22 Cdo 373/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobce města Nové Město nad Metují se sídlem úřadu v Novém
Městě nad Metují, Husovo náměstí 1225, IČ: 272876, zastoupeného JUDr.
Vladimírem Špačkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, proti žalovaným:
1) J. B., a 2) E. B., o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v
Náchodě pod sp. zn. 8 C 278/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 23. září 2008, č. j. 20 Co 107/2008-98, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. září 2008, č. j. 20 Co
107/2008-98, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Náchodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 11.
2007, č. j. 8 C 278/2007-76, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vyklidit
pozemkové parc. č. 685/8 a 686/10, zapsané na LV č. 100004 pro obec a kat.
území N. M. n. M., a vyklizené je předat žalobci. Dále rozhodl o nákladech
řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaní jsou na základě kupní smlouvy z 27.
12. 1988 vlastníky (společné jmění manželů) domu č. p. 960 a pozemků st. parc.
č. 1983 o výměře 107 m2 a parc. č. 686/9 o výměře 382 m2 v kat. území N. M. n.
M. Oba označené pozemky vznikly rozdělením pozemku parc. č. 686/9 s původní
výměrou 489 m2. Žalobce je tamtéž vlastníkem pozemků parc. č. 685/8 – ostatní
plocha, ostatní komunikace o výměře 34 m2 a parc. č. 686/10 – orná půda o
výměře 258 m2. Pozemky žalobce ze tří stran přiléhají k pozemku žalovaných
parc. č. 686/9, na jehož kratších stranách tvoří úzké pruhy – tzv. lemy, které
mají výměru 70 m2. Žalovaní na předmětných pozemcích ve vlastnictví žalobce
vybudovali zahradu, nechali na nich položit chodníky a vedle chodníků vysázeli
živý plot. Až do roku 2005 žalované nikdo neinformoval, že sporné pozemky
nejsou jejich. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní nabyli sporné
pozemky vydržením. K tomu uvedl, že v kupní smlouvě z 27. 12. 1988 výměra
žalovanými koupeného pozemku není uvedena, šlo o parcelu s nedokončenými
komunikacemi, která v žalovaných nevyvolala představu větší výměry pozemku. I
když výměra sporných pozemků přesahuje 50 % výměry koupeného pozemku, s ohledem
na zvláštnost tvaru sporného pozemku, zejména s ohledem na užívání lemů, soud
prvního stupně se postavil na stanovisko, že žalovaní drželi sporné pozemky na
základě omluvitelného omylu v dobré víře.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem
ze dne 23. 9. 2008, č. j. 20 C 107/2008-98, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně učinil právní závěr, že
žalovaní sporné pozemky nemohli vydržet. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
z jiného důvodu, a to že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák.). Podle názoru odvolacího soudu není ani namístě žaloba na
vyklizení nemovitostí, neboť pokud na sporných pozemcích je živý plot a jiné
porosty, příp. chodník, pak jsou součástí pozemků (§ 120 odst. 1 obč. zák.).
Pokud žalobce chtěl docílit toho, aby žalovaní přestali sporné pozemky užívat,
potom měl zvolit žalobu na zdržení se užívání pozemků, příp. žalobu na vydání
pozemků.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, podle jeho obsahu z
důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. V dovolání polemizuje s důvody, pro které odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Poukázal na to, že se nedomáhá
odstranění živého plotu a jiných porostů, ale odstranění toho, co na pozemcích
patří žalovaným. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání
dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely
provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Pro posouzení toho, zda je rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím měnícím,
není rozhodující, jakým způsobem odvolací soud formuloval výrok ve věci samé,
ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného
právního vztahu účastníků, tedy zda práva a povinnosti účastníků stanovil
oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností pak je míněn jen
takový závěr, který rozdílně stanovuje práva a povinnosti v právních vztazích
účastníků řízení. V tomto směru lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, ze dne 1. února 2001, sp. zn.
30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaná v
Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C.
H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“), pod č. C 132, C 149 a C 159. V dané věci
soudy obou stupňů posoudily návrh uplatněný žalobcem odlišně. Zatímco soud
prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní nabyli sporné pozemky vydržením,
podle odvolacího soudu je výkon žalobcem uplatněného práva v rozporu s dobrými
mravy. Právní vztahy mezi účastníky tak byly posouzeny významně rozdílně.
Dovolání je tak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy proti
měnícímu se rozsudku odvolacího soudu ve věci samé bez ohledu na to, že výrok
byl formulován jako potvrzující.
Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne
dovolací soud též k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 118a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po
právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve
účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností;
postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
Podle § 213b odst. 1 o. s. ř. v odvolacím řízení se postupuje podle § 118a;
tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v
rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která
jsou za odvolacího řízení nepřípustná.
Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo
3256/2006, publikovaném na stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz konstatoval,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí.
Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného
skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení
účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu
prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy
netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního
stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. 28 Cdo
2838/2005, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod č. C 4310). Předvídatelnost
rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí
účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru
vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu
přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18.3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, in www.nsoud.cz).
Rovněž judikatura Ústavního soudu je ustálena v požadavku, aby rozhodnutí bylo
pro účastníky předvídatelné. Podle závěru Ústavního soudu, pokud odvolací soud,
který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod
zamítnutí žaloby soudem prvostupňovým, aniž by před vydáním potvrzujícího
rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem – odlišným od
právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, v
podstatě porušil zásadu dvojinstačnosti řízení a tím ve svých důsledcích zasáhl
do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38
odst. 2 Listiny (srov. např. nález ÚS ze dne 21. ledna 2003, sp. zn. II. ÚS
523/02 a nález ze dne 22. října 2008, sp. zn. I. ÚS 129/2006). Za překvapivá
lze podle konstantní judikatury Ústavního soudu považovat jen ta rozhodnutí,
jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně
argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení,
originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. nález ÚS ze dne 12.
června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, nebo ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV.
ÚS 321/2007).
V dané věci potvrzení rozsudku soudu prvního stupně z důvodu, že výkon práva je
v rozporu s dobrými mravy, je překvapivým rozhodnutím odvolacího soudu. Soud
prvního stupně se tímto důvodem nezabýval a nezabýval se jím při jednání ani
odvolací soud. Měl-li odvolací soud za to, že věc je možné po právní stránce
posoudit jinak než podle právního názoru účastníků, t. j. z hlediska nikoli
vydržení, ale rozporu výkonu vlastnického práva s dobrými mravy, měl je vyzvat,
aby v tomto směru v potřebném rozsahu doplnili vylíčení rozhodných skutečností.
Pokud odvolací soud takto za použití § 213b odst. 1 o. s. ř. nepostupoval podle
§ 118a odst. 2 o. s. ř., zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta prvá o. s. ř.), aniž
by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mohl posuzovat z hlediska dalších
uplatněných dovolacích námitek.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu