JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci
oprávněné Zuckerhandelsunion Gesellschaft mit beschränkter Haftung, zapsané u
Okresního soudu Berlín Charlottenburg pod číslem HRB 2229 B, se sídlem v
Berlíně, Schlesische Strasse 38, Spolková republika Německo, zastoupené Dr.
Ernstem Giesem, advokátem se sídlem v Praze, Ovocný trh 8, proti povinné NELI
S. P. A., a. s., identifikační číslo osoby 25548964, se sídlem ve Vyškově, Na
Hraničkách 589/34, zastoupené Mgr. Martinem Novotným, advokátem se sídlem v
Praze, Jakubská 647/2, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u soudního
exekutora Mgr. Vojtěcha Jaroše, Exekutorský úřad Znojmo, pod sp. zn. 113 EX
1873/13, o dovolání oprávněné, povinné a soudního exekutora proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, č. j. 20 Co 281/2015-557, takto:
I. Dovolání oprávněné, povinné a soudního exekutora s e o d m í t a j í .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Na základě exekučních návrhů oprávněné bylo zahájeno exekuční řízení k vymožení
pohledávek podle rozhodčích nálezů Sdružení pro rafinovaný cukr v L. ze dne 13.
11. 2012, číslo 2274, 2275 a 2276, ve výši 18 675 EUR s příslušenstvím, 106 650
EUR s příslušenstvím a 23 700 EUR s příslušenstvím, a provedením exekuce
Okresní soud ve Vyškově pověřil soudního exekutora Mgr. Vojtěcha Jaroše.
Povinná navrhla, aby exekuce byla zastavena jako nepřípustná, neboť uznání a
nařízení výkonu předmětných rozhodčích nálezů nespadá do pravomoci soudního
exekutora; dále pak proto, že nebyly doloženy rozhodčí smlouvy ve vztahu k
nálezům č. 2275 a č. 2276, a tím ani splněny předpoklady, aby byly uznány a
vykonány.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 10. 2015, č. j. 10 Co 281/2015-225,
potvrdil usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 2. 2015, č. j. 10 EXE
1107/2013-150, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 3. 2015, č. j. 10 EXE
1107/2013-156, jímž byl tento návrh povinné zamítnut.
K dovolání povinné Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo
1165/2016, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení, když dospěl k závěru, že rozhodčí nález, pro který podle čl.
III Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, uzavřené dne 10. 6. 1958
v New Yorku (dále též „Newyorské úmluvy“), platí, že smluvní stát povolí jeho
výkon podle předpisů o řízení, jež platí na jeho území, nelze vykonat v
exekučním řízení, pakliže nebylo ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve
znění účinném do 31. 12. 2013, vydáno rozhodnutí o jeho uznání (užitou
argumentaci zde netřeba opakovat, neboť rozhodnutí je účastníkům známo).
V návaznosti na závěry a důvody tohoto rozhodnutí dovolacího soudu Krajský soud
v Brně nyní napadeným usnesením ze dne 7. 3. 2017, č. j. 20 Co 281/2015-557,
usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce zcela zastavuje (výrok
I.); dále rozhodl, že se soudnímu exekutorovi náhrada nákladů nepřiznává (výrok
II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
všech stupňů (výrok III.).
Usnesení odvolacího soudu napadla dovoláním oprávněná, povinná i soudní
exekutor.
Oprávněná podala dovolání proti výroku I. napadeného usnesení a jeho
přípustnost zakládá na tvrzení, že právní závěr Nejvyššího soudu, který je
reflektován v rozhodnutí soudu odvolacího, je zjevně nesprávný, a dovolací soud
by se od něj měl odchýlit (potažmo se domnívá, že usnesení odvolacího soudu
spočívá na otázkách, které nebyly dovolacím soudem dosud řešeny). Jmenovitě
oprávněná považuje za nesprávný názor, že výkonu cizích rozhodčích nálezů
vydaných podle Newyorské úmluvy brání § 37 odst. 2 exekučního řádu, a odkazuje
zejména na § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu a čl. III Newyorské úmluvy.
Nadto oprávněná uvádí, že k nařízení exekuce bylo přistoupeno poté, kdy byla
otázka uznání a možnosti výkonu rozhodčích nálezů nutně hodnocena Krajským
soudem v Brně v usneseních ze dne 1. 8. 2014, sp. zn. 20 Co 436/2013, sp. zn.
20 Co 437/2013, sp. zn. 20 Co 435/2013, odkud se podává, že podmínky pro uznání
a výkon rozhodčích nálezů jsou splněny, resp. že případné námitky jsou
uplatnitelné také v řízení o zastavení exekuce, které jsou standardním
institutem procesní obrany proti nařízení exekuce.
Soudní exekutor dovoláním napadl výroky I. a II. rozhodnutí odvolacího soudu.
Aktivní legitimaci k podání dovolání do výroku I. dovozuje z toho, že posouzení
nároku na náhradu nákladů exekuce přímo souvisí s posouzením důvodů pro její
zastavení, a jeho přípustnost pak vymezuje tím, že „dovolacím soudem vyřešená
právní otázka byla Krajským soudem v Brně posouzena jinak, dle soudního
exekutora nesprávně“, konkrétně v kolizi s čl. III Newyorské úmluvy. V části
dovolání směřující proti výroku o náhradě nákladů exekuce soudní exekutor
spatřuje přípustnost dovolání v rozporu napadeného rozhodnutí s rozhodovací
praxí Nejvyššího soudu (např. ve věci sp. zn. 21 Cdo 402/2014) a odkazuje též
na nález Ústavního soudu I. ÚS 2511/16, přičemž má za to, že odvolací soud
nesprávně aplikoval vyhlášku č. 330/2001 Sb.
Povinná napadla dovoláním výrok o nákladech řízení (výrok III.), jehož
přípustnost opírá o tvrzení, že se „odvolací soud při řešení otázky procesního
práva spočívající v aplikaci moderačního práva podle § 150 o. s. ř. odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“; argumentace odvolacího soudu k
aplikaci § 150 o. s. ř. je podle jejího názoru nesprávná a zakládá nepřiměřenou
nerovnost účastníků.
K podaným dovoláním se vyjádřila oprávněná a povinná.
Povinná se ve vztahu k dovolání do výroku I. vyjádřila názor, že právní otázka
týkající se výkonu cizího rozhodnutí v exekučním řízení byla dovolacím soudem
zodpovězena v usnesení ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1165/2016, a není
důvod se od tohoto závěru odchýlit. V otázce náhrady nákladů exekuce má za to,
že soudnímu exekutorovi odměna náleží, avšak náhrada těchto nákladů by měla být
uložena oprávněné; ostatně byla složena jistota a soudní exekutor žádné úkony
související s provedením exekuce neprováděl.
Oprávněná k dovolání povinné uvedla, že odvolací soud ve vztahu k nákladům
řízení aplikoval § 150 o. s. ř správně, neboť v projednávané věci šlo o řízení
s mezinárodním prvkem, které je netypicky nepřehledné a těžko předvídatelné, a
ona nemohla předpokládat vývoj judikatury Nejvyššího soudu. Důvod zastavení
exekuce jí nelze klást k tíži, neboť se tak stalo z procesních důvodů a nikoliv
z důvodu zrušení nebo vadnosti exekučních titulů.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 29. 9. 2017, dále jen
„o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, resp. čl. II. bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony).
Ve vztahu k dovolání oprávněné a povinné platí, že obě byla podána včas, osobou
oprávněnou a při splněné podmínce povinného zastoupení advokátem. V části
dovolání soudního exekutora směřujícího proti výroku I. usnesení odvolacího
soudu však bylo podáno osobou neoprávněnou, neboť v odpovídající části
exekučního řízení exekutor není jeho účastníkem (viz ustanovení § 240 odst. 1
o. s. ř., § 36 zákona č. 120/2001 Sb). Důsledkem je, že takové dovolání musí
být podle ustanovení § 243c odst. 3 (§ 218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti podaných dovolání (§ 237 o.
s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Oprávněná má za to, že otázka výkonu cizího rozhodčího nálezu pouze cestou
soudního výkonu rozhodnutí by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
Závěr, vyjádřený v usnesení ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1165/16 (viz
shora), Nejvyšší soud znovu potvrdil a argumentačně rozvinul v následném
usnesení ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5882/2016, opatřeným právní větou,
dle které „[R]ozhodčí nález vydaný „rozhodcovským súdem“ zřízeným podle zákona
č. 244/2002 Zbierky zákonov Slovenské republiky nelze – bez dalšího – vykonat v
exekučním řízení, vedeném podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech
a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů“. Poznamenává se,
že i zde šlo o rozhodčí nález, podřaditelný v dřívějším rozhodnutí aplikované
Newyorské úmluvě.
Nejvyšší soud se zde znovu především odvolal na ustanovení § 37 odst. 2
exekučního řádu, podle kterého platí, že oprávněný může podat návrh na nařízení
exekuce podle tohoto zákona, nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá
exekuční titul podle tohoto zákona [písm. a)] a není-li exekučním titulem
rozhodnutí o péči o nezletilé děti, rozhodnutí ve věcech ochrany proti domácímu
násilí, orgánu Evropské unie nebo cizí rozhodnutí; exekuční návrh však lze
podat tehdy, má-li být exekuce vedena podle rozhodnutí o výživném na nezletilé
děti nebo podle cizího rozhodnutí, u něhož bylo vydáno prohlášení
vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní
smlouvy (o což zde nejde, a to ani o situaci, kdy takového prohlášení netřeba)
nebo rozhodnutí o uznání [písm. b)].
Protože podle čl. III Newyorské úmluvy uzná každý smluvní stát rozhodčí nález
za závazný a povolí jeho výkon podle předpisů o řízení, jež platí na území, kde
je nález uplatňován za podmínek stanovených v následujících článcích čl. IV a
V, obrací se pozornost – pokračoval dále Nejvyšší soud – k těm předpisům, které
představují tuzemský občanský soudní řád a exekuční řád.
Nejvyšší soud opětovně připomenul, že z toho, že Newyorská úmluva se řadí mezi
přímo použitelné mezinárodní smlouvy a rozhodčí nálezy spadající do její
působnosti jsou za titul výkonu rozhodnutí uznávány bez dalšího, však samo o
sobě neplyne, že by mohly být i způsobilými tituly coby tituly jakékoli, zde
jmenovitě coby tituly exekuční; k odpovědi na tuto otázku je třeba se obrátit
zpět k exekučnímu řádu. Z ustanovení § 37 odst. 2 exekučního řádu se očividně
podává, že tak by tomu mohlo být – pro řízení exekuční – jen tehdy, bylo-li by
zde rozhodnutí „o uznání“.
Není v kolizi s čl. III Newyorské úmluvy, jestliže se její zásady v tuzemském
právním prostředí uplatňují (v úplnosti) jen v jednom ze dvou režimů výkonu
rozhodčích nálezů, v režimu soudního výkonu rozhodnutí, neboť oprávněné nic
nepřekáží podat návrh na nařízení právě takového (soudního) výkonu. Nejde tak o
situaci porušující čl. III. Newyorské úmluvy, jež zapovídá stanovení „podstatně
tíživějších podmínek nebo vyšších soudních poplatků“, neboť stejné poměry
panují při soudním výkonu i ohledně rozhodčích nálezů tuzemských (usnesení ze
dne 16. 8. 2017, č. j. 20 Cdo 5882/2016).
V podrobnostech se odkazuje na odůvodnění shora ohlášeného rozhodnutí, jež je k
dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu na adrese
http//:www.nsoud.cz
Oprávněná dále poukazuje na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2014,
sp. zn. 20 Co 435/2013, sp. zn. 20 Co 436/2013, sp. zn. 20 Co 437/2013, jimiž
odvolací soud zrušil usnesení soudního exekutora Mgr. Vojtěcha Jaroše ze dne
23. 7. 2013, č. j. 133 EXE 1873/13-14, č. j. 133 EXE 1874/13-14, č. j. 133 EXE
1847/13-14, kterými zastavil exekuci pro nedostatek náležitostí příslušných
návrhů na nařízení, avšak mylně se domnívá, že tato rozhodnutí mohou nahradit
rozhodnutí o uznání nebo prohlášení vykonatelnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní názor týkající se podmínek vykonatelnosti
cizích rozhodčích nálezů v exekučním řízení je součástí sice recentní, leč již
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; Nejvyšší soud proto neshledal
důvod se od ní odchýlit (§ 237 o. s. ř.) a dovolání oprávněné tak podle
ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Soudní exekutor namítal, že napadené rozhodnutí je v části o náhradě nákladů
exekuce v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a konkrétně označil
usnesení sp. zn. 21 Cdo 402/2014, v němž dovolací soud přijal závěr, že došlo-
li k zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) proto, že titul pro exekuci (výkon
rozhodnutí) od počátku nebyl materiálně a formálně vykonatelný (například
proto, že byl vydán rozhodcem, který k tomu nebyl oprávněn, neboť k jeho určení
došlo v rozporu se zákonem), nese náklady exekuce (výkonu rozhodnutí)
oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce (výkon rozhodnutí)
navrhl.
Zásady, kterými se (obecně) řídí rozhodování o nákladech exekuce a o nákladech
oprávněného v exekučním řízení (§ 87 až § 89 exekučního řádu) nelze
interpretovat bez ukotvení v obecné úpravě nákladů řízení o výkon rozhodnutí
(tj. v ustanoveních § 270 a § 271 o. s. ř.), neboť právní úprava exekučního
řádu vystihuje jen zvláštnosti exekučního řízení, kterými je zejména postavení
soudního exekutora jako dalšího subjektu, jemuž zákon přiznává právo na náhradu
nákladů.
Pro situaci zastavení exekuce ustanovení § 89 exekučního řádu zakládá
procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem tím, že stanoví,
že dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil
náklady exekuce. Odtud však neplyne nejen, že tak učinit vždy musí, nýbrž
nedává ani jakkoliv najevo, podle jakých kriterií o nákladech exekuce při jejím
zastavení má soud rozhodnout, pročež obrátit jest se opět k občanskému soudnímu
řádu; podle ustanovení § 271 o. s. ř. je zde rozhodné, z jakého důvodu k
zastavení exekuce došlo.
Pokud lze procesní zavinění vedoucí k zastavení výkonu rozhodnutí plně přičítat
oprávněnému, soud mu nejenže uloží povinnost uhradit povinnému všechny náklady,
které účelně vynaložil v průběhu celého vykonávacího řízení a které by mu
nevznikly, pokud by oprávněný postupoval s potřebnou mírou pečlivosti, ale
současně také zruší veškerá předcházející (ne)pravomocná usnesení o nákladech
výkonu rozhodnutí. Přitom posuzuje, zda zastavení výkonu rozhodnutí nezavinil
oprávněný tím, že při podání návrhu na jeho nařízení nebo při provádění výkonu
nezachoval potřebnou míru pečlivosti a přistoupil bezdůvodně k vymáhání splnění
povinnosti nebo ve vymáhání bezdůvodně pokračoval. Jestliže naopak nelze
oprávněnému procesní zavinění vytknout, má právo na náhradu všech nákladů
vzniklých při provádění výkonu i nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo
1756/2006).
Také z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že „východiskem rozhodování o
náhradě nákladů exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení
exekuce došlo. Je tedy na obecných soudech, aby se touto otázkou zevrubně
zabývaly, a to v souvislostech celého případu. Exekučnímu soudu se v zásadě
nabízejí tři subjekty, kterým může náklady exekuce uložit k tíži. Jedná se o
osobu exekutora, oprávněného a povinného“ (srov. i soudním exekutorem citovaný
nález sp. zn. I. ÚS 2511/16 ze dne 4. 1. 2017).
Není v kolizi s výše naznačenými zásadami, pakliže odvolací soud, po pečlivém a
přesvědčivém zhodnocení relevantních okolností, za kterých došlo k zastavení
exekuce, včetně jejich výjimečnosti, dospěl k závěru, že nelze spravedlivě
identifikovat ani oprávněnou ani povinnou jakožto ty, s nimiž lze spojovat
přesvědčivý úsudek, že právě na jejich straně takové důvody, na jejichž základě
byla daná exekuce zastavena, spočívají. Odvolací soud akceptovatelně odůvodnil
i důsledek, že „nelze uspokojit nároky soudního exekutora“, a to názorem, že
jde o riziko, kompenzované exekutorovým „monopolním postavením při provádění
exekuce“.
Ustáleným názorem Ústavního soudu totiž je, že „exekutor vystupuje při své
činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku“, čemuž odpovídá
coby „základní charakteristika postavení podnikatele soustavná činnost
prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní
riziko“. Exekutor pak „má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale
současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude
dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce“, přičemž toto
riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou (stanovisko Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06).
Závěr vyslovený soudním exekutorem v odkazovaném usnesení sp. zn. 21 Cdo
402/2014, vycházející z principu, že oprávněný „ručí“ za titul, reflektuje jen
– tento – princip, který, byť jej lze mít za určující, nevylučuje, aby se soud,
se zřetelem k specifickým okolnostem, od něj odklonil.
Nelze-li dovodit, že se odvolací soud relevantně odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a nejsou-li splněny ani další podmínky přípustnosti dovolání
obsažená v ustanovení § 237 o. s. ř., není dovolání soudního exekutora podle
ustanovení § 237 o. s. ř. v části směřující proti výroku II. napadeného
rozhodnutí přípustné; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl rovněž.
A konečně, co do dovolání povinné proti výroku III. napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu, týkajícího se náhrady nákladů řízení účastníků, platí, že
výkladem dovolávaného ustanovení § 150 o. s. ř. se dovolací soud opakovaně
zabýval, přičemž na řadu jeho rozhodnutí odkazuje sám povinný; zjednodušeně lze
na tomto místě říci, že toto ustanovení otevírá prostor pro „uvážení“ v
mimořádném rozsahu, reflektujícím i mimořádnost skutkových okolností, jež v
konkrétním případě byly „ve hře“. Proto jen obtížně – v situaci výjimečných
excesů – přichází v úvahu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je (může
být) v kolizi s konkrétním rozhodnutím soudu dovolacího, či že by mohlo jít o
jakýkoli jiný důvod přípustnosti dovolání, jak je vymezuje shora citované
ustanovení § 237 o. s. ř. Jinak řečeno, je-li rozhodnutí odvolacího soudu,
vycházející z ustanovení § 237 o. s. ř., „rozumně“ a v dostatečné úplnosti
odůvodněno, místo pro „zjištění“, že dovolání je přípustné, je zásadně nulové.
Tak je tomu v dané věci; na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu postačí
odkázat.
Dovolací soud proto i toto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. odmítl.
Tím je výrok usnesení, jímž byla všechna tři dovolání odmítnuta, odůvodněn.
Se zřetelem k tomuto výsledku dovolacího řízení nelze vyhovět ani návrhům
oprávněné a soudního exekutora na odklad vykonatelnosti či právní moci
napadeného usnesení odvolacího soudu [ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř.], a
zvláštního rozhodnutí zde ani netřeba (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005).
Jelikož žádný z dovolatelů neměl se svým dovoláním úspěch, rozhodl dovolací
soud o nákladech dovolacího řízení tak, že žádný z jeho účastníků nemá právo na
jejich náhradu (co do odůvodnění tohoto výroku viz též ustanovení § 243f odst.
3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2017
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu