Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesl, nicméně jejich hodnocením k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
V otázce, jež je v souzené věci předmětem dovolacího přezkumu, byla již soudní praxe usměrněna usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 434/2004, uveřejněným v Soudní judikatuře č. 10, ročník 2005 pod č. 169. V něm Nejvyšší soud vyložil, že pro určení, podle jakého právního předpisu se posuzuje promlčení práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu, je podstatné, podle jakého předpisu byl posuzován právní vztah mezi účastníky v nalézacím řízení; řídí-li se tento vztah dosavadními předpisy, řídí se dosavadními předpisy i lhůty pro uplatnění práv z tohoto vztahu vyplývajících, a to i když začnou běžet až po účinnosti obchodního zákoníku (§ 763 odst. 2, druhá část věty,). Jelikož v souzené věci – a o tom není sporu – se právní vztah mezi účastníky řídí hospodářským zákoníkem, posoudí se podle tohoto předpisu i promlčení pravomocně přiznaného práva, a to i když lhůta uvedená v § 131b odst. 5 hosp. zák. začala běžet až po nabytí účinnosti obchodního zákoníku. Právní názor odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou soudní praxí.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť povinný na jejich náhradu právo nemá a oprávněnému náklady v této fázi řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. prosince 2006
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu