U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné SITOW a. s., se sídlem v Praze 8, Nad Rokoskou 1228/38,
identifikační číslo osoby 27441750, proti povinné REALIS-INVEST s.r.o., se
sídlem v Ostravě – Porubě, Svojsíkova 2/1596, identifikační číslo osoby
25872478, zastoupené Mgr. Markem Ulmanem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod
Višňovkou 21/1662, provedením prací a výkonů, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 7 pod sp. zn. 147 Nc 7074/2007, o dovolání povinné proti usnesení
Městského soudu v Praze z 25.4.2008, č. j. 14 Co 152/2008-16, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze z 25.4.2008, č. j. 14 Co 152/2008-16, se ruší
a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Usnesením ze 14.12.2007, č. j. 147 Nc 7074/2007-6, obvodní soud zamítl návrh
oprávněné na nařízení exekuce k vymožení povinnosti povinné „umožnit oprávněné
neomezený příjezd a přístup“ k tam specifikovaným nemovitostem. Své rozhodnutí
odůvodnil závěrem, že byla-li exekučním titulem uložená povinnost vymezena
takto neurčitě, je k exekuci navržené rozhodnutí materiálně nevykonatelné,
jelikož z něj nevyplývá, jakým způsobem má být uložená povinnost vykonána.
Kromě toho oprávněná navrhla podle jeho názoru nevhodný způsob provedení
exekuce.
K odvolání oprávněné městský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního
stupně změnil tak, že exekuci k vymožení povinnosti umožnit neomezený příjezd a
přístup ke specifikovaným nemovitostem nařídil. Své rozhodnutí odůvodnil
závěrem, že soud prvního stupně nesprávně směšuje otázku způsobu provedení
exekuce s otázkou materiální (ne)vykonatelnosti exekučního titulu. Pokud jde o
způsob provedení exekuce, ten neurčuje soud při jejím nařízení, ale teprve
soudní exekutor při jejím provádění podle ustanovení § 58 odst. 3 exekučního
řádu, v souladu s nímž návrh žádný konkrétní způsob provedení exekuce
neobsahoval. Pokud jde o materiální (ne)vykonatelnost exekučního titulu,
odvolací soud názor soudu prvního stupně nesdílí. Aby byl exekuční titul
materiálně vykonatelný je – kromě jiného – nutno, aby v něm byla řádně určena
povinnost, již má povinný splnit, musí tedy být nepochybné, kdo má plnit, komu,
a co má plnit, přičemž to, co má povinný plnit, musí korespondovat se způsoby
exekuce předjímanými občanským soudním a exekučním řádem. V souzené věci byla
exekučním titulem uložená povinnost podle názoru odvolacího soudu stanovena
určitě a lze ji tedy vymoci způsobem předepsaným v ustanovení § 72 a § 73
exekučního řádu.
V dovolání povinná namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu o materiální
vykonatelnosti k exekuci navrženého rozhodnutí. Podle jejího názoru tomu tak
není, jelikož titul ji zavázal „umožnit oprávněné neomezený příjezd a přístup k
jejím nemovitostem“, aniž však stanovil, jakým způsobem tak má učinit. Vzhledem
k tomu se povinná řídila návrhem na vydání předběžného opatření, v němž
oprávněná tvrdila, že „ke svým nemovitostem nemá přístup, neboť jediná vjezdová
vrata do areálu jsou uzamčena a ona k nim nemá klíče.“ Tento areál, sestávající
z budov ve vlastnictví oprávněné a pozemků ve vlastnictví povinné, je oplocen a
přístup a příjezd do něj je možný pouze vjezdovými vraty. Povinná ihned po
nabytí vykonatelnosti exekučního titulu situaci řešila tak, že předmětnou
vjezdovou bránu přestala zamykat a v denní době ji dokonce nechávala otevřenou,
takže oprávněná prokazatelně měla ke svým budovám zcela volný přístup a
příjezd, jehož také velmi hojně a bez jakýchkoliv omezení využívala. Podle
názoru povinné požaduje-li po ní oprávněná jakékoliv další konkrétní konání či
nekonání, pak to může být pouze v důsledku znění samotného exekučního titulu,
který však v souzené věci nestanovil, jakým způsobem má být uložená povinnost
splněna.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s
ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3
o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání
namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr
odvolacího soudu, že k exekuci navržené rozhodnutí formuluje povinnost, jež má
být exekucí vymožena, dostatečně na to, aby mohlo být považováno za materiálně
vykonatelné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ
jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
– sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle § 58 odst. 1 exekučního řádu lze exekuci provést jen způsoby uvedenými v
tomto zákoně.
Podle § 59 odst. 2 exekučního řádu způsob exekuce ukládající jinou povinnost
než zaplacení peněžité částky se řídí povahou uložené povinnosti. Lze ji
provést vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci a provedením prací
a výkonů.
Podle § 261a odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí lze nařídit jen tehdy,
obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a
obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení
lhůty ke splnění povinnosti.
V souzené věci obvodní soud své rozhodnutí odůvodnil skutečně nepřípadně,
jestliže dovodil, že oprávněná „navrhla nevhodný způsob provedení exekuce“;
potud je tedy výtka odvolacího soudu, že oprávněná žádný způsob provedení
exekuce nenavrhla a že tak ani učinit nemohla, jelikož tento způsob – jak plyne
z ustanovení § 58 odst. 3 exekučního řádu – neurčuje soud při nařízení exekuce,
nýbrž teprve soudní exekutor při jejím provádění, oprávněná.
Správný však již není závěr o materiální vykonatelnosti titulu, jestliže ten
obsahoval – pouze – výrok, že „žalované se ukládá, aby žalobkyni umožnila
neomezený příjezd a přístup k (tam specifikovaným) nemovitostem“.
V usnesení publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2000
Nejvyšší soud uzavřel, že z hlediska materiálního jsou rozhodnutí nebo jiné
tituly uvedené v ustanovení § 274 o. s. ř. vykonatelné jen tehdy, obsahují-li
přesnou individualizaci oprávněného a povinného, přesné vymezení práv a
povinností k plnění, přesný rozsah a obsah plnění a přesně stanovenou lhůtu k
plnění.
V usnesení z 30.6.2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, Nejvyšší soud zdůraznil, že
jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je, aby v
něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon
rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán (v daném případě
soud) věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu
vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Exekučnímu
soudu tedy přísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnému
povinnosti, jež lze vskutku vykonat, tedy např. zda uložená povinnost odpovídá
možným způsobům exekuce, zda tato povinnost je konkretizována dostatečně určitě
apod., a ačkoli musel mít nalézací soud na zřeteli totéž, nelze vyloučit, že
soud exekuční dospěje k jinému závěru a pro nedostatek (materiální)
vykonatelnosti předloženého titulu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne.
Neobsahuje-li exekuční titul všechny předpoklady materiální vykonatelnosti
uvedené v § 261a odst. 1 o. s. ř., může podle něj být exekuce nařízena jen v
případě, že chybějící údaje nebo údaje v něm uvedené nepřesně, nesrozumitelně
nebo (a o takový případ jde v souzené věci) neurčitě lze doplnit nebo nahradit
postupem podle § 261a odst. 2 a 3 o. s. ř. Není-li možné z exekučního titulu
náležitosti materiální vykonatelnosti uvedené v § 261a odst. 1 dovodit ani
výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti nebo ke způsobu exekuce,
nemůže takový titul být způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí.
Dále pak v citovaném usnesení Nejvyšší soud uzavřel, že exekuční titul
ukládající povinnost jinou než zaplacení peněžité částky je materiálně
vykonatelný jen tehdy, je-li možné nařídit jeho výkon některým ze způsobů
uvedených v § 258 odst. 2 o. s. ř. Způsob exekuce na nepeněžité plnění se řídí
povahou uložené povinnosti. Při zkoumání této povahy soud vychází, přihlížeje k
předepsanému způsobu exekuce, z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku,
případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k
odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené
povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat. Ukládá-li
exekuční titul povinnost k nepeněžitému plnění, které neodpovídá některému ze
způsobů exekuce uvedenému v § 258 odst. 2 o. s. ř., nelze vyhovět požadavku
zakotvenému v ustanovení § 257 o. s. ř. a takový titul není proto možno z
materiálního hlediska vykonat.
Přípustné způsoby exekuce navazují na možné způsoby plnění (dare, facere,
omittere, pati). Způsobem uvedeným v ustanovení § 351 odst. 1 o. s. ř. se
vykonávají tituly ukládající povinnost k nezastupitelnému jednání nebo
povinnost něco strpět či něčeho se zdržet. Protože k výkonu navržený titul
povinnost něco strpět či něčeho se zdržet zjevně neuložil, nelze než uzavřít,
že povinná byla zavázána k povinnosti jednat (z čehož vychází také oprávněná,
odůvodňuje-li návrh na nařízení exekuce tím, že povinná – ač je zde vykonatelné
usnesení o předběžném opatření – jí brání v příjezdu a přístupu k jejím
nemovitostem). Pak ovšem – protože tato povinnost byla ve výroku formulována
slovy, že „se žalované (povinné) ukládá, aby žalobkyni (oprávněné) umožnila
neomezený příjezd a přístup k (tam specifikovaným) nemovitostem“, tedy pojmy,
jež svou obecností, a to ani pomocí dostupných výkladových metod, nedovolují
dovodit její obsah (povahu) a rozsah, a tedy ani určit způsob, jímž by exekuce
měla být provedena – nelze dospět k závěru jinému, než že titul je materiálně
nevykonatelný.
Dovodil-li odvolací soud závěr opačný, je jeho právní posouzení věci nesprávné,
a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1
o. s. ř.), aniž se musel zabývat dalšími argumenty (včetně nepřípadné námitky
splnění), podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc
městskému soudu podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení vrátil k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem o. s . ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2012
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu