I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 29. 3.
2002, č. j. E 2608/2001-28, ve znění usnesení z 9. 4. 2002, č. j. E
2608/2001-31, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí vyklizením povinných
do náhradního bytu; své rozhodnutí (též s poukazem na nález Ústavního soudu sp.
zn. III. ÚS 114/94) odůvodnil závěrem, že tento byt (výměrou podlahové plochy)
„není sice naprosto totožný, ale je srovnatelný“, a – protože oprávněný
objektivní možnost zajistit povinným byt větší nemá – že tudíž „podle místních
poměrů odpovídá hlediskům daným ustanovením § 712 odst. 2 obč. zák.“ pro
přiměřený náhradní byt.
V dovolání, jehož přípustnost dovozují – bez dalšího – z ustanovení § 238a
odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále již jen „o.s.ř.“) povinní
namítají, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), že rozhodnutí vychází ze
skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), a konečně, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Naplnění posledně uvedeného dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. spatřují v závěru
odvolacího soudu, že zajištěný náhradní byt je (ve smyslu ustanovení § 343
odst. 1 o.s.ř.) takovou náhradou, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí.
Podle jejich názoru totiž nabízený byt není bytem přiměřeným (§ 712 odst. 2
obč. zák.), je-li jeho výměra oproti výměře bytu vyklizovaného o 25,55 m2 (97,8
mínus 72,35) nižší; závěr odvolacího soudu nemůže přitom podle nich obstát ani
s odůvodněním „místními podmínkami“ (viz shora uvedený nález Ústavního soudu),
jelikož nemožnost zajištění rozlohou odpovídající bytové náhrady nebyla
prokázána ve vztahu k celému městu obecně, nýbrž pouze k nabídce jediné
realitní kanceláře, a v tomto směru zůstalo dokazování neúplné (dovolatelé
předložili listiny, jimiž navrhli důkazní řízení doplnit).
Nejvyšší soud nejdříve posoudil, zda je dovolání přípustné, a v tomto
ohledu dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. – jež podle § 238a
odst. 2 o.s.ř. platí obdobně (a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v
předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) – je
dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (jemuž nepředcházelo
kasační rozhodnutí) přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je
dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora
citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci
samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro
posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání
založit nemohou). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Tomuto ustanovení lze z uplatněných dovolacích důvodů podřadit jen ten, jímž
povinní brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že předmětný náhradní byt
splňuje – podle místních podmínek – požadavky kladené na přiměřený náhradní byt
ustanovením § 712 odst. 2 obč. zák.
Byt se vyznačuje znaky rozlohy, kvality a vybavenosti. Ustanovení § 712 odst.
2, věty první, obč. zák. obsahuje požadavek, aby každý náhradní byt svou
velikostí a vybavením zajišťoval lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho
domácnosti. Pro přiměřený náhradní byt je vyžadován další znak, kterým je
zásadní rovnocennost s bytem vyklizovaným, posuzovaná podle místních podmínek
(srov. § 712 odst. 2, větu druhou, obč. zák.).
Jak soudní praxe (srov. rozsudek z 31.3.1994, sp. zn. 2 Cdo 100/93,
uveřejněný pod č. 6/1994 v Bulletinu Vrchního soudu v Praze) ze srovnání
zákonného vymezení přiměřeného náhradního bytu a náhradního bytu nikoli
přiměřeného dovodila, přiměřeným náhradním bytem nemůže být byt s podstatně
nižší podlahovou plochou, nebo s podstatně menším počtem obytných místností než
má vyklizovaný byt; současně však bylo dovozeno, že se zřetelem k místním
podmínkám v dané obci na absolutní srovnatelnosti výměry podlahové plochy,
počtu obytných místností, vybavení a kvality trvat nelze. Pojmy „zásadní
rovnocennost“ a „místní podmínky“ jsou vykládány v tom smyslu, že kladou na
pronajímatele požadavek vyvinout úsilí, jež lze od něj rozumně vyžadovat, aby
zajistil byt, který se podle místních podmínek nejvíce blíží bytu
vyklizovanému.
Činí-li ustanovení § 343 odst. 1 o.s.ř. (zde ve spojení s ustanovením §
712 odst. 2 obč. zák.) podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí zajištění (v daném
případě přiměřeného) náhradního bytu, jde - co do právní konstrukce - o právní
normu s relativně neurčitě formulovaným předpokladem; vyložit pojem
„přiměřeného náhradního bytu“ pak znamená vymezit – demonstrativním výčtem
obecných kritérií nebo určením jejich neuzavřené množiny – ta (kritéria), s
jejichž pomocí se lze k takovému pojmu přiblížit. Takto podaný výklad (a
potažmo i právní posouzení věci) lze tedy mít za nesprávný jen tehdy, lze-li
učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci
dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je
tomu např. tehdy, jestliže vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti
nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem
nesouladná) nebo jsou-li vymezená kriteria ve svém souhrnu neúplná (jiná,
rovněž relevantní, byla opomenuta).
Nic z toho však odvolacímu soudu vytýkat nelze. Všemi rozhodnými
kritérii (rozloha, kvalita,vybavenost) se totiž zabýval a z těchto hledisek
také oba byty porovnal. Význam těch, jež pokládal za určující, přitom sice může
být dovolateli hodnocen odlišně, avšak k úsudku, že objektivně - z pohledu
logického nebo věcného - závěry odvolacího soudu nemohou (vůbec) obstát,
argumentace uplatněná v dovolání zjevně vést nemůže. Z pohledu ustanovení §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je tedy napadené rozhodnutí v souladu s dosavadní
judikaturou a dovolání tudíž nepřípustné.
Namítají-li dovolatelé (stran zjištění odvolacího soudu, že oprávněný
„neměl objektivně možnost“ zajistit povinným byt, který by požadavkům § 712
odst. 2 obč. zák. odpovídal spíše), že „tato skutečnost není obsažena ve spise,
resp. ve spise je obsažena zcela jinak“, jelikož „zpráva realitní kanceláře ani
MěÚ R. nevylučují výskyt větších bytů v obci“, pak dovolání odůvodňují tím, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod (§ 241a
odst. 3 o.s.ř.) týkající se nesprávnosti skutkových zjištění však, stejně jako
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. vztahující se k jejich
neúplnosti (pod nějž lze podřadit všechny ostatní v dovolání uplatněné námitky)
založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (platícího
obdobně – viz ustanovení § 238a odst. 2 o.s.ř., které dovolatelé poukazující
výslovně pouze na § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zjevně opominuli) způsobilý
není.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by měl právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení, náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu)
nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, §
224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto
řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2004
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu