20 Cdo 3511/2024 20 Cdo 300/2025
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného D. C., zastoupeného Mgr. Františkem Stratilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova č. 1215/1, proti povinnému O. T., zastoupenému Mgr. Petrem Šupalem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Koperníkova č. 1215/4, za účasti vydražitele P. H., pro 1 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Svatopluka Šůstka, Exekutorský úřad Olomouc, pod sp. zn. 185 Ex 946/21, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. října 2024, č. j. 66 Co 325/2024-228, takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 20 Cdo 3511/2024 a 20 Cdo 300/2025 se spojují ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. 20 Cdo 3511/2024. II. Dovolání povinného se odmítá.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. října 2024, č. j. 66 Co 325/2024-228, potvrdil usnesení soudního exekutora Mgr. Svatopluka Šůstka, Exekutorský úřad Olomouc, ze dne 30. května 2024, č. j. 185 Ex 946/21-201, kterým byl vydražiteli udělen příklep na vydražené nemovité věci, neboť dospěl k závěru, že odvoláním napadené rozhodnutí je věcně správné. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž uvedl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
srpna 2022, sp. zn. 20 Cdo 1728/2022, neboť podle povinného rozhodoval o odvolání proti příklepu v době, kdy to vylučovalo ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2024, č. j. KSOS 25 INS 9435/2024-A-5, sice bylo nařízeno předběžné opatření pozastavující účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení, avšak podle názoru povinného účinek předběžného opatření odpadl právní mocí rozhodnutí o úpadku.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soudní exekutor nejprve předložil dovolacímu soudu věc k rozhodnutí o návrhu
dovolatele na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (sp. zn. 20 Cdo 3511/2024) a následně předložil věc k rozhodnutí o dovolání proti napadenému rozhodnutí (20 Cdo 300/2025). Nejvyšší soud proto podle § 112 o. s. ř. obě věci spojil z důvodu hospodárnosti ke společnému řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatel správně uvedl, že odvolací soud o odvolání proti rozhodnutí o příklepu rozhodoval v době po zahájení insolvenčního řízení. Tedy v době, kdy podle § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Dovolateli lze rovněž přisvědčit, že podle jím citované judikatury je udělení příklepu považováno za úkon směřující k provedení exekuce, tedy za úkon, který nelze učinit v době, kdy trvají účinky insolvenčního řízení.
Dovolatel se však mýlí, uvádí-li, že účinky ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona byly předběžným opatřením insolvenčního soudu pozastaveny pouze do rozhodnutí o úpadku. Insolvenční zákon totiž v ustanovení § 140 odst. 1 výslovně stanoví, že účinky spojené s předběžným opatřením nařízeným insolvenčním soudem trvají i po rozhodnutí o úpadku. Insolvenční soud může i bez návrhu změnit své rozhodnutí o předběžném opatření, k čemuž však v nyní řešené věci nedošlo. Ani z obsahu samotného usnesení, kterým bylo předběžné opatření nařízeno, nelze dovodit, že by jeho účinek měl trvat pouze do rozhodnutí o úpadku, naopak z výroku je zjevné, že se soudnímu exekutorovi umožňuje provést nařízenou exekuci prodejem nemovitých věcí s omezením, aby byl výtěžek dosažený zpeněžením deponován na účtu soudního exekutora po celou dobu probíhajícího insolvenčního řízení, a to až do doby, než bude možné výtěžek vydat insolvenčnímu správci do majetkové podstaty nebo než pominou účinky podle § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani zjevně nesprávné poučení, podle něhož trvají účinky spojené s předběžným opatřením do právní moci rozhodnutí o úpadku. Odvolací soud se neodchýlil od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť o příklepu rozhodoval v době, kdy byl účinek ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona vyloučen předběžným opatřením insolvenčního soudu. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolatel dále v dovolání navrhl odklad právní moci dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 3. 2025
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu