20 Cdo 36/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci
výkonu rozhodnutí oprávněné J., s. d. V. M., zastoupené advokátem, proti
povinnému I. K., zastoupenému advokátem, pro 8.500.000,- Kč s příslušenstvím,
prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn.
7 E 80/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
16. 10. 2006, č.j. 26 Co 633/2005-23, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil (pouze formálně v označení
exekučních titulů změnil) usnesení ze dne 11. 11. 2005, č.j. 7 E 80/2005-15,
jímž Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou nařídil podle rozsudků téhož soudu ze
dne 23. 11. 1993, č.j. 6 C 876/93-21, ze dne 23. 12. 2003, č.j. 6 C 588/94-187,
podle usnesení téhož soudu ze dne 1. 4. 2004, č.j. 6 C 588/94-211, a rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 15 Co 129/2004, k uspokojení
pohledávky 8.500.000,- Kč s 3 % úroky z prodlení od 28. 2. 1993 do zaplacení a
nákladů předcházejících řízení v celkové výši 406.931,- Kč výkon rozhodnutí
prodejem domu č.p. na pozemku parc. č. st. 156, zapsaného na listu vlastnictví
č. pro obec H. a katastrální území H. na M., a domu č. p. na pozemku parc. č.
st. 183, zapsaného na listu vlastnictví č. pro obec H. a katastrální území Č.
H. Odvolací soud uzavřel, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí byly
splněny. Proti povinnému lze výkon rozhodnutí nařídit, přestože podkladovým
rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 23. 11. 1993, č.j. 6 C
876/93-21, byla povinnost k plnění uložena společnosti K., s. r. o.;
nemovitosti totiž povinný nabyl od uvedeného dlužníka na základě právního
úkonu, který byl rozhodnutím soudu prohlášen vůči oprávněné za právně neúčinný.
Ostatními exekučními tituly byla povinnost (k náhradě nákladů řízení) uložena
přímo povinnému. Oprávněná výpisy z katastru nemovitostí prokázala, že povinný
byl vlastníkem předmětných nemovitostí. Námitkou promlčení se odvolací soud
jako nevýznamnou při nařízení výkonu rozhodnutí nezabýval.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž prostřednictvím
dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o.s.ř.“), namítá, že není osobou povinnou z rozsudku Okresního soudu ve Žďáře
nad Sázavou ze dne 23. 11. 1993, č.j. 6C 876/93-21, jímž byla k plnění zavázána
obchodní společnost K., s. r. o. Účastníkem řízení, ve kterém byl rozsudek
vydán, dovolatel nebyl, právním nástupcem K., s. r. o., není, uložená
povinnost na něj nepřešla, za tento závazek ani neručil a neexistuje žádný
soudní výrok, ze kterého by bylo možno dovodit, že je osobou povinnou za
původního dlužníka. Právo uvedeným rozsudkem přiznané je navíc po nepřerušeném
uplynutí desetileté lhůty promlčeno. Podle dovolatele soud nesprávně posoudil
otázku neúčinnosti; oprávněné nic nebránilo domáhat se splnění pohledávky po
skutečném dlužníkovi. Dále namítá, že nemovitosti nabyl na základě dražebního
příklepu, následně uzavřená a podle rozhodnutí soudu vůči věřiteli neúčinná
kupní smlouva je proto absolutně neplatná, neboť v době jejího uzavření již
společnost K., s. r. o., nemovitosti nevlastnila. Touto okolností se soud v
řízení o odpůrčí žalobě nezabýval, ačkoli byla při výslechu účastníků zmíněna,
a rovněž v kupní smlouvě je uvedeno, že je sepsána na základě dražby; dražební
protokol byl jako nabývací titul dodatečně zapsán i do katastru nemovitostí.
Dovolatel se domnívá, že oprávněná se úmyslně nedomáhá, aby byl na základě
rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu vymazán jako vlastník z katastru
nemovitostí, neboť i když bude kupní smlouva jako nabývací titul z
katastrálního operátu odstraněna, nadále tam zůstane dražební protokol a od
toho se odvíjející jeho vlastnické právo; proto se účelovou právní konstrukcí
snaží dosáhnout, aby nastoupil za společnost K., s. r. o. Navrhl, aby dovolací
soud rozhodnutí soudu prvního stupně „v části, kde je povinný označen pan I.
K., zrušil.“
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm.
b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně
nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu),
zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je
předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst.
2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho
obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí
odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první,
o.s.ř.).
V souzené věci vycházel odvolací soud ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu
ve Žďáře nad Sázavou ze dne 23. 11. 1993, č.j. 6 C 876/93-21, bylo uloženo
společnosti K., s. r. o. v likvidaci, zaplatit oprávněné částku 8.500.000,- Kč
s 3 % úroky z prodlení od 28. 2. 1993 do zaplacení a na nákladech řízení
382.520,- Kč. Rozsudkem téhož soudu ze dne 23. 12. 2003, č.j. 6 C 588/94-187,
ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 15 Co
129/2004, bylo určeno, že právní úkon ze dne 25. 6. 1993, kterým převedla K.,
s. r. o., na žalovaného (zde povinného) předmětné nemovitosti, dle něhož bylo
vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí ke dni 28. 6. 1993 pod č.j.
V1-1847/93, je vůči žalobkyni (zde oprávněné) neúčinný, oprávněné byla přiznána
náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 10.300,- Kč a
odvolacího řízení ve výši 12.836,- Kč. Usnesením ze dne 1. 4. 2004, č.j. 6 C
588/94-211, Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou nařídil předběžné opatření
spočívající v povinnosti povinného zdržet se nakládání s předmětnými
nemovitostmi a povinnému uložil zaplatit oprávněné na nákladech předběžného
opatření 1.275,- Kč.
Dovolatel netvrdí, že rozhodnutí je zásadně právně významné, a hodnocením v
dovolání obsažené argumentace k takovému závěru dospět nelze. Není totiž
žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek,
jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory
nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Námitka, že dovolatel není dlužníkem oprávněné z rozsudku ze dne 23. 11. 1993,
č.j. 6 C 876/93-21, přípustnost dovolání založit nemůže, tuto otázku odvolací
soud vyřešil v souladu s ustálenou soudní praxí. Ta dovodila, že byl-li právní
úkon dlužníka prohlášen vůči věřiteli neúčinným (§ 42a zákona č. 40/1964,
občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), může
se věřitel na základě exekučního titulu vydaného proti dlužníku domáhat
nařízení výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo
z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, nýbrž proti osobě, v jejíž
prospěch byl právní úkon učiněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5.
1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek č. 4, ročník 2000, pod č. 26).
Podstatu institutu odporovatelnosti Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne
27. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 364/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura
4/2003 pod č. 69, v němž uvedl, že vyslovení odporovatelnosti znamená z
hlediska hmotného práva nastolení tzv. relativní neúčinnosti právního úkonu. Jí
se rozumí stav, kdy právní úkon zůstává platným právním úkonem, který vyvolal
všechny předvídané právní následky (např. převod vlastnictví k věci), a pouze v
poměru mezi věřitelem a osobou, která od dlužníka nabyla majetek, se na tento
právní vztah hledí, jako kdyby k právnímu úkonu nedošlo a jeho účinky
nenastaly. Není proto správná úvaha dovolatele, že oprávněná má možnost domáhat
se na základě rozhodnutí, jímž bylo vyhověno odpůrčí žalobě, změny zápisu
vlastnického práva v katastru nemovitostí.
Námitka, že odporovatelný právní úkon je absolutně neplatným, směřuje proti
věcné správnosti rozsudků, jimiž bylo vyhověno odpůrčí žalobě. Jejich obsahem
je však exekuční soud při nařízení výkonu rozhodnutí vázán a je povinen z nich
vycházet. Tvrdí-li dovolatel, že postižené nemovitosti nenabyl na základě
právního úkonu, který byl vůči věřiteli prohlášen za neúčinný, nýbrž na základě
jiné právní skutečnosti, jde o okolnost, která je uplatnitelná a o které
přísluší rozhodovat v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1
písm. h) o.s.ř., které předpokládá provádění dokazování, a nikoliv již v rámci
rozhodování o nařízení výkonu (srov. § 253 o.s.ř.).
V souladu s ustálenou soudní praxí je i závěr odvolacího soudu, že při nařízení
výkonu rozhodnutí se soud nezabývá otázkou promlčení práva přiznaného exekučním
titulem. Tato okolnost je důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle
ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř., pokud námitku promlčení návrhem na
zastavení výkonu povinný uplatnil (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18.
2. 1981, Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
9-10/1981 pod poř. č. 21, str. 188-189 /526-527/).
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly;
tomu odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z
účastníků (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu