20 Cdo 3259/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční
věci oprávněného A. K., zastoupeného advokátem, proti povinnému Z. B., pro
1.300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn.
92 Nc 10210/2006, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 29. 11. 2006, č.j. 9 Co 1621/2006-30, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 17. 7.
2006, č.j. 92 Nc 10210/2006-20, kterým okresní soud zamítl návrh oprávněného na
nařízení exekuce k uspokojení pohledávky 1.300.000,- Kč s 6 % úroky od 10. 2.
1999 do zaplacení, směnečné odměny 4.333,- Kč, nákladů směnečného řízení
52.644,- Kč a nákladů exekuce. Exekučním titulem ve smyslu ustanovení § 40
odst. 1 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), je směnečný platební rozkaz Krajského
obchodního soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 1999, č.j. 2 Sm 117/99-7, který
přiznal právo společnosti Ř. H., s.r.o. Odvolací soud uzavřel, že návrhu na
nařízení exekuce nelze vyhovět, neboť oprávněný kvalifikovaně neprokázal, že na
něj přešlo právo z exekučního titulu (§ 36 odst. 3, 4 zákona č. 120/2001 Sb.);
listinou způsobilou prokázat přechod práva není směnka s rubopisem ani smlouva
o převodu cenného papíru, která je soukromou listinou, na níž nebyly úředně
ověřeny podpisy účastníků.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jímž podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), namítá nesprávné právní posouzení
věci. Dovolatel prosazuje, že s ohledem na to, že společnost Ř. H., s.r.o. mu
rubopisem postoupila práva vyplývající ze směnky, vyplývá přechod práva z
exekučního titulu z ustanovení § 11 odst. 1 a § 16 odst. 1 zákona č. 191/1950
Sb., směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
191/1950 Sb.“), tedy přímo ze zákona. Připustil-li by dovolatel opodstatněnost
názoru soudů obou stupňů, pak za situace, kdy osoba, která za postupitele
podepsala smlouvu o postoupení pohledávky, nežije, takže nedostatek listiny
nelze ověřením jejího podpisu již napravit, oprávněný nemůže svůj nárok z
titulu rubopisované směnky a smlouvy o postoupení pohledávky v exekuci podle
zákona č. 120/2001 Sb. vymáhat. Podle dovolatele se jedná o porušení zásady
zákazu retroaktivity, neboť v době indosace směnky a podpisu smlouvy nebyl
zákon č. 120/2001 Sb. součástí právního řádu a on nemohl vědět, že tyto listiny
v pozdějším řízení neobstojí. V popsaných okolnostech spatřuje dovolatel
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z uvedených důvodů navrhl, aby
dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č.
120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné
za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a
odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je
vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím
soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat
již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem
dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací
přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy
pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž dovolatel
správnost rozhodnutí poměřuje. Při přezkumu rozhodnutí – a tedy i v rámci
posouzení zásadního významu právní otázky, jejíž řešení odvolacím soudem
dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho
obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Oprávněný argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice předložil, avšak jejich
hodnocením k takovému závěru dospět nelze.
V usnesení ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 461/2004, Nejvyšší soud –
vysvětliv povahu indosamentu a majitelství směnky – zdůraznil, že ze zákona č.
191/1950 Sb. nevyplývá, že na majitele směnky, jenž právo k ní prokázal
způsobem stanoveným v čl. I. § 16 odst. 1 cit. zákona a jenž je osobou odlišnou
od osoby oprávněné ze směnečného platebního rozkazu (exekučního titulu)
vydaného na základě směnky, která byla indosována, přechází (bez dalšího) i
právo z takového rozhodnutí. Názor odvolacího soudu, že aktivní legitimace
oprávněného musí být prokázána kvalifikovanými listinami (§ 36 odst. 4 zákona
č. 120/2001 Sb.), je souladný se závěry shora uvedenými, na nichž dovolací soud
nehodlá nic měnit.
V souladu s ustálenou judikaturou je též závěr, že ověřený opis smlouvy s
neověřenými podpisy k prokázání přechodu práva z exekučního titulu nestačí,
neboť vidimací se soukromé listině vyšší kvalita věrohodnosti neposkytuje;
vzhledem k principu formalizace předpokladů nařízení exekuce je nezbytné
ověření podpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 2
Cdon 721/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/1999 pod
č. 4, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1772/98,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura 5/1999 pod č. 50, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2053/2004, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura 3/2005 pod č. 43, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7.
2006, sp. zn. 20 Cdo 3104/2005).
Námitka oprávněného stran nepřípustné retroaktivity není případná. Exekuci lze
nařídit pouze za splnění předpokladů vymezených zákonem č. 120/2001 Sb. Ostatně
povinnost kvalifikovaně prokázat přechod práva z exekučního titulu stíhá
oprávněného i v řízení o výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. (srov. § 256
odst. 2 o.s.ř.).
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (povinnému v tomto stadiu řízení žádné náklady
nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu