USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny
a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci
oprávněného statutárního města Plzeň, sídlem v Plzni, Náměstí Republiky č. 1,
identifikační číslo osoby 00075370, zastoupeného JUDr. Karlem Uhlířem,
advokátem se sídlem v Plzni-Jižní Předměstí, Husova č. 722/13, proti povinné R.
J., zastoupené JUDr. PhDr. Pavlem Uhlem, Ph.D., Ph.D., advokátem se sídlem v
Praze 5, Kořenského č. 1107/15, pro 102 982 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Plzni-město pod sp. zn. 75 EXE 3760/2014, o dovolání povinné
proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. června 2023, č. j. 10 Co
237/2023-37, takto:
Dovolání povinné se odmítá.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. června 2023, č. j. 10 Co 237/2023-37,
potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. dubna 2023, č. j. 75 EXE
3760/2014-26, jímž byl zamítnut návrh povinné na částečné zastavení exekuce v
rozsahu exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. Josefa Lavičky ze dne 16. listopadu 2022, č. j. 176 EX 06533/14-121. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že zde není dán důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1
písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, dále též jen „o. s. ř.“. Uvedl, že pohledávka povinné, kterou jí bylo
v jiném exekučním řízení přiznáno jako úspěšné účastníci řízení právo na
náhradu nákladů řízení, splňuje požadavky kladené ustanovením § 312 o. s. ř. a
ustálenou judikaturou obecných soudů pro jinou peněžitou pohledávku
postižitelnou v rámci exekuce a nelze ji zařadit pod žádnou z pohledávek
nepodléhajících výkonu rozhodnutí (exekuci), které jsou taxativně vymezeny v
ustanovení § 317 o. s. ř. Soud je citovanou zákonnou úpravou okruhu exekučně
nepřípustných pohledávek vázán a není možné jej soudcovskou diskrecí, jak
povinná namítá, rozšiřovat. Výjimečně lze o částečném zastavení exekuce podle
ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rozhodnout v případě, kdy by
vzhledem k individuálním okolnostem dané věci provedení exekuce postižením
(jinak z exekuce nevyloučené pohledávky) určité pohledávky představovalo
zjevnou nespravedlnost či dokonce se dostalo do rozporu se základními principy
demokratického právního státu. V projednávané věci však námitky povinné směřují
k obecnému vyloučení tohoto typu pohledávek z exekuce. K tomu odvolací soud
dodal, že i kdyby mu náleželo rozhodovat o možném vyloučení určitého typu
pohledávek z exekuce, pohledávky na náhradu nákladů řízení by mezi exekučně
nepostižitelné nezařadil, jelikož se nejedná o pohledávky, které slouží k
zajištění základních životních potřeb povinné osoby, na rozdíl od těch
vyjmenovaných v ustanovení § 317 o. s. ř. Námitku povinné, že pohledávku nelze
exekučně postihnout, protože je zákonnou realizací práva na spravedlivý proces
a právní pomoc, neshledal odvolací soud důvodnou, neboť již samotné přiznání
náhrady nákladů řízení představuje uplatnění těchto práv. Nadto poznamenal, že
povinná opomíjí skutečnost, že exekuce probíhá (již od roku 2014) v důsledku
porušení její povinnosti vůči oprávněnému, který má právo na uspokojení svého
nároku, jenž je jeho ústavně zaručeným právem na majetek (čl. 11 Listiny
základních práv a svobod). Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním. Namítla, že odvolací soud
nesprávně právně vyřešil otázku procesního práva, která v rozhodovací praxi
dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to, zda může být nárok na přiznané
náklady řízení splatné k rukám právního zástupce účastníka předmětem exekuce v
jiném řízení. Účel tohoto typu pohledávek brání jejich postižení, jelikož jsou
zákonnou realizací ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a právní
pomoc a exekuční zabavení by znamenalo překážku realizace subjektivních práv.
Podle povinné soud může vyloučit obecně definovaný typ pohledávek z výkonu
rozhodnutí (exekuce), k němuž lze vztáhnout ústavně zaručené právo, pokud
absencí právní úpravy dochází k protiústavní mezeře (k tomu odkázala na nález
Ústavního soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, nález Ústavního
soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13). S tím, že by právo na
spravedlivý proces a právní pomoc bylo vykonáno již přiznáním náhrady nákladů
řízení, nesouhlasila, protože záruky spravedlivého procesu musí přesahovat
rámec svého původního řízení. Závěry odvolacího soudu budou ve svém důsledku
znamenat, že se lidé, kteří čelí více exekucím, z nichž některé mohou být
nedůvodné, nebudou proti nim bránit, protože ani případný úspěch negarantuje
náhradu právního zastoupení jejich právním zástupcům. S ohledem na výše uvedené
navrhla, aby dovolací soud exekuci částečně v rozsahu exekučního příkazu
vydaného dne 16. listopadu 2022 pod č. j. 176 EX 06533/14-121 zastavil a
přiznal jí náhradu nákladů řízení o částečném zastavení exekuce. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Jak již uvedl odvolací soud v napadeném usnesení, rozhodovací praxe soudů je
ustálena ve výkladu ustanovení § 317 o. s. ř. stran úplnosti v něm uvedeného
výčtu exekučně nepostižitelných pohledávek. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze
dne 3. prosince 2019, sp. zn. 20 Cdo 3624/2019, proti němuž byla podána ústavní
stížnost a usnesením Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2020, sp. zn. I. ÚS
783/20, odmítnuta, posuzoval, zda pohledávka z titulu náhrady za nemajetkovou
újmu přiznaná povinnému je vyloučena z výkonu rozhodnutí (exekuce) a dospěl k
závěru, že takový typ pohledávky pod taxativně vymezený okruh exekučně
nepostižitelných pohledávek podle § 317 o. s. ř. nespadá. Zároveň uvedl, že je
na zákonodárci, aby konkrétním způsobem ustanovil rovnováhu mezi zájmy
oprávněného a povinného, přičemž možnost postihnout v exekuci tento typ
pohledávky dovolací soud neshledal z pohledu dobrých mravů zjevně
neakceptovatelný. Popsané závěry lze bezesporu aplikovat i na zde projednávanou
věc. Vzhledem k tomu, že odvolací soud respektoval závěry ustálené rozhodovací praxe
a ani není důvod, aby dovolacím soudem vyřešená otázka byla posouzena jinak
(srov. § 237 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c
odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu