20 Cdo 3234/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné Apston Capital Limited, se sídlem Hannover Building,
4th Floor, Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, identifikační číslo 408579,
zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55,
proti povinné M. L., zastoupené JUDr. Antonínem Tichým, advokátem se sídlem v
Příbrami II, Mariánské údolí 130, pro 1.015.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 23 Nc 5763/2006, o dovolání povinné
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2007, č. j. 19 Co
564/2007, 19 Co 565/2007 - 102, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2007, č. j. 19 Co
564/2007, 19 Co 565/2007 - 102, v části výroku, pokud jím bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, a
usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. září 2007, č. j. 23 Nc 5763/2006
- 81, ve výroku, jímž byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce, se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu
řízení.
Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 8. 2006, č. j. 23 Nc 5763/2006 -
12, byla nařízena exekuce na majetek povinné na základě vykonatelného rozsudku
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. 9. 1998, č. j. 7 Cm 32/96 - 24, k
uspokojení pohledávky právní předchůdkyně oprávněné ve výši 1.015.000,- Kč s
příslušenstvím, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 81.704,- Kč a pro
náklady exekuce a náklady oprávněné, jejímž provedením byla pověřena soudní
exekutorka JUDr. Jaromíra Sedláčková, Exekutorský úřad Příbram.
V průběhu exekučního řízení vznesla povinná námitku promlčení této pohledávky a
současně navrhla odklad exekuce, přerušení exekučního řízení a zastavení
exekuce.
Usnesením ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. EX 334/2006, jež nabylo právní moci dne
29. 8. 2007, rozhodla soudní exekutorka, že namísto dosavadní oprávněné České
konsolidační agentury se sídlem Janovského 438/2, Praha 7, IČ 70109966,
vstupuje do řízení oprávněná Apston Capital Ltd., se sídlem 4th Floor, Hannover
Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irsko, identifikační číslo 408579.
Okresní soud v Příbrami v pořadí druhým usnesením ze dne 6. 9. 2007, č. j. 23
Nc 5763/2006 - 81, návrhy povinné na odklad exekuce a na její zastavení zamítl
a Krajský soud v Praze shora označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně
a usnesení téhož soudu ze dne 26. 9. 2007, č. j. 23 Nc 5763/2006 - 84, jímž byl
zamítnut návrh povinné na přerušení exekučního řízení, potvrdil.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 27. 11. 1992 uzavřela společnost
Lero s.r.o. úvěrovou smlouvu, kterou povinná zajistila ručitelským závazkem (§
303 a násl. obch. zák.), že rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne
14. 9. 1998, č. j. 7 Cm 32/96 - 24, jenž nabyl právní moci dne 16. 12. 1998,
byla dlužníku společnosti Lero s.r.o. i ručitelce uložena povinnost zaplatit
věřiteli dlužnou částku, že u Okresního soudu v Příbrami je pod sp. zn. 1 E
227/99 veden vůči povinné výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí a že na majetek
společnosti Lero s.r.o. je u téhož soudu vedena pod sp. zn. 21 Nc 5522/2003
exekuce, přičemž obě tato řízení nebyla dosud skončena. Z exekučního titulu
dále vyplývá, že pohledávka oprávněné (resp. její právní předchůdkyně), která
je obchodněprávní povahy, se stala splatnou koncem června 1994. Odvolací soud
dovodil, že dlužníkovi začala plynout desetiletá promlčecí doba podle § 408
odst. 1 obch. zák. od 1. 7. 1994, která neběžela po dobu trvání nalézacího
řízení (§ 402 obch. zák.) od února 1996 do 16. 12. 1998, a že její běh
pokračoval po doručení exekučního titulu do zahájení výkonu rozhodnutí proti
povinné, čímž došlo k dalšímu stavení běhu promlčecí doby podle § 402 obch.
zák. Vůči společnosti Lero s.r.o. došlo ke stavení promlčecí doby zahájením
exekuce dne 14. 11. 2003, takže z desetileté promlčecí doby uplynulo 7 let a 7
měsíců. Protože tedy k promlčení pohledávky oprávněné vůči dlužníku
(společnosti Lero s. r.o.) dosud nedošlo, neboť promlčecí doba ve smyslu § 402
obch. zák. přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého
práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího
soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení,
nemohlo dojít ani k promlčení pohledávky oprávněné vůči povinné v daném
exekučním řízení (§ 310 obch. zák.). Z těchto důvodů dospěl krajský soud shodně
se soudem prvního stupně k závěru, že námitka promlčení vznesená povinnou není
důvodná a že zákonné podmínky pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm.
h) o. s. ř. nebyly splněny; stejně tak nejsou předpoklady pro odklad exekuce
ani pro přerušení exekučního řízení.
Proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, podala povinná
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., a
podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že
počala-li promlčecí doba poprvé běžet v roce 1994, skončila podle § 408 odst. 1
obch. zák. v roce 2004, a vymáhaná pohledávka je tak promlčena. Protože
odvolací soud se při řešení otázky promlčení práva podle § 408 odst. 1 obch.
zák. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např.
usnesení tohoto soudu sp. zn. 20 Cdo 2911/2004), má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam. Navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo
zrušeno.
Oprávněná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s usnesením
odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto,
případně zamítnuto.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zákona č.
7/2009 Sb.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.
s. ř., daný tím, že odvolací soud vyřešil právní otázku promlčení práva
vyplývajícího z obchodního závazkového vztahu a přiznaného pravomocným
rozhodnutím soudu podle § 408 zák. č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obch. zák.“), v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu; dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen
hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 387 odst. 1 obch. zák. se právo promlčí uplynutím promlčecí doby
stanovené zákonem.
Podle § 388 odst. 1 obch. zák. promlčením právo na plnění povinnosti druhé
strany nezaniká, nemůže však být přiznáno nebo uznáno soudem, jestliže povinná
osoba namítne promlčení po uplynutí promlčecí doby.
Podle § 408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona
skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé
běžet; námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení,
jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. Podle odst. 2 tohoto ustanovení
bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než
tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí
soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode
dne, kdy mohlo být zahájeno.
Nejvyšší soud ČR již v rozhodnutí ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo
1595/2002, uveřejněném pod č. 13/2006 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu ČR, dovodil, že bylo-li právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu
pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu §
408 odst. 1 obch. zák. za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé
běžet (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo
1290/2003). Řízení o výkon rozhodnutí (vydaného v nalézacím řízení),
přiznávajícího určité právo, tak musí být zahájeno v desetileté lhůtě, počítané
ode dne, kdy lhůta počala běžet poprvé, v určitých případech prodloužené podle
§ 408 odst. 2 obch. zák. o další tři měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo
1290/2003, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo
5406/2007).
Ustanovení § 402 obch. zák. upravuje vliv zahájení soudního řízení (nalézacího)
na stavení promlčecí doby tak, že promlčecí doba se zahájením soudního řízení
(žalobou na plnění či žalobou na určení) staví. Podle ustálené soudní praxe se
za úkon považovaný za zahájení soudního řízení pokládá žaloba (§ 79 odst. 1 o.
s. ř.), nikoliv návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). Vliv zastavení soudního
řízení na běh promlčecí doby upravuje § 405 obch. zák., podle něhož se výslovně
nevyžaduje, aby věřitel v řízení řádně pokračoval, tuto podmínku z něj lze však
vyvodit. Pokud by totiž věřitel v řízení řádně nepokračoval, mělo by to za
následek zastavení řízení soudem (tedy situaci, že „nebude rozhodnuto ve věci
samé“) a v takovém případě platí, že promlčecí doba nepřestala běžet, popřípadě
může být o jeden rok prodloužena, jestliže v době skončení řízení již uplynula
nebo do jejího uplynutí zbýval méně než rok (srov. Štenglová, I., Plíva. S.,
Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník, Komentář. 10., podstatně rozšířené vydání.
Praha: C: H. Beck, 2005, s. 1134).
Jediné ustanovení, v němž obchodní zákoník upravuje promlčení ve vztahu k
výkonu rozhodnutí (a kde používá pojmu „právo pravomocně přiznané v soudním
nebo rozhodčím řízení“), je kogentní ustanovení § 408 zákona č. 513/1991 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů. Podle něj promlčecí doba skončí bez ohledu na
jiná ustanovení tohoto zákona (tedy i bez ohledu na případy, kdy by jinak došlo
k prodloužení promlčecí doby ze zákona) nejpozději po uplynutí 10 let ode dne,
kdy počala poprvé běžet, případně prodloužené o další tři měsíce.
Se zřetelem ke komplexní povaze úpravy promlčení v obchodních závazkových
vztazích (jež vylučuje subsidiární užití předpisů práva občanského) lze
shrnout, že obchodní zákoník s návrhem na zahájení výkonu rozhodnutí (exekuci)
účinky stavení běhu promlčecí doby práva již pravomocně přiznaného nespojuje
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2613/2007).
Aplikace § 402 až 407 obch. zák., uvedených v oddílu 4 s názvem Stavení a
přetržení promlčecí doby, je v projednávané věci (týkající se promlčecí doby
práva pravomocně přiznaného v soudním řízení) výslovně vyloučena § 408 odst. 1
obch. zák., jež stanoví konec obecné promlčecí doby „bez ohledu na jiná
ustanovení“ obchodního zákoníku.
Jestliže tedy v daném případě začala promlčecí doba vymáhané pohledávky podle
vykonatelného rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. 9. 1998,
č. j. 7 Cm 32/96 - 24, běžet ve smyslu § 408 obch. zák. dnem následujícím po
její splatnosti, tj. dne 1. 7. 1994, a byl-li návrh na nařízení exekuce k
uspokojení pohledávky ve výši 1.015.000,- Kč s příslušenstvím a pro náklady
předcházejícího řízení ve výši 81.704,- Kč podán dne 7. 8. 2006, stalo se tak
po uplynutí desetileté promlčecí doby, neboť dříve zahájené řízení o výkon
rozhodnutí (exekuci) na základě téhož exekučního titulu nemůže tuto obecnou
promlčecí dobu podle § 408 obch. zák. prodloužit. Protože pohledávka oprávněné
je ke dni 1. 7. 2004 promlčena, a závěr odvolacího soudu, že k jejímu promlčení
nedošlo, je tudíž nesprávný, neztotožňuje se dovolací soud ani s konečným
závěrem odvolacího soudu, že předpoklady pro zastavení exekuce podle § 268
odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., ve
znění účinném do 30. 10. 2009, nebyly splněny.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku, jímž
bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zastavení
exekuce, není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
byl tudíž naplněn. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v tomto
výroku podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil.
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo v uvedeném rozsahu zrušeno usnesení
odvolacího soudu, platí i na výrok usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí
návrhu na zastavení exekuce, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto
usnesení a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne
soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení
původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.), případně
bude o náhradě nákladů rozhodnuto ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č.
120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2010
JUDr. Olga Puškinová, v.
r.
předsedkyně senátu