20 Cdo 3416/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné J. J., zastoupené Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se
sídlem v Ostravě-Mariánských Horách, 28. října 219/438, proti povinnému J. P.,
zastoupenému JUDr. Kateřinou Martínkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-
Moravské Ostravě, Sokolská tř. 22, pro 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 91 Nc 11175/2007, o dovolání povinného
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 2008, č. j. 9 Co
389/2008 - 58, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 11.
2007, č. j. 91 Nc 11175/2007 - 12, se zastavuje.
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 2008, č. j. 9 Co
389/2008 - 58, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě potvrdil usnesení ze dne 15.
11. 2007, č. j. 91 Nc 11175/2007 - 12, jímž Okresní soud v Ostravě nařídil
podle rozsudku téhož soudu ze dne 22. 8. 2007, č. j. (22) 54 C 240/2006 - 50, k
uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 150.000,- Kč s příslušenstvím, pro
náklady předcházejícího řízení ve výši 38.308,50 Kč a pro náklady exekuce,
které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného, jejímž
provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Jana Grosama, Exekutorský úřad
Praha 6. Odvolací soud měl - shodně se soudem prvního stupně - všechny
předpoklady pro nařízení exekuce podle § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. za
splněné; zejména uzavřel, že námitka povinného o nedostatku formální
vykonatelnosti není důvodná, neboť povahou exekučního řízení je dáno, že v
odvolání proti nařízení exekuce nelze úspěšně namítat okolnosti, které nemohly
být známy soudu prvního stupně při nařízení exekuce. Námitka povinného, že se
nezdržoval v místě, kam mu byl exekuční titul doručován, je proto nedostatečná,
netvrdí-li současně, že „takto nastalý nedostatek formální vykonatelnosti
exekučního titulu mohl být zjištěn exekučním soudem před vydáním usnesení o
nařízení exekuce z podkladového spisu“. Správnost doložky právní moci a
vykonatelnosti, jíž byl exekuční titul opatřen, tímto způsobem zpochybnit
nelze, přičemž „prostor pro řešení problematiky“ doručení exekučního titulu je
„zásadně otevřen“ v řízení nalézacím, nikoliv v řízení exekučním, v němž soud
neprovádí „žádné“ dokazování. Dále krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí
uvedl, že nesouhlasí-li povinný s obsahem exekučního titulu, je na něm podat
proti němu opravný prostředek, což, jak z obsahu spisu vyplývá, již učinil. V
exekučním řízení pak může navrhnout odklad provedení exekuce (§ 266 odst. 2 o.
s. ř.). Případné následné zrušení exekučního titulu pak je důvodem k zastavení
exekuce [§ 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Proti usnesením soudů obou stupňů podal povinný dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ]. Nesouhlasí s
jejich právními závěry a namítá, že exekuční soud je povinen zabývat se před
nařízením exekuce i tím, zda exekuční titul je formálně a materiálně
vykonatelný, a pokud tomu tak není, nemá podkladové rozhodnutí vlastnosti
exekučního titulu, což je důvodem pro zamítnutí návrhu na nařízení exekuce.
Vznikly-li v daném případě pochybnosti o řádném doručení podkladového
rozhodnutí povinnému, měl odvolací soud vycházet nejen z tohoto rozhodnutí
opatřeného doložkou vykonatelnosti, nýbrž provést šetření z nalézacího spisu,
zejména když povinný dále tvrdil, že mu podkladové rozhodnutí bylo doručeno až
po vydání usnesení o nařízení exekuce a že proti němu podal odvolání. Nesprávný
je i názor odvolacího soudu, že je-li podkladové rozhodnutí opatřeno doložkou
vykonatelnosti, byť nesprávně, a soud prvního stupně proto nemůže mít
pochybnosti o jeho vykonatelnosti, nepřísluší povinnému v odvolacím řízení
námitky vztahující se k formální vykonatelnosti titulu, stejně jako názor, že
„prostor pro řešení problematiky“ doručení exekučního titulu je „otevřen“ v
řízení nalézacím, nikoliv v řízení exekučním. Dovolatel rovněž poukazuje na to,
že odvolací soud v projednávané exekuční věci již rozhodoval o odvolání
oprávněné proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o odkladu
exekuce, tak, že je potvrdil, neboť dospěl k závěru, že jsou dány důvodné
pochybnosti o vykonatelnosti podkladového rozhodnutí, ale v napadeném
rozhodnutí zároveň učinil závěr, že tato skutečnost nemůže mít vliv na
nařízenou exekuci. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a aby
věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl
o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl.
II., bod 12., části první zákona č. 7/2009 Sb.). Po přezkoumání věci podle §
242 o. s. ř. dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., daný tím, že
odvolací soud v rozporu s procesním právem a ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu vyřešil otázku formální vykonatelnosti exekučního titulu; dovolání je
proto přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 130 exekučního řádu a je i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen
hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá exekuční titul, může oprávněný
podat návrh na nařízení exekuce (§ 37 odst. 2 exekučního řádu).
Podle § 40 odst. 1 písm. a) exekučního řádu exekučním titulem je vykonatelné
rozhodnutí soudu, pokud přiznává právo, zavazuje k povinnosti nebo postihuje
majetek.
Podle § 44 odst. 2, věty první exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 10.
2009, soud usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora do 15
dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení
exekuce, jinak návrh zamítne.
Při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí) pro vymožení
peněžitého plnění soud - z hlediska jeho věcného posouzení - zkoumá, zda
rozhodnutí (jiný způsobilý titul), jehož výkon je navrhován, bylo vydáno
orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelné po stránce formální a
materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon
rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného,
zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený
jiným způsobem, zda vymáhané právo není prekludováno a zda navržený způsob
výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný.
Podle § 52 odst. 1 exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se
pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Se zřetelem
k tomuto ustanovení je třeba vycházet z § 275 odst. 2 o. s. ř., podle nějž soud
je však vždy oprávněn před nařízením výkonu rozhodnutí přezkoumávat správnost
potvrzení o vykonatelnosti, a to u všech titulů; přichází-li v úvahu, že výkon
rozhodnutí bude nutné zastavit, vyžádá si soud zpravidla vyjádření orgánu,
který rozhodnutí vydal (odst. 3).
Nejvyšší soud již opakovaně ve své rozhodovací činnosti zdůraznil, že okolnosti
významné pro závěr, že je podkladové rozhodnutí vykonatelné (případně nikoliv),
zjišťuje soud i v případě, že je opatřeno tzv. doložkou vykonatelnosti, resp.
je-li vykonatelnost rozhodnutí potvrzena přímo na návrhu na nařízení exekuce (§
38 odst. 2 exekučního řádu, § 261 odst. 2, 3 o. s. ř.), jestliže její správnost
je účastníkem zpochybněna. Vyvstanou-li pochybnosti o tom, zda se exekuční
titul stal vykonatelným, zejména zda byl řádně doručen povinnému, je soud
oprávněn (a povinen) provést potřebná zjištění (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod poř. č. 25).
V témže usnesení Nejvyšší soud dále vyslovil, že při zkoumání, zda k výkonu
navržené rozhodnutí bylo povinnému doručeno, vychází soud ze skutečností
vyplývajících z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno,
popřípadě ze skutečností o okolnostech doručení, zjištěných pomocí šetření,
které provedl. I když při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení
předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí nejde o dokazování, soud při něm
postupuje přiměřeně podle ustanovení § 122 a násl. o. s. ř. Účastníci proto
mají mimo jiné právo být přítomni při výslechu svědků (§ 126 o. s. ř.),
výslechu účastníků (§ 131 o. s. ř.) či provádění důkazu listinou (§ 129 o. s.
ř.), jejíž obsah e zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, vyjádřit se k
její pravosti či správnosti a k výsledkům provedeného šetření (srov. § 123 o.
s. ř.).
Obecně též platí, že bylo-li proti podkladovému rozhodnutí podáno odvolání, pak
do okamžiku, než je rozhodnuto o jeho odmítnutí nebo o odvolání rozhodnuto tak,
že je zřejmé, že je naopak odvolací soud pokládal za včasné (kupříkladu
projednal-li odvolání a rozhodl-li o něm věcně podle § 219 až § 221 o. s. ř.),
panuje stav nejistoty, zda suspenzívní účinky odvolání skutečně nastaly. Soud
výkonu rozhodnutí proto musí vždy postavit najisto, zda k výkonu předložené
rozhodnutí je vykonatelné. Okolnost, že proti němu bylo podáno odvolání, tuto
jistotu tedy neposkytuje; k tomu je buď potřebné vyčkat rozhodnutí o tomto
odvolání, anebo otázku, zda bylo podáno včas, musí soud výkonu rozhodnutí
posoudit sám (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp.
zn. 20 Cdo 368/2005, a ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5527/2007).
Samozřejmým východiskem je, jak bylo výše uvedeno, potvrzení o vykonatelnosti
titulu podle § 261 odst. 2 o. s. ř., § 41 ex. ř. (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004).
Ze shora uvedeného vyplývá, že není správný právní názor odvolacího soudu,
podle nějž namítá-li povinný, že mu exekuční titul nebyl doručen a že v
důsledku toho je nevykonatelný, jde (jen) o důvod pro podání opravného
prostředku proti exekučnímu titulu, neboť exekuční soud (a to i soud odvolací,
je-li tato námitka uplatněna v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o
nařízení exekuce) je oprávněn (a povinen) se touto námitkou - nevyčká-li
rozhodnutí o podaném odvolání proti podkladovému rozhodnutí (jako v daném
případě) - zabývat, a musí otázku, zda odvolání bylo podáno včas, posoudit sám
a případně provést potřebná šetření.
Ostatně - jak z obsahu spisu vyplývá - Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne
27. 6. 2008, č. j. 9 Co 604/2008 - 62, potvrdil usnesení ze dne 28. 2. 2008, č.
j. 91 Nc 11175/2007 - 32, jímž Okresní soud v Ostravě nařízenou exekuci odložil
do právní moci rozhodnutí o odvolání povinného proti rozsudku Okresního soudu v
Ostravě ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. (22) 54 C 240/2006 (exekučního titulu). V
odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud poukázal na to, že z listin
založených na čl. 50 až 54 spisu, které byly opatřeny ze spisu nalézacího,
vyplývají okolnosti, z nichž lze dovodit, že povinný se v době, kdy mu byl
doručován exekuční titul, v místě doručování nezdržoval, a že tak podmínka
odkladu provedení exekuce ve smyslu § 266 odst. 2 o. s. ř. byla naplněna;
důkazy provedené v nalézacím řízení totiž podporují „důvodné pochybnosti o
účinnosti doručení exekučního titulu“, a tedy že může existovat důvod pro
zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem, Nejvyšší soud toto
rozhodnutí podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil
Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta před
středníkem o. s. ř.).
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je
odvolání (viz § 201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje
funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí.
Tím, že povinný směřuje „dovolání“ také přímo proti rozhodnutí soudu prvního
stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud
proto řízení o „dovolání“ proti usnesení okresního soudu, které touto vadou
trpí, zastavil (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne
soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení
původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.), případně
bude o náhradě nákladů rozhodnuto ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního
řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu