20 Cdo 3763/2023-301
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Component spol. s r.o. se sídlem v Praze 4, Štúrova č. 1156/26, identifikační číslo osoby 40612732, proti povinným 1) Akademii daňového řízení s. z. se sídlem v Praze 4, Hlavní č. 2459/108, identifikační číslo osoby 26643979, a 2) J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Vinaře, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Jižní č. 1820, o zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 14 Nc 4728/2006, o dovolání povinného 2) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. června 2023, č. j. 35 Co 114/2023-238, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne
28. června 2023, č. j. 35 Co 114/2023-238, potvrdil usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. února 2023, č. j. 14 Nc 4728/2006-219, kterým byl zamítnut návrh povinného 2) – dále jen „povinný“, na zastavení exekuce. Uvedl, že předmětná exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. 7. 2006, č. j. 14 Nc 4728/2006-17, k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 618 800 Kč s příslušenstvím, odměny a nákladů nalézacího řízení na základě směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 14.
4. 2005, č. j. 54 Sm 50/2005-10. Povinný je v současnosti ve výkon trestu odnětí svobody ve věznici Vinaře, kde je pracovně zařazen a jeho průměrná měsíční mzda činí 7 150 Kč; z této mzdy jsou pak prováděny srážky na jiné exekučně vymáhané závazky s lepším pořadím. Předpokládaný konec trestu povinného je stanoven na 12. 1. 2029. Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3102/2012, dále uvedl, že to, zda jsou srážky ze mzdy prováděny na vykonávanou pohledávku či nikoli, není podstatné, stejně tak jako není rozhodné, pokud jsou sráženy jen malé částky a vymáhaná pohledávka je umořována velmi pomalu.
Zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. se uplatňuje především v exekuci prodejem movitých věcí, případně nemovitých věcí, a nelze je aplikovat v případě exekuce srážkami ze mzdy, neboť srážky ze mzdy se opakují tak dlouho, dokud není pohledávka i s náklady exekuce vymožena. V dané věci tedy není dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ani dle § 290 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti – dále jen „ex.
řád“.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když sice odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3124/2010, ale vykládá jeho závěry nepřesně a neúplně. Ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. hovoří o zastavení exekuce obecně (v případě, že průběh exekuce ukazuje, že výtěžek, kterého bude dosaženo, nepostačí ani k pokrytí nákladů) a neváže její zastavení na způsob provedení exekuce. V předmětné exekuci doposud nebylo vymoženo ničeho (z výdělku povinného dochází ke srážkám pouze na jiné exekuce), v předmětné exekuci vymáhaná částka navíc mnohonásobně stoupla a vzhledem k tomu, že je povinný ve výkonu trestu odnětí svobody, výši jeho mzdy a dalším exekučně vymáhaným závazkům, je nereálné, že by mohla být, byť jen zčásti, vymožena. Dále povinný namítá, že je exekuci na místě zastavit i podle ustanovení § 55 odst. 7, 11 a 12 ex. řádu, neboť měla uplynout doba nezbytná pro zastavení exekuce pro bezvýslednost.
3. Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že s návrhem povinného na zastavení exekuce nesouhlasí a trvá na pokračování exekuce.
4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání povinného není přípustné, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
5. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3102/2012, uzavřel, že pobírá-li povinný mzdu v postižitelné výši, není důvodem pro zastavení exekuce podle § 290 odst. 1 o. s. ř. okolnost, že z jeho mzdy jsou již prováděny srážky k vydobytí pohledávek postupem podle § 280 odst. 1 o. s. ř., a to třeba i výhradně ve prospěch pohledávky z jiné exekuce. Z odůvodnění tohoto usnesení přitom plyne, že při posouzení, zda lze exekuci prováděnou mj. i srážkami ze mzdy zastavit, je podstatné znění § 290 odst. 1 o. s. ř., jež předpokládá, že povinný v žádném měsíci po dobu jednoho roku (tedy ve dvanácti po sobě následujících měsících) nepobírá mzdu, plat a ani jiný příjem, který podléhá exekuci srážkami ze mzdy, buď vůbec nebo alespoň v takové výši, aby z něj mohly být způsobem uvedeným v § 277 až 280 o. s. ř. prováděny srážky (k tomu dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2665/2017, ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2020/2020, a ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 20 Cdo 1775/2023).
6. Námitky vznesené povinným nevedou k závěru o potřebě přehodnocení výše uváděné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když důvody pro tuto praxi se vztahují i na posuzovanou situaci. Exekuce se na rozdíl od výkonu rozhodnutí vede nikoliv jen jedním způsobem zvoleným oprávněným či soudem, ale v jejím rámci je věcí exekutora, jakým způsobem zabezpečí průchod exekučnímu titulu, a to i prostřednictvím vícero způsobů (§ 58 odst. 1 ex. řádu). Přetrvává-li tedy důvod pro vedení exekuce u jednoho ze způsobů, jímž je exekuce vedena (či může být vedena), nelze návrhu povinného na zastavení exekuce vyhovět.
7. Namítá-li dovolatel, že exekuci je na místě zastavit i podle ustanovení § 55 odst. 7, 11 a 12 ex. řádu, neboť uplynula doba nezbytná pro zastavení exekuce pro bezvýslednost, vymezuje k této otázce předpoklad přípustnosti tak, že jde o „otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Neuvádí ale žádnou konkrétní judikaturu, od které se měl odvolací soud odchýlit. Předpoklad přípustnosti k této otázce tedy není vymezen řádně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 20 Cdo 3441/2022, ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 20 Cdo 2150/2022, a ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3254/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1958/20).
8. Nejvyšší soud proto dovolání povinného v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 2. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu