Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle § 238a
odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v
předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. – je
dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo
kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je
dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesl, nicméně jejich
hodnocením k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci
(dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i
pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na
rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve
smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není
žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek
uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní
praxe.
V otázce, jež je v souzené věci předmětem dovolacího přezkumu, byla již
soudní praxe usměrněna usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn.
20 Cdo 434/2004, uveřejněným v Soudní judikatuře č. 10, ročník 2005 pod č. 169.
V něm Nejvyšší soud vyložil, že pro určení, podle jakého právního předpisu se
posuzuje promlčení práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu, je
podstatné, podle jakého předpisu byl posuzován právní vztah mezi účastníky v
nalézacím řízení; řídí-li se tento vztah dosavadními předpisy, řídí se
dosavadními předpisy i lhůty pro uplatnění práv z tohoto vztahu vyplývajících,
a to i když začnou běžet až po účinnosti obchodního zákoníku (§ 763 odst. 2,
druhá část věty,). Jelikož v souzené věci – a o tom není sporu – se právní
vztah mezi účastníky řídí hospodářským zákoníkem, posoudí se podle tohoto
předpisu i promlčení pravomocně přiznaného práva, a to i když lhůta uvedená v §
131b odst. 5 hosp. zák. začala běžet až po nabytí účinnosti obchodního
zákoníku. Právní názor odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou soudní
praxí.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího
ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5,
věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243b odst. 5, větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť povinný
na jejich náhradu právo nemá a oprávněnému náklady v této fázi řízení (podle
obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. prosince 2006
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á ,
v. r.
předsedkyně senátu