20 Cdo 3676/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněného Budějovický Budvar, národní podnik,
Budweiser Budvar, National Corporation, Budweiser Budvar, Entreprise Nationale,
se sídlem v Českých Budějovicích, Karolíny Světlé 4, identifikační číslo osoby
005 14 152, zastoupeného Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem se sídlem v Českých
Budějovicích, Lannova tř. 9, proti povinné M. P., zastoupené JUDr. Josefem
Doubkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, za účasti manžela
povinné M P, a za účasti vydražitele Ing. O L, CSc., zastoupeného JUDr. Marií
Starečkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Pernerova 1490, pro 64.959,-
Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v
Pelhřimově pod sp. zn. 5 E 69/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 21. 5. 2009, č. j. 15 Co
137/2009-205, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinná je povinna zaplatit vydražiteli Ing. O. L. CSc. na
nákladech dovolacího řízení částku 2.600,- Kč k rukám JUDr. Marie Starečkové do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi ostatními účastníky řízení nemá žádný z nich právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 18. 12. 2008, č. j. 5 E
69/2008-152, rozhodl, že v dražbě konané u tohoto soudu dne 18. 12. 2008,
jejímž předmětem byla bytová jednotka č. 667/10 nacházející se v budově č. p.
667, stojící na pozemku st. p. č. 844, s podílem 627/8262 na společných částech
pozemku st. p. č. 844 a budovy č. p. 667 stojící na pozemku st. p. č. 844,
zapsané v katastru nemovitostí v Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální
pracoviště v Pelhřimově na listu vlastnictví č. 2101 a č. 2380 pro obec a
katastrální území Pacov, ve společném jmění povinné a jejího manžela M. P., se
všemi součástmi a příslušenstvím, se příklep uděluje vydražiteli Ing. O. L.,
CSc., který při dražbě učinil nejvyšší podání 405 000,- Kč. Vydražiteli
současně stanovil lhůtu k doplacení rozdílu ve výši 245 000,- Kč mezi nejvyšším
podáním a složenou jistotou do jednoho měsíce od právní moci usnesení o
příklepu.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil
(výrokem I.), ve vztahu mezi oprávněným, povinnou a manželem povinné žádnému
nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrokem II.) a povinné
uložil nahradit vydražiteli na nákladech odvolacího řízení 1 832,- Kč (výrokem
III.). Uzavřel, že při provádění dražby nedošlo k porušení zákona ve smyslu §
336k odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), ke kterému mělo dojít tím, že okresní soud
provedl dražbu za situace, kdy povinná před dražbou zaplatila jistinu a
oprávněný podal návrh na částečné zastavení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud
odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj
159/79, uveřejněné pod číslem 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
a uvedl, že v případě nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí nelze již
za situace, že podstatná část vymáhané pohledávky byla zaplacena mimo výkon
rozhodnutí a zbytek lze vymáhat vhodněji jiným způsobem, postupovat podle §
264 odst. 1 o. s. ř. a nařídit výkon rozhodnutí jiným způsobem, nýbrž že je
třeba takový výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s
tím, že by oprávněný mohl dosáhnout výkonu rozhodnutí jiným vhodnějším způsobem
jen podáním nového návrhu. V době konání dražby (18. 2. 2008) nebylo povinnou
vyvoláno žádné řízení o zastavení výkonu rozhodnutí pro jeho nevhodnost, jež by
nastala v průběhu výkonu rozhodnutí v důsledku úhrady jistiny a oprávněný podal
návrh jen na částečné zastavení výkonu rozhodnutí. Z obsahu spisu přitom
nevyplývají žádné údaje o jiném vhodném způsobu výkonu rozhodnutí, pro které by
mohl soud sám i bez návrhu výkon rozhodnutí zastavit, a ani samotná povinná v
odvolání netvrdila, že takový způsob existuje. Odvolací soud dále uvedl, že
částka příslušenství, kterou povinná po dražbě uhradila (52 734,- Kč),
představovala v podstatě necelou polovinu vymáhané pohledávky. Skutečnost, že
povinná zaplatila zbývající část vymáhané pohledávky po dražbě a že oprávněný
podal návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zcela, jsou z hlediska přezkumné
činnosti odvolacího soudu podle § 336k odst. 3 o. s. ř. právně bezvýznamné. Za
nedůvodnou považoval odvolací soud i námitku týkající se rozporu výkonu
rozhodnutí s dobrými mravy a v tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu
28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. (ve
znění účinném do 30. 6. 2009), povinná namítá, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uvedla,
že za situace, kdy zaplatila jistinu a byla připravena po zjištění výše
příslušenství zůstatek vymáhané pohledávky zaplatit a kdy oprávněný podal návrh
na částečné zastavení výkonu rozhodnutí, neměl soud prvního stupně dražbu
provést. Uvedla dále, že odvolací soud měl zohlednit, že v době jeho
rozhodování byl celý dluh zaplacen a oprávněný podal návrh na zastavení výkonu
rozhodnutí zcela. Proto považuje další provádění výkonu rozhodnutí za neúčelné
a v rozporu s dobrými mravy. Uvedla, že vznik pohledávky zavinil D. M., a
navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
K dovolání se prostřednictvím své právní zástupkyně vyjádřil vydražitel. Uvedl,
že rozhodnutí krajského soudu považuje za správné a že soud musel vycházet ze
stavu věci v době vydání usnesení o příklepu. Před rozhodnutím o příklepu
oprávněný pouze podal návrh na částečné zastavení výkonu rozhodnutí a otázku
připravenosti povinné doplatit zbývající částku dluhu cca 57 000,- Kč soud ani
zkoumat nemohl. Ke změně rozhodnutí o příklepu nemohou vést ani důvody, pro
které se povinná dostala do platební neschopnosti, ani případné existenční
potíže syna povinné, údajně užívajícího vydražený byt. Vydražitel rovněž
poukázal na to, že byt již převedl na svou dceru, a navrhl, aby dovolání bylo
zamítnuto či spíše odmítnuto.
Dovolací soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. 6. 2009 (čl. II. Přechodných ustanovení, bod 12, část první, zákona č.
7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jenž podle § 238a odst. 2 o. s. ř.
platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci
posuzovat vedle § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. – je dovolání proti
potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, který v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
právního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit,
je tedy (vyjma případu, o který zde nejde /a dovolatelka to ani netvrdí/, kdy
by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku
zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu
sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) důvod podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení
věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí (tedy i v rámci posouzení zásadního
významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl) je
Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242
odst. 3 věta první o. s. ř.).
Povinná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní právní význam, nepřednesla, a hodnocením námitek obsažených v
dovolání k závěru o splnění této podmínky také dospět nelze.
Odvolací soud vyložil ustanovení § 336k odst. 3 o. s. ř. v poměrech
projednávané věci v souladu s ustálenou judikaturou a právní naukou (viz např.
Kurka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Linde Praha a. s.
Praha, 2004, s. 552).
Soud mimo jiné poruší zákon při provedení dražby, neodročí-li dražební jednání,
jestliže byl podán návrh za zastavení výkonu rozhodnutí, na jehož základě by k
zastavení výkonu rozhodnutí mohlo dojít, popř. byl podán návrh na odklad výkonu
rozhodnutí a lze očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven.
Z obsahu spisu vyplývá, že povinná před dražebním jednáním zaplatila
oprávněnému jistinu ve výši 64 959,- Kč a že oprávněný podal dne 15. 12. 2008
návrh na částečné zastavení výkonu rozhodnutí pro uvedenou částku a zároveň
trval na provedení výkonu rozhodnutí, protože povinná dále nic nezaplatila (č.
l. 143).
Jestliže tedy povinná nepodala návrh na zastavení výkonu rozhodnutí proto, že
zbývající část pohledávky lze vymáhat vhodněji jiným způsobem, soudu z úřední
činnosti takové informace dostupné nebyly a oprávněný nenavrhl zastavení výkonu
rozhodnutí zcela, odvolací soud uzavřel v souladu se soudní judikaturou, že k
porušení zákona při provedení dražby nedošlo.
Skutečnost, že v době rozhodování odvolacího soudu povinná vymáhanou pohledávku
zcela zaplatila, je nerozhodná, neboť rozhodující je stav v době konání dražby.
Důvodná není ani námitka, že provedení výkonu rozhodnutí je v rozporu s dobrými
mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění
pozdějších předpisů) a odvolací soud ji rovněž posoudil v souladu s ustálenou
judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn.
20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2003,
pod číslem 67).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení
občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první,
§ 218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle obsahu spisu oprávněnému
ani manželu povinné žádné účelně vynaložené náklady v průběhu dovolacího řízení
nevznikly, proto dovolací soud rozhodl, že na jejich náhradu právo nemají.
Vydražiteli však soud přiznal náhradu nákladů v souvislosti s vyjádřením jeho
právní zástupkyně ze dne 26. 8. 2009, kterou tvoří odměna ve výši 2 000,- Kč
(podle § 12 odst. 1 písm. b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví
paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění
pozdějších předpisů, po snížení podle § 15 a § 14 odst. 1 téže vyhlášky) a
paušální náhrada hotových výdajů za převzetí a přípravu zastoupení a za písemné
podání k soudu ve výši 600,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /
advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu