20 Cdo 1756/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra
Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a/ I. R., a
b/ Z. R., obou zastoupených advokátem, proti povinným 1/ A. J., a 2/ L. J.,
oběma zastoupeným advokátkou, o výkon jiné povinnosti ukládáním pokut, vedené
u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 28 E 2/2005, o dovolání povinných
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. října 2005, č. j. 19
Co 618/2005-37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud obsahově potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně
nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty, když současně pokutu uloženou v
souladu s ustanovením § 351 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), snížil z částky
30.000,- Kč, kterou byl povinen uhradit každý z povinných, na částku 10.000,-
Kč, uloženou taktéž každému z povinných samostatně. Soud při nařízení výkonu
rozhodnutí nezkoumá, zda-li povinní exekučním titulem uloženou povinnost
splnili, popř. v jakém rozsahu; v tomto směru je povinen vycházet z tvrzení
oprávněných. Jestliže uloženou povinnost povinní splnili, popř. tato jinak
zanikla anebo se stala nevymahatelnou, mohou se povinní domáhat zastavení
výkonu rozhodnutí. Odvolací soud však pokutu uloženou soudem prvního stupně
považuje, s ohledem na dosavadní průběh výkonu rozhodnutí, včetně zohlednění
osobních a majetkových poměrů povinných, za nepřiměřenou a stanovil ji ve výši
10.000,- Kč pro každého z povinných.
Povinní v dovolání namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), přičemž
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) spatřují v
nesprávné aplikaci ustanovení § 251 o.s.ř. odvolacím soudem. Pokud ustanovení §
251 o.s.ř. umožňuje oprávněnému podat návrh na výkon rozhodnutí za předpokladu,
že povinný uloženou povinnost dobrovolně nesplnil, pak soudy obou stupňů
pochybily, pokud se touto skutečností nezabývaly. Již soud prvního stupně měl
nařídit podle ustanovení § 253 odst. 2 o.s.ř. jednání a umožnit tak
povinným účinnou obranu; pokud tak učiněno nebylo, došlo k porušení práva
povinných na spravedlivý proces. Odkaz odvolacího soudu na možnost zastavit
výkon rozhodnutí je povinnými shledáván jako nepřípadný, neboť takovýto postup
by jim znemožnil domáhat se zrušení výroku o nákladech řízení. Navrhují proto,
aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu
prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí;
ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z uvedeného plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za
předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1
písm. a/ až c/ o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle citovaných ustanovení je objektivním účinkem úkonu
účastníka řízení – zásadně se však neváže na konkrétního účastníka.
“Subjektivní přípustnost” dovolání oproti tomu implikuje otázku určení
subjektu, který je v daném případě oprávněn podat dovolání, jež je objektivně
přípustné, podat. Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy nastalé
osobě určitého účastníka řízení, která se projevuje v poměření nejpříznivějšího
výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a
výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto
opravného prostředku plyne, že oprávnění jej podat (subjektivní přípustnost)
svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená
újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené
rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. října 1997, sp.
zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č.
3/1998, pod poř. č. 28). V posuzované věci odvolací soud jednak obsahově
potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně ohledně nařízení výkonu rozhodnutí podle
ustanovení § 351 o.s.ř., zároveň však změnil rozhodnutí soudu I. stupně v části
týkající se výše ukládané pokuty. V posledně uvedeném rozsahu se tedy jedná o
formálně vzato měnící rozhodnutí, avšak za situace, kdy dovolatelům rozhodnutím
odvolacího soudu nebyla způsobena procesní újma (odvolací soud rozhodl v této
části v jejich prospěch), nelze mít jeho rozhodnutí za projev obsahové
diformity v rozhodování soudů (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
17. srpna 2005 ve věci sp.zn. 20 Cdo 2930/2004).
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání povinných v rozsahu napadajícím
rozhodnutí odvolacího soudu v části obsahově potvrzující nařízení výkonu
rozhodnutí. Jelikož napadené usnesení v této části nelze mít za měnící (§ 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzující poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí
soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/
o.s.ř.), přichází v úvahu – k založení přípustnosti dovolání – toliko
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.,
musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé
po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán
zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje
tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným
důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.),
lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska
těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu
podřaditelné.
Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu
vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak
– pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti
dovolání – bezcenné.
Námitka poukazující na splnění povinnosti uložené exekučním titulem je v dané
procesní fázi vykonávacího řízení nepřípadná, neboť dovolací soud ve své
rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 27. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1498/2004, ze dne
22. září 2005, sp. zn. 20 Cdo 169/2005, nebo ze dne 22. března 2005, sp. zn. 20
Cdo 2675/2004), že při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí
(exekuci) se soud nezabývá a nemůže zabývat tím, zda povinnost uložená
rozhodnutím (jiným titulem) povinnému byla splněna, popř. zda ve smyslu § 351
odst. 1 o.s.ř. „jinou“ povinnost porušil nebo se jí nepodrobil nebo ta jinak
zanikla, popřípadě v jakém rozsahu; v tomto směru soud vychází z tvrzení
oprávněného (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. února 1981, Cpj
159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/1981, pod
poř. č. 21, str. 187/525). Jak správně konstatoval odvolací soud, dovolateli
namítaná skutková okolnost spočívající ve splnění vykonávané povinnosti je
uplatnitelná a může být hodnocena jen v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí,
které předpokládá provádění dokazování, a nikoliv již v rámci rozhodování o
nařízení výkonu rozhodnutí (srov. § 268 odst. 1 písm. g/, § 269
odst. 1 o.s.ř, dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2005, sp.
zn. 20 Cdo 876/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6/2005, pod
poř. č. 101). Námitka dovolatelů směřující do ne(možnosti) zrušit výrok soudu o
nákladech řízení, o kterých rozhodl ve fázi nařizování výkonu rozhodnutí,
nemůže být úspěšná již proto, že přehlíží dikci ustanovení § 271 o.s.ř.
Dojde-li k zastavení výkonu rozhodnutí, soud rozhodne nejen o povinnosti k
náhradě nákladů v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, ale je současně povinen
rozhodnout o všech nákladech, které vznikly v průběhu celého řízení; pokud lze
procesní zavinění vedoucí k zastavení výkonu rozhodnutí plně přičítat
oprávněným, soud jim nejenže uloží povinnost uhradit povinným všechny náklady,
které účelně vynaložili v průběhu celého vykonávacího řízení a které by jim
nevznikly, pokud by oprávnění postupovali s potřebnou mírou pečlivosti, ale
současně také zruší veškerá předcházející (ne)pravomocná usnesení o nákladech
výkonu rozhodnutí (srov. např. Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v
soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 400, nebo Bureš, J., Drápal, L.,
Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2003, str. 1268).
Výtka směřující k postupu soudu rozhodujícímu za situace, kdy nenařídil ústní
jednání, popř. neumožnil povinným vyjádřit se k věci a uvést důkazy pro podporu
svých tvrzení spočívajících ve splnění vymáhané povinnosti, je podřaditelná pod
dovolací důvod zakotvený v § 241a odst. 2 písm a/ o.s.ř., a tedy v režimu
zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nepřípadná.
Současně dovolací soud k námitce dovolatelů, že jim byla nenařízením jednání
znemožněna účinná obrana spočívající ve splnění vymáhané povinnosti, připomíná,
že při nařízení výkonu rozhodnutí se neuplatní zásada ústnosti a přímosti; ve
smyslu § 253 o.s.ř. naopak platí, že výkon rozhodnutí soud nařídí zpravidla bez
slyšení povinného. Tomu odpovídá, jak je vyjádřeno v § 253 odst. 2 o.s.ř., že
soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon.
Uvažuje-li však toto ustanovení o jednání, je třeba mít na zřeteli, že jeho
rozsah je všeobecný, tj. že platí pro celé exekuční řízení; pro stádium, jímž
je nařízení výkonu rozhodnutí, se tedy může uplatnit jen ve spojení s prvním
odstavcem § 253 o.s.ř. (jenž se týká výlučně právě nařízení výkonu), a to tak,
že nařídit jednání proto, aby byl nařízen výkon rozhodnutí, lze jen tehdy,
stanoví-li to zákon. Občanský soudní řád však jednání pro nařízení výkonu
rozhodnutí (na rozdíl např. od některých dalších stadií jejího provádění)
nepředepisuje. Stran ústavnosti takového postupu a respektování zásady
spravedlivého procesu lze zde odkázat na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27.
března 1996, sp. zn. III. ÚS 280/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS
ČR, svazku 5, ročník 1996 – I. díl, v oddíle II., dle nějž pro zvláštní povahu
vykonávacího řízení nelze spatřovat v tom, že účastník řízení nebyl vyslechnut
a ani nebyly provedeny jím navrhované důkazy, porušení práv stanovených v čl.
96 odst. 2 Ústavy ČR a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by
mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v
konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což
rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.
předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže
být dán tam, kde námitky dovolatelů vycházejí z práva procesního.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory
v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelé rozhodnutí
odvolacího soudu vystavili kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit
nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního
významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm
c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny
již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinných podle § 243b odst. 5, § 218 písm.
c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání povinných bylo odmítnuto, oprávněným, kteří by jinak měli
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu
spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 146 odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu
nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2006
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu