20 Cdo 3439/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného T., o. d., proti povinnému M. B., pro částku 2.392.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 14 Nc 9514/2002, o dovolání JUDr. I. R., soudního exekutora, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 21. 3. 2007, č. j. 9 Co 600/2006-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením z 9. 6. 2006, č. j. 14 Nc 9514/2002-44, okresní soud zastavil exekuci a k úhradě jejích nákladů k rukám soudního exekutora zavázal oprávněného. Shora označeným rozhodnutím krajský soud (v napadené části, tj. ve výroku o nákladech exekuce) usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že k úhradě nákladů zavázal naopak povinného.
Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadl soudní exekutor dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a § 238a odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“). Zásadní právní význam přisuzuje otázce, zda soud může povinného /nikoli tedy oprávněného/ zavázat k úhradě nákladů exekuce, i když ta byla zastavena podle § 268 odst. 1 písm. e/ o.s.ř., tedy právě pro jeho nemajetnost; kromě toho se souzená věc dle názoru dovolatele týká „většího počtu osob (skupiny exekutorů).“ Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb. o.s.ř. – posuzováno podle obsahu dovolání – spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, že při zastavení exekuce je oprávněný ve smyslu ustanovení § 89 zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „exekuční řád“) povinen hradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce jen v případě jeho procesního zavinění (jež ovšem v souzené věci podle názoru krajského soudu dáno nebylo).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř.
Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení, a tedy ani o nákladech exekuce, v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť usnesení o nákladech exekuce, stejně jako usnesení o nákladech řízení, není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/1998 pod č. 61, a – jmenovitě ve vztahu k nákladům exekuce – usnesení téhož soudu z 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005 pod č. 70).
Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2008
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu