20 Cdo 3395/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, identifikační číslo osoby 411 97 518, proti povinnému M. B., za účasti soudního exekutora JUDr. Milana Usnula, Exekutorský úřad, Praha 9 (zástupce odvolaného soudního exekutora JUDr. Jiřího Doležala, Exekutorský úřad Plzeň – jih), věřitele EXIMO Trading, spol. s r. o., se sídlem v Plzni, Čedičova 511/9, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Stárkem, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 7, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 12 Nc 5278/2005, o dovolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 4. 2011, č. j. 12 Co 398/2009-190, takto:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 4. 2011, č. j. 12 Co 368/2009-190, se v části, v níž krajský soud změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I o vydání rozdělované podstaty zamítá, jinak se odmítá.
Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 6. 5. 2009, č. j. 12Nc 5278/2005-121, rozhodl, že rozdělovaná podstata ve výši 2 000 000,- Kč se vydává insolvenčnímu správci AZ Konkurs v.o.s., se sídlem v Klášterci nad Ohří, Zahradní 230, IČ 25434934 (výrok I). Dále rozhodl, že nebude-li rozdělovaná podstata zcela použita v rámci insolvenčního řízení, ukládá se insolvenčnímu správci AZ Konkursu v. o. s., aby její zůstatek vrátil soudu k provedení rozvrhového řízení (výrok II).
Krajský soud napadeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I tak, že soudnímu exekutorovi JUDr. Jiřímu Doležalovi se přiznává k hotovému vyplacení úhrada nákladů exekučního řízení ve výši 9 772,- Kč a zbytek rozdělované podstaty ve výši 1 990 228,- Kč se vydává insolventnímu správci povinného, ve výroku II usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že v případě zahájení insolvenčního řízení je třeba vydat rozvrh výtěžku insolvečnímu správci. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že je třeba uspokojit pohledávku exekutora na náhradu nákladů exekuce, ovšem pouze v rozsahu nákladů exekuce spojených s dražbou, které jsou v souladu s § 337c odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), považovány za úkony soudu, a je nutné je uspokojit v první skupině. Za tyto náklady považoval poštovné 1 620,- Kč, náklady za výpisy z katastru nemovitostí 700,- Kč, znalečné 6 500,- Kč, cestovní výdaje za prohlídku nemovitostí 952,- Kč, celkem 9 772,- Kč. Dále uvedl, že soudní exekutor nedoložil náklady ve výši 60 000,- Kč spojené s inzercí nemovitostí. Připustil, že i soudní exekutor může pomocí inzerce rozšířit okruh případných zájemců, ovšem vždy by se mělo jednat o účelně vynaložený náklad (nikoliv o provizi z prodeje), což soudní exekutor nedoložil.
Dovolatel v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a), c) o. s. ř., přisuzuje napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, který spojuje s otázkou, kdo je vlastníkem peněz vymožených exekutorem poté, co usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3594/2007 a sp. zn. 29 Cdo 2859/2009 uvedl, že po poté, co usnesení o příklepu nabylo právní moci 29. 11. 2005 a vydražitel zaplatil nejvyšší podání do rukou exekutora, stalo se plnění vydražitele plněním povinného, tj. plněním povinného na vymáhané pohledávky, neboť exekutor přijímá plnění jako oprávněná osoba; z toho důvodu je i vlastnictvím řádně přihlášených oprávněných, popř. v případě zůstatku po jejich uspokojení i povinného. Jelikož tento stav nastal před prohlášením insolvence na majetek povinného, nebyla v rozhodné době vymožená částka 2 000 000,- Kč již součástí majetku povinného. Názor odvolacího soudu, že majetkem povinného se stává hodnota nemovitostí vyjádřená v penězích, považuje za zcela nepřezkoumatelný, neboť není zřejmé, jak by hodnota věci sama o sobě mohla být věcí. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle jeho názoru v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s návrhem dovolatele.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., týkajícím se rozdělované podstaty, je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. e), odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Není však důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že v daném případě, kdy byl po prodeji nemovitosti pravomocným usnesením o udělení příklepu a po zaplacení nejvyššího podání prohlášen na majetek povinného konkurs, rozhodne soud jen o uspokojení pohledávky nákladů řízení vzniklých soudnímu exekutorovi v souvislosti s prováděním dražby a o vydání zbytku rozdělované podstaty správci konkursní podstaty.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo správnost napadeného rozhodnutí v části, v níž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, zpochybnit. Nejvyšší soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání v uvedené části jako bezdůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř.).
Dovolací soud současně neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo v části, v níž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o tom, že insolvenční správce je povinen vrátit zůstatek rozdělované podstaty soudu k provedení rozvrhového řízení, nebude-li rozdělovaná podstata zcela použita v rámci insolovenčního řízení, mělo po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), když pouze při splnění tohoto předpokladu je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, přípustné (§ 237 odst. 1 písm. c/, § 238a odst. 1 písm. e/, odst. 2 o. s. ř.). Je tomu tak proto, že touto problematikou se rovněž zabývalo již zmiňované rozhodnutí R 86/2005.
Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. a ve zbývající části dovolání odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová předsedkyně senátu