20 Cdo 3395/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se
sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, identifikační číslo osoby 411 97 518, proti
povinnému M. B., za účasti soudního exekutora JUDr. Milana Usnula, Exekutorský
úřad, Praha 9 (zástupce odvolaného soudního exekutora JUDr. Jiřího Doležala,
Exekutorský úřad Plzeň – jih), věřitele EXIMO Trading, spol. s r. o., se
sídlem v Plzni, Čedičova 511/9, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Stárkem, advokátem
se sídlem v Plzni, Františkánská 7, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod
sp. zn. 12 Nc 5278/2005, o dovolání věřitele proti usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 13. 4. 2011, č. j. 12 Co 398/2009-190, takto:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 4. 2011, č.
j. 12 Co 368/2009-190, se v části, v níž krajský soud změnil usnesení soudu
prvního stupně ve výroku I o vydání rozdělované podstaty zamítá, jinak se
odmítá.
Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 6. 5. 2009, č. j. 12Nc 5278/2005-121,
rozhodl, že rozdělovaná podstata ve výši 2 000 000,- Kč se vydává insolvenčnímu
správci AZ Konkurs v.o.s., se sídlem v Klášterci nad Ohří, Zahradní 230, IČ
25434934 (výrok I). Dále rozhodl, že nebude-li rozdělovaná podstata zcela
použita v rámci insolvenčního řízení, ukládá se insolvenčnímu správci AZ
Konkursu v. o. s., aby její zůstatek vrátil soudu k provedení rozvrhového
řízení (výrok II).
Krajský soud napadeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně ve
výroku I tak, že soudnímu exekutorovi JUDr. Jiřímu Doležalovi se přiznává k
hotovému vyplacení úhrada nákladů exekučního řízení ve výši 9 772,- Kč a zbytek
rozdělované podstaty ve výši 1 990 228,- Kč se vydává insolventnímu správci
povinného, ve výroku II usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stejně jako
soud prvního stupně uzavřel, že v případě zahájení insolvenčního řízení je
třeba vydat rozvrh výtěžku insolvečnímu správci. Na rozdíl od soudu prvního
stupně dospěl k závěru, že je třeba uspokojit pohledávku exekutora na náhradu
nákladů exekuce, ovšem pouze v rozsahu nákladů exekuce spojených s dražbou,
které jsou v souladu s § 337c odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), považovány
za úkony soudu, a je nutné je uspokojit v první skupině. Za tyto náklady
považoval poštovné 1 620,- Kč, náklady za výpisy z katastru nemovitostí 700,-
Kč, znalečné 6 500,- Kč, cestovní výdaje za prohlídku nemovitostí 952,- Kč,
celkem 9 772,- Kč. Dále uvedl, že soudní exekutor nedoložil náklady ve výši 60
000,- Kč spojené s inzercí nemovitostí. Připustil, že i soudní exekutor může
pomocí inzerce rozšířit okruh případných zájemců, ovšem vždy by se mělo jednat
o účelně vynaložený náklad (nikoliv o provizi z prodeje), což soudní exekutor
nedoložil.
Dovolatel v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a), c)
o. s. ř., přisuzuje napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní význam,
který spojuje s otázkou, kdo je vlastníkem peněz vymožených exekutorem poté, co
usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci. S poukazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3594/2007 a sp. zn. 29 Cdo 2859/2009 uvedl, že
po poté, co usnesení o příklepu nabylo právní moci 29. 11. 2005 a vydražitel
zaplatil nejvyšší podání do rukou exekutora, stalo se plnění vydražitele
plněním povinného, tj. plněním povinného na vymáhané pohledávky, neboť exekutor
přijímá plnění jako oprávněná osoba; z toho důvodu je i vlastnictvím řádně
přihlášených oprávněných, popř. v případě zůstatku po jejich uspokojení i
povinného. Jelikož tento stav nastal před prohlášením insolvence na majetek
povinného, nebyla v rozhodné době vymožená částka 2 000 000,- Kč již součástí
majetku povinného. Názor odvolacího soudu, že majetkem povinného se stává
hodnota nemovitostí vyjádřená v penězích, považuje za zcela nepřezkoumatelný,
neboť není zřejmé, jak by hodnota věci sama o sobě mohla být věcí. Rozhodnutí
odvolacího soudu je podle jeho názoru v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s návrhem dovolatele.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009
Sb.).
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž změnil usnesení soudu
prvního stupně ve výroku I., týkajícím se rozdělované podstaty, je přípustné
podle § 238a odst. 1 písm. e), odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Není
však důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.
s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné –
povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.),
v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je
dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového
vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího
přezkumu závěr odvolacího soudu, že v daném případě, kdy byl po prodeji
nemovitosti pravomocným usnesením o udělení příklepu a po zaplacení nejvyššího
podání prohlášen na majetek povinného konkurs, rozhodne soud jen o uspokojení
pohledávky nákladů řízení vzniklých soudnímu exekutorovi v souvislosti s
prováděním dražby a o vydání zbytku rozdělované podstaty správci konkursní
podstaty.
Nejvyšší soud sjednotil rozhodovací praxi soudů nižších ve výkladu § 14 odst. 1
písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů, v souvislosti s § 337h odst. 1 a 3 o. s. ř. zejména prostřednictvím
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Co 471/2004,
uveřejněného pod číslem 86/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř.
dále jen R 86/2005. V tomto rozhodnutí je formulován závěr, s nímž se Nejvyšší
soud ztotožňuje a podle kterého byl-li prohlášen konkurs na majetek povinného
poté, co v řízení o výkon rozhodnutí byla jeho nemovitost pravomocným usnesením
o příklepu prodána, soud po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem usnesením
rozhodne o uspokojení pohledávky nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti s
prováděním dražby, nové dražby nebo další dražby a o vydání zbytku rozdělované
podstaty správci konkursní podstaty, s tím, že toto usnesení má účinky
rozvrhového usnesení (§ 337h o. s. ř.). Uvedené závěry se zcela uplatní i pro
insolvenční řízení upravené zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.
V souzené věci bylo ještě předtím, než byl ve věci proveden rozvrh rozdělované
podstaty, usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 2008, č. j.
KSUL 43 INS 287/2008-A-5, zahájeno proti povinnému insolvenční řízení. Dalším
usnesením téhož soudu ze dne 21. 3. 2008, č. j. KSUL 43 INS 287/2008-A-12, bylo
rozhodnuto o úpadku dlužníka a následně byl usnesením ze dne 13. 6. 2008, č. j.
KSUL 43 ins 287/2008-b, prohlášen na majetek povinného konkurs.
Odvolací soud proto nepochybil, rozhodl-li o tom, že po odečtení nákladů řízení
vzniklých soudnímu exekutorovi v souvislosti s prováděním dražby se vydá zbytek
rozdělované podstaty správci konkursní podstaty.
Rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s dalšími rozhodnutími
Nejvyššího soudu (sp. zn. 32 Cdo 3594/2007, sp. zn. 29 Cdo 2859/2009 či sp. zn.
25 Cdo 4802/2008), na něž dovolatel odkazuje a jež se zabývají otázkou, zda
plněním do rukou soudního exekutora zaniká závazek povinného k oprávněné osobě.
Výkon rozhodnutí (exekuce) prodejem nemovitostí je rozdělen na několik fází, z
nichž poslední je řízení o rozvrhu (§ 337 a násl. o. s. ř.). Soud je povinen,
jsou-li splněny podmínky poslední fáze exekučního řízení, nařídit jednání o
rozvrhu rozdělované podstaty a vydat rozvrhové usnesení, ve kterém rozhodne,
komu a v jaké výši přizná úhradu pohledávek. Teprve po právní moci rozvrhového
usnesení může soud (soudní exekutor) vyplatit jednotlivé částky z rozdělované
podstaty. S ohledem na účinky prohlášení konkursu na majetek povinného takové
rozhodnutí již nemůže vydat soud či soudní exekutor, nýbrž o ní rozhodne
správce konkursní podstaty, resp. insolvenční správce (srov. již citované R
86/2005, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo
332/2004, uveřejněný pod číslem 54/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo
2372/2003).
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím
uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo správnost napadeného rozhodnutí v
části, v níž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, zpochybnit. Nejvyšší
soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání v uvedené
části jako bezdůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem, odst. 6
o. s. ř.).
Dovolací soud současně neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo v
části, v níž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o tom, že insolvenční
správce je povinen vrátit zůstatek rozdělované podstaty soudu k provedení
rozvrhového řízení, nebude-li rozdělovaná podstata zcela použita v rámci
insolovenčního řízení, mělo po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.
s. ř.), když pouze při splnění tohoto předpokladu je dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
přípustné (§ 237 odst. 1 písm. c/, § 238a odst. 1 písm. e/, odst. 2 o. s. ř.).
Je tomu tak proto, že touto problematikou se rovněž zabývalo již zmiňované
rozhodnutí R 86/2005.
Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o. s. ř. a ve zbývající části dovolání odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová
předsedkyně senátu