20 Cdo 3571/2023-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněných a) LAAS AG v likvidaci, se sídlem Rundbuckstrasse 6, Neuhausen am Rheinhall, Švýcarská konfederace, a b) M. U. B., obou zastoupených JUDr. Vojtěchem Steiningerem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova č. 15/11, proti povinné BALAX s.r.o. se sídlem v Praze 1, Krakovská č. 583/9, identifikační číslo osoby 25490087, zastoupené Mgr. Taťánou Malmstedt Kolářovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Bělehradská č. 1191/9, o vymožení peněžitého plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 2060/2022, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2023, č. j. 18 Co 147/2023-97, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. srpna 2023, č. j. 18 Co 147/2023-97, potvrdil ve výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 4. 2023, č. j. 48 EXE 2060/2022-78, jímž byl zamítnut návrh povinné ze dne 18. 2. 2023 na zastavení exekuce. Uvedl, že exekučním titulem v projednávané věci je rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 12. 2020, č. j. 13 C 295/2015-676, kterým byla zamítnuta žaloba povinné na určení, že zástavní právo k (ve výroku specifikovaným) nemovitým věcem, které zajištuje pohledávku oprávněného a) za společností Transakta Bohemia, s.r.o., identifikační číslo osoby 48268721, ve výši 535 000 DEM, neexistuje (výrok I.) a žaloba, aby oprávněný a) uhradil povinné 500 CHF (výrok II.), a kterým bylo rozhodnuto, že povinná je povinna zaplatit oprávněnému a) náhradu nákladů řízení 75 627,75 Kč (výrok III.), dále, že povinná je povinna uhradit náhradu nákladů řízení státu ve výši 8 050 Kč (výrok IV.) a oprávněnému b) náhradu nákladů řízení 39 580,50 Kč (výrok V.), ve spojení s rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.
9. 2022, č. j. 10 Co 165/2021-729, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 12. 2020, č. j. 13 C 295/2015-676 (výrok I.), a kterým bylo rozhodnuto, že povinná je povinna zaplatit každému z oprávněných náhradu nákladů odvolacího řízení 7 841 Kč (výrok II. a III.) – dále jen „exekuční titul“. V tomto exekučním řízení je pak vymáhána výše uvedená povinnost povinné zaplatit oprávněným náhradu nákladů řízení a náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19.
9. 2022, č. j. 10 Co 165/2021-729, podala povinná dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto; v rámci tohoto dovolacího řízení byla usnesením ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 21 Nd 55/2023, odložena právní moc exekučního titulu ve výroku o věci samé, dále vykonatelnost exekučního titulu
ve výrocích o náhradě nákladů řízení a vykonatelnost exekučního titulu ve výrocích o náhradě nákladů dovolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že v dané věci není dán žádný důvod pro zastavení exekuce dle ustanovení § 268 odst. 1 o. s. ř. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2917/2005, uvedl, že vyslovení (nařízení) odkladu vykonatelnosti exekučního titulu je pouze důvodem pro odložení provedení exekuce, neboť odklad vykonatelnosti neznamená, že rozhodnutí, jež kvalitu vykonatelnosti dříve nabylo, ji tímto pozbylo. Stejný závěr pak platí ve vztahu k účinkům odložení právní moci výroku o věci samé. Odkaz povinné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 20 Cdo 5/2013, není případný, neboť v této věci podkladové rozhodnutí zrušením v řízení o žalobě pro zmatečnost právní moci reálně pozbylo.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se domnívá, že napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu za předmětných specifických okolností dosud nebyla vyřešena, a to zda odložení vykonatelnosti vykonávaných výroků exekučního titulu dovolacím soudem podle ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř. je či není zákonným důvodem pro zastavení exekuce, nýbrž pouze důvodem pro odklad exekuce dle ustanovení § 54 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti dále jen „ex. řád“. Dle dovolatelky odvolací soud pochybil, když nezohlednil, že v dané věci bude vymáhaná povinnost předmětem změny (samotná její existence, případně její výše) v závislosti na rozhodnutí dovolacího soudu. Dovolatelka se také domnívá, že na danou situaci nedopadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2917/2005, protože mají být exekvovány výroky o její povinnosti k náhradě nákladů nalézacího řízení, jejichž vykonatelnost byla odložena, a zároveň došlo i k odložení právní moci pro dovolatelku nepříznivého výroku uskutečněného v nalézacím řízení ve věci samé, od něhož se odvíjí veškeré výroky po povinnosti k náhradě nákladů nalézacího řízení. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se předmětná exekuce zastavuje, případně, aby usnesení odvolacího soudu v napadeném rozsahu společně s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a aby povinné přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
3. Oprávnění ve vyjádření k dovolání povinné uvedli, že povinná ve svém podání nesprávně interpretuje pojmy „odklad vykonatelnosti“ a „odklad právní moci“, přičemž návrh povinné na zastavení exekuce je podle nich zcela v rozporu s ustálenou judikaturou i odbornou literaturou. Usnesení Nejvyššího soudu o odkladu právní moci a odkladu vykonatelnosti exekučního titulu nezpůsobilo zánik jeho účinků – jeho účinnost byla pouze pozastavena do rozhodnutí o předmětném dovolání. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
5. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2917/2005 (dále srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 5248/2009, a rozsudek ze dne 16. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2528/2016), konstatoval a vysvětlil, že vyslovení (nařízení) odkladu vykonatelnosti exekučního titulu je pouze důvodem odložení provedení exekuce, nikoliv důvodem pro zamítnutí exekučního návrhu či pro zastavení již probíhající exekuce. Odklad vykonatelnosti neznamená, že rozhodnutí, jež kvalitu vykonatelnosti dříve nabylo, ji tím naopak pozbylo. Od tohoto právního závěru není důvod se odchýlit ani v projednávaném případě. Okolnost, že předmětem exekuce není meritorní výrok, ale akcesorické rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů nalézacího řízení, ničeho nemění na tom, že dovolací řízení je řízením o mimořádném opravném prostředku, jehož zahájení nezpůsobuje zánik exekučního titulu, a to v žádné z jeho částí. Smyslem ustanovení § 234 o. s. ř. je, aby soud mohl ve výjimečných případech rozhodnutím o odkladu právní moci či vykonatelnosti předejít prosazení dovoláním napadeného rozhodnutí cestou exekuce či jiným právem předpokládaným způsobem, byla-li by jinak dovolateli způsobena vážná (zpravidla nevratná) újma. Tento účel je naplněn právě tím, že k reálnému prosazení (k jiné právní realizaci) dovoláním napadeného rozhodnutí nedojde. Účel odkladu právní moci (vykonatelnosti) je naplněn již tím, že výroky ukládající povinnost, jež mohou být výsledkem dovolacího řízení dotčeny, nebudou exekučně realizovány (provedeny); s naplněním tohoto účelu není v rozporu, dojde-li k nařízení exekuce, aniž by exekutor přistoupil k jejímu provedení. Tak se i v projednávaném případě zabezpečí, že dovolatelka nebude jejich nucenou realizací až do doby skončení dovolacího řízení reálně dotčena; důvodem pro zastavení exekuce může být až případná korekce exekučního titulu ze strany dovolacího soudu. Je tomu tak i proto, že smyslem řízení o mimořádném opravném prostředku jistě není, aby osoba, které svědčí právo z exekučního titulu, na základě podání dovolání a v něm uvedeného návrhu dovolatele na odklad právní moci a vykonatelnosti ztrácela své již existující právo založit si podáním exekučního návrhu či jinými procesními úkony lepší pořadí při uspokojení její vykonatelným a nezrušeným exekučním titulem přiznané pohledávky (viz např. § 332 odst. 1, § 337c odst. 5 o. s. ř., § ex. řádu, § 15 odst. 1 zák. č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí).
6. Dodává se, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2022, č. j. 10 Co 165/2021-729 (exekučnímu titulu), bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 21 Cdo 575/2023, částečně odmítnuto a částečně zamítnuto a povinné byla uložena povinnost k úhradě jeho nákladů. Tato skutečnost ovšem nic nemění na povinnosti vymáhané v předmětné exekuci, jak povinná mylně tvrdí.
7. Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání povinné přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
8. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 2. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu