20 Cdo 4016/2017-140
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny
a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Ivany Kudrnové v exekuční
věci oprávněného J. V., s místem podnikání ve Svratce, zastoupeného Mgr. Marií
Voříškovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Mánesova č. 1129/44, proti
povinnému J. M., D., , za účasti poddlužnice TIKO Design s. r. o., se sídlem v
Praze 5, Plaská č. 622/3, identifikační číslo osoby 24720208, zastoupené Mgr.
Pavlem Baťkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 394/17, pro 193
014,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn.
16 EXE 4982/2010, o dovolání poddlužnice proti usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. března 2017, č. j. 30 Co 67/2016-115,
I. Dovolání poddlužnice se zamítá.
II Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 25. září 2010, č. j. 16 EXE
4982/2010-14, nařídil na majetek povinného exekuci k vymožení pohledávky
oprávněného ve výši 193 014,50 Kč s poplatkem z prodlení 0,03% ode dne 1.
prosince 2008 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 49 440
Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, provedením
exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Ondřeje Mareše, Exekutorský úřad
Litoměřice (dále jen „soudní exekutor“).
Soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 4. května 2015, č. j. 124 EX
6096/10-86, mimo jiné rozhodl o způsobu provedení exekuce přikázáním jiné
peněžité pohledávky, kterou má povinný za svým dlužníkem, jímž jen A. K.,
insolvenční správce úpadce Římskokatolické farnosti Trmice, se sídlem v
Trmicích, Slepá ulička č. 74/4, identifikační číslo osoby 44557108 (dále jen
„úpadce“), a to z titulu pohledávky přihlášené povinným do insolvenčního řízení
vedeného proti úpadci u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71
INS 7539/2010 (dále též „insolvenční řízení“), jakož i dílčích pohledávek z
téhož právního důvodu, které budou povinnému v budoucnu vznikat, a dále se
dovolal neplatnosti právního jednání a to smlouvy o postoupení pohledávek
uzavřené mezi povinným a dovolatelkou ze dne 8. února 2013, kterou byla
postoupena pohledávka přihlášená povinným do výše specifikovaného insolvenčního
řízení.
Soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 5. května 2015, č. j. 124 EX
6096/10-87, mimo jiné rozhodl o způsobu provedení exekuce přikázáním jiné
peněžité pohledávky, kterou má povinný za svým dlužníkem, jímž je dovolatelka,
a to z důvodu pohledávky bezdůvodného obohacení, které vzniklo z plnění
přijatého v rámci insolvenčního řízení vedeného proti úpadci, na základě
přihlášené pohledávky, jakož i dílčích pohledávek z téhož právního důvodu,
které budou povinnému v budoucnu postupně vznikat, neboť se soudní exekutor
dovolal relativní neplatnosti právního jednání a to smlouvy o postoupení
pohledávek uzavřené mezi povinným a dovolatelkou, přičemž účinky neplatnosti
nastaly účinností právního jednání, tj. dnem uzavření smlouvy o postoupení
pohledávek.
Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 16 EXE
4982/2010-47, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 31. srpna 2016, č. j. 16 EXE
4982/2010-92, návrh dovolatelky ze dne 3. července 2015 na zastavení exekuce
nařízené usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. září 2010, č. j. 16
EXE 4982/2010-14, co do způsobu jejího provedení přikázáním pohledávky podle
exekučních příkazů č. j. 124 EX 6096/10-86 a č. j. 124 EX 6096/10-87 zamítl, a
dovolatelce uložil povinnost nahradit oprávněnému do tří dnů od právní moci
tohoto ustanovení na nákladech řízení částku 20 280 Kč. V odůvodnění svého
rozhodnutí se zabýval především otázkou promlčení nároku na vydání bezdůvodného
obohacení vůči dovolatelce, přičemž dospěl k závěru, že k promlčení nemohlo
dojít.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 28. března
2017, č. j. 30 Co 67/2016-115, usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 18.
listopadu 2015, č. j. 16 EXE 4982/2010-47, ve znění usnesení téhož soudu ze dne
31. srpna 2016, č. j. 16 EXE 4982/2010-92, v prvním výroku v rozsahu, v němž
byl zamítnut návrh dovolatelky na zastavení exekuce přikázáním pohledávky podle
exekučního příkazu č. j. 124 EX 6096/10-86, změnil tak, že návrh na zastavení
exekuce odmítl (výrok I.), usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 18.
listopadu 2015, č. j. 16 EXE 4982/2010-47, ve znění usnesení téhož soudu ze dne
31. srpna 2016, č. j. 16 EXE 4982/2010-92, v prvním výroku v rozsahu, v němž
byl zamítnut návrh dovolatelky na zastavení exekuce přikázáním pohledávky podle
exekučního příkazu č. j. 124 EX 6096/10-87, potvrdil (výrok II.), usnesení
Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 16 EXE
4982/2010-47, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 31. srpna 2016, č. j. 16 EXE
4982/2010-92, ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že dovolatelka je
povinna nahradit oprávněnému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši
4 730 Kč (výrok III.) a dovolatelce uložil povinnost nahradit oprávněnému
náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 4 730 Kč (výrok IV.). Ve vztahu k
výroku I. uvedl, že jestliže bylo exekučním příkazem č. j. 124 EX 6096/10-86
rozhodnuto o postižení pohledávky povinného za úpadcem, není dovolatelka
oprávněna proti tomuto exekučnímu příkazu brojit návrhem na částečné zastavení
exekuce, z uvedeného důvodu proto bylo na místě jeho návrh odmítnout. Ve vztahu
k výroku II. poté dospěl k závěru, že v důsledku doručení usnesení o nařízení
exekuce povinnému bylo povinnému ve smyslu ustanovení § 44a odst. 1 zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“),
zakázáno nakládat se svým majetkem. Pokud tento zákaz (generální inhibitorium)
nerespektoval, je soudní exekutor oprávněn dovolávat se relativní neplatnosti
příslušného právního jednání (zde postupní smlouvy), přičemž tak může učinit
právě exekučním příkazem. Za nedůvodnou považuje jak námitku dovolatelky, že
soudní exekutor nemůže exekučním příkazem postihnout pohledávku z titulu
bezdůvodného obohacení, tak i námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného
obohacení. Způsobilým důvodem pro zastavení exekuce není ani dovolatelkou
tvrzená dobrá víra při nabývaní pohledávky.
Usnesení odvolacího soudu napadla dovolatelka v celém rozsahu dovoláním.
Namítá, že odvolací soud nesprávně vyřešil následující otázky 1) zda nastanou
právní účinky dovolání se neplatnosti právního jednání podle ustanovení § 44a
odst. 1 ex. řádu i tehdy, když exekuční příkaz byl dotčeným osobám (v
posuzované věci povinnému) doručen fikcí, 2) zda může být majetek, který má být
postižen v důsledku dovolání se neplatnosti právního jednání podle § 44a odst.
1 ex. řádu, postižen exekučním příkazem před tím, než je takové dovolání se
neplatnosti všem účastníkům právního jednání, k němuž byla vznesena námitka
neplatnosti právního jednání, doručeno, popřípadě, zda může výrok o postižení
takového majetku předcházet výroku o dovolání se neplatnosti. Podle dovolatelky
je dovolání se relativní neplatnosti hmotněprávní institut, v otázce doručování
proto nelze uplatnit teorii fikce. Účinky dovolání se relativní neplatnosti
mohou nastat jen tehdy, pokud je exekuční příkaz skutečně doručen všem dotčeným
osobám. Zmíněné podle dovolatelky ostatně vyplývá i z dikce ustanovení § 44a
odst. 1 ex. řádu, kde je uvedeno, že exekuční příkaz musí být doručen „všem“
účastníkům právního jednání. Soudní exekutor exekučním příkazem č. j. 124 EX
6096/10-87 nejprve rozhodl o přikázání jiné peněžité pohledávky a teprve poté
se v bodě II. dovolal relativní neplatnosti příslušného právního jednání. S
ohledem na uvedené pořadí, kdy postižení jiné pohledávky předchází dovolání se
relativní neplatnosti, je toto postižení neúčinné, neboť nelze postihnout
majetek, který je předmětem relativně neplatného právního jednání před tím, než
je dovolání se neplatnosti vůbec účiněno. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud
usnesení odvolacího soudu změnil tak, že usnesení Krajského soud v Ústí nad
Labem – pobočka v Liberci ze dne 28. března 2017, č. j. 30 Co 67/2016-115, se
mění tak, že usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. listopadu 2015,
č. j. 16 EXE 4982/2010-47, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 31. srpna 2016,
č. j. 16 EXE 4982/2010-92, se mění tak, že exekuce prováděná soudním exekutorem
pod sp. zn. 124 EX 6096/10 se ve vztahu k exekučnímu příkazu č. j. 124 EX
6096/10-86 a exekučnímu příkazu č. j. 124 EX 6096/10-87 zastavuje, eventuálně
aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí mimo jiné na vyřešení otázky procesního práva [zda nastanou
právní účinky dovolání se neplatnosti právního jednání podle ustanovení § 44a
odst. 1 ex. řádu i tehdy, když exekuční příkaz byl dotčeným osobám (v
posuzované věci povinnému) doručen fikcí, a zda může být majetek, který má být
postižen v důsledku dovolání se neplatnosti právního jednání podle § 44a odst.
1 ex. řádu, postižen exekučním příkazem před tím, než je takové dovolání se
neplatnosti všem účastníkům právního jednání, k němuž byla vznesena námitka
neplatnosti právního jednání, doručeno, popřípadě, zda může výrok o postižení
takového majetku předcházet výroku o dovolání se neplatnosti.], která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přezkoumal napadené
usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst.
1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 44a odst. 1 ex. řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012
po doručení usnesení (od 1. 1. 2013 po doručení vyrozumění) nesmí povinný
nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného
jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování
základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a
udržování a správy majetku. Právní úkon (nyní právní jednání), kterým povinný
porušil tuto povinnost, je neplatný. Právní úkon (nyní právní jednání) se však
považuje za platný, pokud se neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání)
nedovolá exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení
vymáhané pohledávky. Právní účinky dovolání se neplatnosti nastávají od
účinnosti právního úkonu (nyní právního jednání), dojde-li exekuční příkaz nebo
jiný projev vůle exekutora, oprávněného, nebo přihlášeného věřitele všem
účastníkům právního úkonu (nyní právního jednání), jehož neplatnosti se
exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel dovolává.
Ustanovení § 44a odst.a 1 ex. řádu definuje tzv. generální inhibitorium,
procesní institut založený na zákazu směřujícím vůči povinnému, kterému je pod
sankcí relativní neplatnosti jím učiněných právních jednání zakázáno nakládat s
veškerým svým majetkem. Jeho smyslem je ze zákona povinnému znemožnit snižovat
hodnotu svého majetku, vyvádět z něj věci a práva v průběhu exekuce, a mařit
tím její účel. Pro uplatnění generálního inhibitoria není rozhodná výše
pohledávky, pro kterou je exekuce vedena, protože směřuje k zachování nejvyšší
míry výtěžnosti majetku povinného, a přimět jej, aby dostál své povinnosti
uložené mu exekučním titulem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2014,
sp. zn. 21 Cdo 3544/2013).
V posuzované věci povinný v postavení věřitele přihlásil své pohledávky za
úpadcem, jakožto dlužníkem, do insolvenčního řízení vedeného proti úpadci u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS 7539/2010. Dne 8.
února 2013, tzn. až poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení předmětné
exekuce, však postoupil přihlášené pohledávky na dovolatelku. Tímto svým
jednáním postupoval v rozporu se shora citovaným ustanovením § 44a odst. 1 ex.
řádu. Soudní exekutor proto ve vztahu k postupní smlouvě uplatnil námitku
relativní neplatnosti. Námitku relativní neplatnosti lze uplatnit například
tím, že je povinnému a dalším účastníkům právního jednání doručen exekuční
příkaz, který postihuje majetek, jenž byl předmětem tohoto jednání. Jinými
slovy, námitku relativní neplatnosti soudní exekutor může uplatnit v exekučním
příkazu a to v tomtéž, v němž postihuje majetek vyvedený z exekučního řízení
jednáním povinného, který je stižen námitkou relativní neplatnosti, přičemž
dovolatelkou rozporované pořadí výroků je zde irelevantní. Z pohledu účinků
námitky relativní neplatnosti je nerozhodné, zda soudní exekutor v exekučním
příkaze nejprve ve výroku I. postihne vyvedený majetek a teprve poté ve výroku
II. uplatní námitku relativní neplatnosti či nejprve ve výroku I. uplatní
námitku relativní neplatnosti a až poté ve výroku II. postihne z exekuce
vyvedený majetek, neboť tak fakticky stále činí v jednom právním jednání.
Námitku relativní neplatnosti musí soudní exekutor vznést vůči povinnému i všem
dalším účastníkům daného právního jednání. Pro to, aby nastoupily účinky
relativní neplatnosti, je nezbytné, aby exekuční příkaz byl doručen všem
dotčeným osobám. Podle ustanovení § 49 odst. 7 ex. řádu soudní exekutor doručí
exekuční příkaz exekutor oprávněnému, povinnému a dalším osobám, kterým se
podle zvoleného způsobu exekuce doručuje usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí
podle občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 49 odst. 8 ex. řádu do
vlastních rukou se osobám uvedeným v odstavci 7 doručuje v případech, v nichž
podle zvoleného způsobu exekuce občanský soudní řád stanoví, že se doručuje do
vlastních rukou usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Ve vztahu k doručování
exekučního příkazu není náhradní doručení (ani v případě, že je exekuční příkaz
doručován do vlastních rukou) vyloučeno a to ani tehdy, je-li tímto způsobem
prostřednictvím procesního právního jednání doručován hmotněprávní projev vůle.
Skutečnost, že exekuční příkaz obsahuje i hmotněprávní institut na způsobu
doručování exekučního příkazu ničeho nemění. Ostatně jak dovodila judikatura
ohledně doručování hmotněprávního jednání, byť vztahující se k zákonu č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen
„obč. zák.“), avšak závěry zde uvedené je možné aplikovat i v kontextu zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějích předpisů (dále jen „o.
z.“), (k tomu srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. března
2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, a ze dne 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo
72/2004), účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů (nyní právních
jednání) v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, resp.
je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§ 45 odst. 1
obč. zák., nyní § 570 odst. 1 o. z.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho
dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba
rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním
úkonem (nyní právním jednáním). Takovou možností judikatura chápe nejen samotné
převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy
doručením zásilky, obsahující projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní
schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové
zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se
s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s
obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak
učinit. Tato objektivní příležitost zůstává zachována i v případě náhradního
doručování podle občanského soudního řádu (viz § 49 odst. 7 ex. řádu ve spojení
s § 52 odst. 1 ex. řádu). Podmínka stanovená v ustanovení § 44a odst. 1 ex.
řádu, aby exekuční příkaz (či jiné právní jednání), jímž soudní exekutor
uplatňuje námitku relativní neplatnosti, došel všem dotčeným osobám, tak byla
splněna i přesto, že tento exekuční příkaz byl povinnému doručen fikcí.
S ohledem na výše uvedené je proto usnesení odvolacího soudu z pohledu
uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky
podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Podle ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s.
ř. by právo na náhradu nákladů měl mít úspěšný oprávněný, oprávněnému však
prokazatelné náklady řízení nevznikly a této procesní situaci odpovídá výrok
shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 11. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu