U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra
Mikuška v exekuční věci oprávněného PRIMOS, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4 -
Chodově, Zdiměřická 1446/16, identifikační číslo osoby 273 87 194, zastoupeného
Mgr. Janem Stínkou, advokátem se sídlem v Kladně, Průchovní 346, proti povinné
V. D., zastoupené Mgr. Markétou Protivovou, advokátkou se sídlem v Kladně,
Saskova 1625, pro 900.000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši
300.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 Nc 5018/2009, o
dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. června
2012, č. j. 30 Co 105/2012 - 233, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Povinná tento
návrh odůvodnila zejména tím, že v dané věci je exekučním titulem notářský
zápis se svolením k vykonatelnosti ze dne 24. 7. 2008, jímž se zavázala
zaplatit původnímu oprávněnému V. S. do 24. 10. 2008 částku 900.000,- Kč z
titulu půjčky, která však „nevznikla“, neboť „peníze jí nebyly nikdy
odevzdány“.
Předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci ze dne 2. 2. 2011, č. j.
8 Nc 5018/2009 - 72, jímž exekuci zcela zastavil (a to již ve vztahu k
nynějšímu oprávněnému, jehož vstup do řízení namísto původního oprávněného V.
S. připustil pověřený soudní exekutor JUDr. Z. Z. usnesením ze dne 18. 11.
2010, č. j. 108 EX 05954/09 - 019), neboť dospěl k závěru, že povinná
prokázala, že peníze neobdržela a že k půjčce peněz nedošlo, takže notářským
zápisem uznala závazek, který nevznikl, byl usnesením Krajského soudu v Praze
ze dne 29. 4. 2011, č. j. 30 Co 152/2011 - 89, zrušen a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení. Odvolací soud v tomto rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně
se sice s ohledem na zpochybnění existence vymáhané povinnosti správně zabýval
otázkou, zda oprávněnému vznikl podle hmotného práva nárok na zaplacení
vymáhané pohledávky, avšak skutková zjištění k právně významným skutečnostem
zůstala neúplná; z tohoto důvodu mu uložil doplnit řízení důkazy navrženými
účastníky, především za účelem zjištění, zda původní oprávněný složením peněz
na bankovní účet označený ve smlouvě o půjčce splnil svůj závazek z této
smlouvy či nikoliv.
Soud prvního stupně v dalším řízení provedl navržené důkazy (účastnickou
výpovědí původního oprávněného, povinné, výslechem svědků L. a D.), přičemž
namísto výslechu svědkyně Z. L. (dříve H.), která se na předvolání opakovaně
nedostavila, přečetl její výpověď učiněnou před orgány činnými v trestním
řízení. Ze spisu Policie ČR zjistil, že jmenovaná byla podezřelá ze spáchání
trestného činu podvodu, kterého se měla dopustit tím, že „zprostředkovala
půjčku ve výši 900.000,- Kč mezi panem S. a povinnou na koupi bytu pro
povinnou, který však zajistit nemohla a nezajistila a finanční prostředky z
půjčky povinná neobdržela“, že však věc byla odložena s odůvodněním, že trest,
k němuž může stíhání vést, je bez významu vedle trestu, který podezřelou podle
očekávání postihne za další trestné činy podvodu. Soud dospěl k závěru, že
došlo ke vzniku půjčky mezi V. S. a povinnou, neboť jmenovaný částku 900.000,-
Kč složil v hotovosti na účet u banky uvedený „ve smlouvě“, a skutečnost, zda
se tyto peníze dostaly do „skutečné dispozice povinné“, již není relevantní.
Podle jeho názoru nemůže jít k tíži původního oprávněného, že povinná se stala
„obětí podvodnice L. (dříve H.)“. Proto návrh na zastavení exekuce zamítl.
K odvolání povinné Krajský soud v Praze shora označeným usnesením změnil
usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci zastavil, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů a o náhradě
nákladů soudního exekutora. Odvolací soud za podmínek vyplývajících z § 254
odst. 1, 6 a 7 a § 213 odst. 1, 2 a 4 o. s. ř. částečně zopakoval důkazy, z
nichž vycházel soud prvního stupně, a to důkaz výslechem svědkyně V. L. a
svědka M. D. a zprávou České spořitelny, a.s., ze dne 15. 7. 2010, a dokazování
doplnil výslechem svědka Z. Z. a dále provedl důkaz obsahem úředního záznamu o
podaném vysvětlení, které učinila Z. L. na Policii ČR dne 27. 5. 2011 a V. S.
dne 29. 8. 2011. Vyšel z toho, že exekuce v dané věci byla nařízena k návrhu
původního oprávněného podle notářského zápisu se souhlasem k vykonatelnosti,
sepsaného I. L., notářkou v Kladně, dne 24. 7. 2008 pod sp. zn. N 624/2008, NZ
595/2008, jehož účastníky byli původní oprávněný a povinná, k uspokojení
pohledávky oprávněného ve výši 900.000,- Kč spolu s úrokem ve výši 6 % ročně z
této částky od 24. 7. 2008 do zaplacení a smluvní pokutou ve výši 300.000,- Kč,
pro náklady exekuce a náklady oprávněného. Oprávněný a povinná v něm
prohlásili, že uzavřeli téhož dne smlouvu o půjčce, podle níž V. S. půjčil
povinné částku 900.000,- Kč a ta se zavázala půjčku včetně smluveného úroku
věřiteli vrátit nejpozději do 24. 10. 2008 a výslovně svolila k vykonatelnosti
tohoto zápisu. Po zhodnocení provedených důkazů krajský soud učinil skutkový
závěr, že povinná měla v úmyslu si půjčit peníze na zakoupení bytu, že původní
oprávněný ji neznal, že půjčku zprostředkovala Z. L. (dříve H.), že původní
oprávněný měl při sepisu notářského zápisu částku 900.000,- Kč u sebe, že po
podpisu tohoto zápisu ještě téhož dne uvedenou částku uložil na účet vedený u
České spořitelny, a.s., na jméno V. L., tedy na účet uvedený v notářském zápise
(přičemž okolnost, proč peníze nepředal přímo povinné nedovedl vysvětlit) a že
v následujícím okamžiku částku 900.000,- Kč vybrala V. L., která peníze předala
V. S. Jednání původního oprávněného odvolací soud hodnotil s ohledem na
okolnosti daného případu jako podvodné s tím, že neměl v úmyslu peníze povinné
půjčit. Vycházeje z § 657 a násl. obč. zák., upravujících smlouvu o půjčce,
která je smlouvou reálnou, a z judikatury Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že
„nevznikla platně smlouva o půjčce“ a že tak oprávněný nemá na vymáhané plnění
podle hmotného práva nárok. Uzavřel, že důvod pro zastavení exekuce podle § 268
odst. 1 písm. h) o. s. ř. je dán.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání z důvodů
uvedených v § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Namítá, že vedl-li
odvolací soud k závěru o tom, že se ze strany původního oprávněného jednalo o
podvodné jednání z důvodu „nepředání půjčky v hotovosti“, ale vkladem na
bankovní účet, pak pominul skutečnost, že poskytnutí částky v hotovosti vyšší
než 15.000,- EUR denně bylo zakázáno. Kromě toho nebyl původní oprávněný
povinen plnit povinné v hotovosti též proto, že nejprve byla uzavřena smlouva o
půjčce, podle níž měl „závazek poskytnout“ na bankovní účet. Přitom okolnost,
zda účet uvedený v notářském zápise byl skutečně účtem povinné, neměl možnost
nijak ověřit, neboť banka má v tomto ohledu povinnost mlčenlivosti. Taktéž se
domnívá, že jednání původního oprávněného nebylo podvodné, neboť svědkyně L.
„sdělila“, že tohoto muže neznala a že „peníze nakonec skončily u Z. H., což
odpovídalo dohodě mezi H. a povinnou“. V této souvislosti soudu vytýká, že
„nekonfrontoval své závěry s vůlí povinné, která požadovala poskytnutí půjčky
na bankovní účet“, jenž sice „považovala za účet Z. H., nicméně toto je již
vztah mezi nimi, o němž původnímu oprávněnému nebylo nic známo“. Dovolatel má s
ohledem na uvedené a na provedené dokazování za to, že „půjčka byla původním
oprávněným řádně dle smlouvy povinné poskytnuta“. Dále uvedl, že rozhodnutí
odvolacího soudu bylo překvapivé, neboť před jeho vyhlášením nepředestřel svůj
právní názor na věc, čímž mu odňal možnost navrhovat důkazy k prokázání jeho
tvrzení, že půjčka byla poskytnuta, a dále „k úmyslu účastníků, zejména k
úmyslu povinné“. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části
první zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II., bod 7. části první zákona č. 404/2012
Sb.) a dospěl k závěru, že dovolání oprávněného, které je přípustné podle §
238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř., je zjevně bezdůvodné.
Dovolatel v dovolání zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, že smlouva o
půjčce částky 900.000,- Kč mezi původním oprávněným a povinnou nevznikla, a
naopak tvrdí, že „půjčka byla původním oprávněným řádně dle smlouvy povinné
poskytnuta“, přičemž mu vytýká, že „nekonfrontoval své závěry s vůlí povinné,
která požadovala poskytnutí půjčky na bankovní účet“, jenž „považovala za účet
Z. H.“.
Na pochybení ve zjištění skutkového stavu míří dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 3 o. s. ř. Nepojí se však s každou námitkou účastníka ke zjištěnému
stavu; pro dovolací řízení jsou významné ty námitky, jejichž obsahem je
tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Z hlediska skutkové podstaty, vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.
s. ř., nejsou námitky dovolatele ke zjištěnému skutkovému stavu dostatečnými,
jestliže nezpochybňují logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno,
eventuelně neplyne-li z nich, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků
(zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto
podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti,
které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak
nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z
uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,
je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti -
logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být
zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1802/99).
Vždy přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení
věci (srov. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
V posuzované věci odvolací soud - jak z obsahu spisu vyplývá - po opakování
shora označených důkazů a po provedení dalších důkazů učinil za dodržení
postupu podle § 254 odst. 1, 6 a 7 a § 213 odst. 1, 2 a 4 o. s. ř. vlastní
skutkový závěr odlišný od soudu prvního stupně, ze kterého pak při právním
posouzení věci vycházel, a to, že povinná měla v úmyslu si půjčit peníze na
zakoupení bytu, že původní oprávněný po podpisu notářského zápisu dne 24. 7.
2008 sice uložil částku 900.000,- Kč na účet vedený u České spořitelny, a.s. na
jméno V. L., avšak že tuto částku vzápětí jmenovaná vybrala a předala ji zpět
původnímu oprávněnému (z čehož podle něj vyplývá, že původní oprávněný neměl
úmysl peníze povinné půjčit), a že tak uvedená částka nebyla povinné
poskytnuta. Podkladem pro odlišné skutkové zjištění odvolacího soudu se tak
staly důkazy provedené v odvolacím řízení procesně předepsaným způsobem.
Námitky dovolatele ke zjištěnému skutkovému stavu - že jednání původního
oprávněného nebylo podvodné, neboť svědkyně Lučanová „sdělila“, že tohoto muže
neznala, že „povinná požadovala poskytnutí půjčky na bankovní účet“, jenž
„považovala za účet Z. H.“, že „peníze nakonec skončily u Z. H.“, což
„odpovídalo dohodě“ mezi ní „a povinnou“ - z hlediska dovolacího důvodu podle §
241a odst. 3 o. s. ř. tak nejsou dostatečné, neboť nijak nezpochybňují logiku
úsudku, která odvolací soud vedla k jeho závěrům o skutkovém stavu. Hodnocení
důkazů soudem (§ 132 o. s. ř.), a tedy ani skutkové zjištění jako jeho
výsledek, není samo o sobě způsobilým dovolacím důvodem (srov. Bureš, J.,
Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář, II. díl., 6.
vydání, Praha C. H. Beck, 2003, strana 1068).
Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3,
věta druhá o. s. ř.), z obsahu spisu nevyplývají. Řízení před odvolacím soudem
není postiženo ani jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jejíž existenci
dovolatel spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, neboť
před jeho vyhlášením nepředestřel svůj právní názor na věc, čímž mu odňal
možnost navrhovat důkazy k prokázání jeho tvrzení, že půjčka byla poskytnuta, a
dále „k úmyslu účastníků, zejména k úmyslu povinné“. Za překvapivá lze podle
konstantní judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu považovat jen ta rozhodnutí,
jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně
argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení,
originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, nebo ze dne 11. června
2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo 373/2009). V dané věci o takový případ nejde,
neboť povinná již v návrhu na zastavení exekuce tvrdila, že „půjčka mezi ní a
V. S. nevznikla“, neboť peníze jí nebyly nikdy odevzdány, a k tomuto jejímu
tvrzení bylo vedeno obsáhlé dokazování před soudy obou stupňů, v němž oprávněný
mohl skutkově i právně argumentovat a navrhovat důkazy [z § 120 odst. 1 věty
druhé o. s. ř., které platí přiměřeně i pro odvolací řízení (srov. § 211 o. s.
ř.), přitom vyplývá, že v občanském soudním řízení platí zásada, že o tom,
které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud].
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání oprávněného je vzhledem k jeho obsahu zjevně
bezdůvodné a Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy povinné, která by
podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu