20 Cdo 381/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného B., s. p. „v l.“, zastoupeného advokátem, proti povinnému P. Č., zastoupenému advokátkou, prodejem movitých věcí, pro částku 189.522,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 28 E 1134/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 31. 10. 2005, č.j. 10 Co 809/2005-34,
Usnesení Krajského soudu v Plzni z 31. 10. 2005, č. j. 10 Co 809/2005-34, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud usnesení ze 7. 9. 2005, č.j. 28 E 1134/2003-27 (jímž okresní soud návrh na zastavení exekuce, odůvodněný námitkou promlčení, zamítl), změnil tak, že výkon rozhodnutí s poukazem na ustanovení § 408 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) zastavil. Oproti soudu prvního stupně, jenž své zamítavé rozhodnutí s odkazem na ustanovení § 112 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) odůvodnil tím, že desetiletá promlčecí lhůta podle § 110 odst. 1 obč. zák. po dobu trvání tří předchozích exekucí, vedených u téhož soudu pod sp. zn. E 866/92, E 54/93 a E 654/93 neběžela, takže ke dni podání návrhu na předmětný výkon rozhodnutí (tedy k 8. 9. 2003) ještě neuplynula, odvolací soud uzavřel, že výkon rozhodnutí (vykonatelného uplynutím lhůty k plnění, tedy dnem 15. 7. 1992) je podle § 408 obch. zák. promlčen.
V dovolání oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř.“/), jež spatřuje předně v použití ustanovení § 408 obchodního zákoníku, ačkoli pro posouzení lhůt k uplatnění nároků (a tedy i k podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí) ze smluv uzavřených v lednu a v říjnu 1991 (viz exekuční titul na č.l. 4) měla být podle § 763 odst. 1, 2 obch. zák. aplikována ustanovení zákoníku hospodářského. Posouzení návrhu na zastavení exekuce jako důvodného pro promlčení považuje dovolatel za nesprávné také proto, že odvolací soud nevyvodil náležitý právní závěr z existence tří předchozích exekucí, jimiž „se desetiletá promlčecí doba stavěla a dosud tak ještě neskončila“.
Povinný navrhl zamítnutí dovolání.
Dovolání (přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ ve spojení s ustanovením § 238a odst. 2 o.s.ř.) je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že právo na výkon rozhodnutí je podle § 408 obch. zák. promlčeno.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Pokud jde o otázku, který předpis je nutno aplikovat, odkazuje dovolací soud na usnesení z 23. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 434/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005 pod poř. č. 169, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že je-li nárok oprávněného vzniklý před účinností obchodního zákoníku posuzován ve smyslu § 763 odst. 1 obch. zák., podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (a o tento případ jde v souzené věci, kdy exekučním titulem byl přiznán nárok na plnění ze smluv uzavřených v lednu a v říjnu 1991), a řídí-li se podle hospodářského zákoníku i lhůty k uplatnění práv, upravených dosavadními předpisy, i když tyto lhůty začnou běžet po účinnosti obchodního zákoníku (v souzené věci dnem 15. 7. 1992, kdy exekuční titul nabyl vykonatelnosti), řídí se promlčecí lhůta podle hospodářského zákoníku i při rozhodování o zastavení exekuce. Jestliže tedy odvolací soud (jenž navíc sám považoval nárok přiznaný oprávněnému v nalézacím řízení za nárok „podle hospodářského zákoníku“) pro účely posouzení otázky případného promlčení exekuce aplikoval ustanovení obchodního zákoníku, použil nesprávný právní předpis.
Z uvedeného pak plyne závěr další, judikaturou opět již vyřešený (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 20. 10. 2005, sp zn. 20 Cdo 884/2005, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2006, pod poř. č. 58, druhý odstavec na str. 380/602). Narozdíl totiž od aplikace úpravy obchodněprávní, mající komplexní (a tedy případné použití kteréhokoli ustanovení občanského zákoníku vylučující) povahu, při aplikaci ustanovení hospodářského zákoníku (konkrétně jeho ustanovení § 131b odst. 5 a § 131d), jenž stavení promlčení lhůty speciálně u práv již pravomocně přiznaných neupravuje, je naopak nutno užít ustanovení obecné, jímž je ustanovení § 112 obč. zák. Podle tohoto ustanovení i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí, platí, že uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.
Těmito judikatorními závěry se však odvolací soud neřídil a existencí ani délkou trvání tří předchozích vykonávacích řízení se nezabýval, v důsledku čehož je jeho právní posouzení neúplné a tedy nesprávné.
Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
V novém usnesení odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2007
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu