhradu nákladů řízení přiznané povinné a jejímu manželovi F. S. proti obchodní společnosti SOLVE ONE LTD., se sídlem Spojené Království Velké
Británie a Severního Irska, London, Suite B, 29 Harley Street, registrační
číslo 7074315 (která smlouvou ze dne 1. srpna 2011 postoupila svou pohledávku
proti povinné a jejímu manželovi současné oprávněné a která byla dne 27. prosince 2011 vymazána z obchodního registru pro Anglii a Wales), rozsudkem
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2010, č. j. 7 Cmo 439/2009-383
(zároveň exekuční titul v této věci), ve znění opravného usnesení ze dne 29. září 2010, č. j. 7 Cmo 439/2009-388, v celkové výši 852 554 Kč. K započtení
mělo dojít v důsledku jednostranného právního úkonu, který byl vůči oprávněné
učiněn dne 29. června 2012 manželem povinné F. S. Usnesením ze dne 16. července 2014, č. j. 58 Co 53/2014-111, k odvolání
oprávněné Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesení soudu prvního stupně
o zastavení exekuce zrušil a věc mu vrátil k doplnění dokazování. Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 7. dubna 2015, č. j. 6 EXE
102/2012-166, byl po doplnění dokazování návrh povinné na zastavení exekuce
zamítnut, neboť soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky ustanovení §
268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řad, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“). V odůvodnění soud prvního stupně
zrekapituloval dosavadní průběh řízení a dále uvedl, že návrh na nařízení
exekuce podala společnost BRADDOCK FINANCE & CAPITAL LTD. (oprávněná), která
dne 1. srpna 2011 uzavřela se společností SOLVE ONE LTD., které svědčí exekuční
titul, smlouvu o postoupení pohledávky, na jejímž základě byla vymáhaná
pohledávka postoupena oprávněné. Přechod práv, která jsou předmětem této
exekuce, oprávněná v souladu s ustanovením § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, řádně prokázala úředně ověřenou kopií
smlouvy o postoupení pohledávky.
Vzhledem k tomu, že v důsledku postoupení
pohledávky se postavení dlužníka nesmí zhoršit, může dlužník proti postoupené
pohledávce uplatnit vše, co by mohl namítnout, kdyby k postoupení nedošlo. Povinná v návrhu na zastavení exekuce tvrdila, že vymáhaná pohledávka zanikla v
důsledku jejím manželem provedeného započtení pohledávky, kterou měli jako
solidární oprávnění za postupitelem vymáhané pohledávky. Soud prvního stupně
dále uvedl, že námitkou započtení lze uplatnit vzájemnou pohledávku povinného
vůči oprávněnému bez ohledu na to, zda vzájemná pohledávka vznikla před vydáním
nebo po vydání exekučního titulu. Zánik peněžitých pohledávek v rozsahu, v němž
se vzájemně kryjí, působí sice právní úkon směřující k započtení (kompenzační
projev), ale k zániku dochází okamžikem, kdy se pohledávky setkaly. Setkaly-li
se po vydání exekučního titulu, jde o důvod pro zastavení exekuce podle
ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., setkaly-li se již před vydáním
exekučního titulu, je namístě exekuci zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1
písm. h) o. s. ř. Z dikce ustanovení § 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též „obč. zák.“) ale
vyplývá, že k započtení jsou způsobilé pouze skutečně existující pohledávky. Protože manžel povinné učinil kompenzační projev vůči oprávněné (postupníkovi)
přípisem ze dne 29. června 2012, přičemž společnost SOLVE ONE LTD. (postupitel)
zanikla dne 27. prosince 2011 a spolu s ní zanikla i pohledávka povinné, neměl
manžel povinné možnost použít tuto již neexistující pohledávku k započtení vůči
pohledávce oprávněné, pro kterou byla nařízena exekuce. K odvolání povinné proti usnesení o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce,
která namítala, že nepovažuje za správný názor soudu prvního stupně „na
nemožnost aplikace vznesené námitky započtení pohledávky za původním nositelem
exekučně vymáhané pohledávky“ a že postup oprávněné považuje za extrémní případ
zneužití práva, Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 3. září
2015, č. j. 58 Co 236/2015-181, napadené usnesení soudu prvního stupně
potvrdil, když dospěl k závěru, že jeho rozhodnutí je věcně správné, byť z
jiných než v napadeném rozhodnutí uváděných důvodů. V odůvodnění uvedl, že se
při hodnocení jednostranného právního úkonu manžela povinné, kterým údajně
došlo k započtení, měl soud prvního stupně nejprve zabývat jeho určitostí a
platností podle občanského zákoníku. Odvolací soud dospěl k závěru, že v
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2009, č. j. 22 Cm
31/2004-300, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2010,
č. j. 7 Cmo 439/2009-383, kterým byla povinné a jejímu manželovi přiznána
pohledávka na náhradě nákladů řízení, nebyla založena aktivní solidarita
věřitelů. Povinná i její manžel měli za společností SOLVE ONE LTD. každý
pohledávku ve výši jedné poloviny přiznané částky, tedy 319 767 Kč na nákladech
řízení před soudem prvního stupně a 106 510 Kč na nákladech odvolacího řízení.
Podle závěrů odvolacího soudu dále manžel povinné použil k započtení proti
dvěma pohledávkám oprávněné (směnečný peníz s příslušenstvím a směnečná odměna)
nikoliv jednu, ale dvě své pohledávky, a sice pohledávku na náhradu nákladů
řízení před soudem prvního stupně a pohledávku na náhradu nákladů odvolacího
řízení, přičemž z projevu vůle manžela povinné nebylo zřejmé, zda úkon
započtení učinil pouze z pohledávky na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně (tj. z částky 319 767 Kč), nebo jestli byla započítávána část z
pohledávky na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (tj. z částky
319 767 Kč) a současně i část pohledávky na náhradu nákladů odvolacího řízení
(tj. z částky 106 510 Kč). Z úkonu započtení učiněného podle ustanovení § 580
obč. zák. musí být zřejmé, v jakém rozsahu jsou jednotlivé pohledávky
započítávány. Tento údaj nelze z dopisu manžela povinné ze dne 29. června 2012
vyčíst, proto je úkon započtení neplatný podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší dosud judikatorně
nevyřešené otázky a také řeší uvedenou právní problematiku v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí. Dovolacím soudem nevyřešená otázka zní, jestli
představuje právo na náhradu nákladů řízení přiznané účastníku řízení vůči
procesní protistraně jednu celkovou pohledávku sui generis, nebo jestli právo
na náhradu nákladů řízení před soudy různých stupňů představují samostatné
pohledávky. Názor odvolacího soudu, že jde o samostatné pohledávky, nepovažuje
dovolatelka za správný, neboť za použití logického výkladu právní normy
argumentum ad absurdum by bylo nutné sumu nákladů řízení dále rozložit
například na zaplacené soudní poplatky, jednotlivé položky nákladů na právní
zastoupení, cestovní náhrady atd. s tím, že by se jednalo o samostatné
pohledávky. Takový závěr shledává dovolatelka absurdním, a tedy nesprávným,
tento svůj názor vyvozuje i z toho, že jak náklady řízení před soudem prvního
stupně, tak před odvolacím soudem byly v tomto případě konstituovány ve stejném
rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka dále vymezuje alternativní otázku pro
případ, pokud by se dovolací soud ohledně první otázky ztotožnil se závěrem
odvolacího soudu. Tato otázka zní, jaký význam má omyl o velikosti pohledávky
při uskutečnění započtení, když pohledávka osoby provádějící započtení je i v
takovém případě vyšší než pohledávka, na níž je započítáváno. Dovolatelka se
domnívá, že takový omyl nemůže mít vliv na platnost započtení, protože i
samotná pohledávka na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
převyšuje pohledávku, na kterou mělo být započteno. Oprávněná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky
procesního práva (zda představuje právo na náhradu nákladů řízení přiznané
účastníku řízení vůči procesní protistraně jednu celkovou pohledávku sui
generis, nebo jestli právo na náhradu nákladů řízení před soudy různých stupňů
představují samostatné pohledávky), která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, přezkoumal napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přizná soud účastníku, který měl ve
věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo
bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle ustanovení § 151 odst. 1, věta první o. s. ř. rozhodne o povinnosti k
náhradě nákladů řízení soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho
končí. Podle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. platí přiměřeně ustanovení o nákladech
řízení před soudem prvního stupně i pro řízení odvolací. Podle ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. změní-li odvolací soud rozhodnutí,
rozhodne i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem procesním; teprve rozhodnutím soudu
o přiznání náhrady nákladů vzniká jednomu z účastníků proti druhému pohledávka
(viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. července 1973, sp. zn. 9 Co
488/73, zveřejněné ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních
rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970-1983 vydaném Nejvyšším soudem
ČSSR, SEVT, Praha 1986, str. 735). Právo dovolatelky na náhradu nákladů řízení
bylo v tomto případě konstituováno rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne
7. září 2010, č. j. 7 Cmo 439/2009-383, který ve výroku II. změnil rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2009, č. j. 22 Cm 31/2004-300, tak, že
žalobce (společnost SOLVE ONE LTD.) je povinen zaplatit žalovaným 2) a 3) (F. S. a D. S.) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 639 534 Kč, k
rukám advokáta žalovaných, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a ve
výroku III. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným 2) a 3) na náhradě
nákladů odvolacího řízení 165 621 Kč k rukám advokáta žalovaných, do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku. Opravným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 29. září 2010, č. j. 439/2009-388 byl rozsudek téhož soudu ze dne 7. září
2010 ve výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení opraven tak, že žalobce
byl povinen zaplatit žalovaným 2) a 3) na náhradě nákladů odvolacího řízení 213
020 Kč (místo původních 165 621 Kč), celkem tedy soud žalovaným 2) a 3) přiznal
náhradu nákladů řízení ve výši 852 554 Kč. Nejvyšší soud se již ve své rozhodovací praxi zabýval otázkou, jak posuzovat
povahu nákladů řízení pro účely posouzení přípustnosti přezkumu rozhodnutí v
dovolacím řízení, a dospěl k závěru, že pro posouzení, zda dovoláním napadenými
výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50
000 Kč [viz ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.], je určující výše
nákladů řízení, jejichž náhradu takto odvolateli podle dovolání odepřely (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, č. j. 29 ICdo 34/2013,
publikované pod číslem 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník
2014). Pro tyto účely se náklady řízení před soudy nižších stupňů posuzují jako
jedna celková pohledávka. Dovolací soud považuje za nesprávný názor odvolacího soudu, že náhradu nákladů
řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem je v tomto případě
nutné považovat za dvě samostatné pohledávky (což by způsobilo neplatnost
právního úkonu započtení pro jeho neurčitost). Obě částky byly přiznány jedním
rozhodnutím (není podstatné, že různými výroky), se stejnými subjekty na straně
věřitele i dlužníka a s toutéž splatností i vykonatelností. Civilní sporné
řízení se zahajuje doručením návrhu soudu a standardně končí teprve právní mocí
konečného rozhodnutí ve věci samé. Řízení je nezřídka komplikované a může i
opakovaně docházet ke zrušení rozhodnutí a následně k novému rozhodnutí ve
věci. K dělení nákladů řízení na několik různých částek odpovídajících nákladům
řízení v jednotlivých stupních řízení neshledává v tomto případě dovolací soud
důvod, je naopak toho názoru, že takový výklad by bylo nutné považovat za
přepjatý formalismus. Usnesení odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle ustanovení § 242 odst. 3
věta druhá o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami
uvedenými v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Shledal, že řízení před odvolacím soudem takovou jinou
vadou řízení zatíženo bylo. Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové
rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci,
postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení
předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně)
posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či
nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně.
Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud
seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu
názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může
tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). V dané věci odvolací soud posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení
nikdy netvrdil, a na základě této skutečnosti (neplatnosti právního úkonu
započtení pro neurčitost) potvrdil usnesení soudu prvního stupně; přitom
neposkytl dovolatelce možnost se k jeho právnímu názoru vyjádřit a případně
vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy (§ 118a odst. 2 a § 211 o. s. ř.). Usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.) a nadto je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud
neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci
rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aniž bylo zapotřebí se
zabývat dalšími námitkami v dovolání. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy závazný (§ 243g odst. 1 věta první
o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení,
včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich
rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).