20 Cdo 4032/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněného Ing. Ch. S., zastoupeného advokátem, proti povinnému
M. Š., zastoupenému advokátem, pro 5.430,- EUR s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. E-Nc 1428/2005, o dovolání oprávněného
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. října 2006, č. j. 56 Co
501/2006 - 91, a proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 9. srpna 2006,
č. j. E-Nc 1428/2005 - 81, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 30.
srpna 2006, č. j. E-Nc 1428/2005 - 83, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 9. srpna
2006, č. j. E-Nc 1428/2005 - 81, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne
30. srpna 2006, č. j. E-Nc 1428/2005 - 83, se zastavuje.
II. Dovolání proti výroku usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. října
2006, č. j. 56 Co 501/2006 - 91, jímž bylo v zamítavém výroku o věci samé
potvrzeno usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 9. srpna 2006, č. j. E-Nc
1428/2005 - 81, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne
30. srpna 2006, č. j. E-Nc 1428/2005 - 83, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
III. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 19.236,35 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta.
Oprávněný podal dne 14. 2. 2005 návrh na prohlášení vykonatelnosti rozsudku
Okresního soudu Zell am Ziller, Republika Rakousko, ze dne 8. 3. 2004, č. j. 2
C 567/02p (dále jen „exekuční titul“), a na nařízení exekuce (s označením
soudního exekutora JUDr. A. B., PhD., soudního exekutora Exekutorského úřadu B.
– m., podle exekučního titulu pro částku 5.430,- EUR s příslušenstvím.
Usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 2. 5. 2005, č. j. E-Nc 1428/2005 -
11, byla exekuce nařízena. K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě
usnesením ze dne 31. 10. 2005, č. j. 56 Co 434/2005 - 46, usnesení soudu
prvního stupně pro nepřezkoumatelnost a nedostatek důvodů zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení, přičemž mu uložil, aby před rozhodnutím o nařízení
exekuce posoudil podmínky pro uznání a výkon exekučního titulu podle § 63 a
následujících zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním
(dále jen „ZMPS“), a to vzhledem k neaplikovatelnosti Nařízení Rady (ES) č.
44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních
rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení“), neboť
exekuční titul byl vydán před datem 1. 5. 2004, kdy vstoupila v platnost
Smlouva o přistoupení České republiky a dalších zemí k Evropské unii,
publikovaná jako sdělení MZV č. 44/2004 Sb. m. s.
Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 9. srpna 2006, č. j. E-Nc 1428/2005 -
81, ve znění opravného usnesení ze dne 30. srpna 2006, č. j. E-Nc 1428/2005 -
83, „návrh oprávněného na nařízení exekuce a pověření soudního exekutora jejím
provedením“ zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky
a vůči státu a o nákladech soudního exekutora. Soud prvního stupně - vázán
právním názorem odvolacího soudu - vyšel z § 63 a § 64 písm. e) ZMPS a dále ze
sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR, ze kterého zjistil, že v dané věci není
možné pro nedostatek vzájemnosti exekuční titul uznat a vykonat, neboť mezi ČR
a Rakouskem nebyla uzavřena žádná dvou- či vícestranná úmluva zaručující
vzájemnost při uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v civilních věcech, s
výjimkou oblasti výživného k nezl. dětem a některých rozhodnutí v dědických
věcech, a že nebylo vydáno ani prohlášení Ministerstva spravedlnosti o
vzájemnosti, neboť podle vnitrostátních rakouských předpisů nebyla vzájemnost
zaručena. Dospěl k závěru, že podle předloženého exekučního titulu nelze pro
nedostatek vzájemnosti [§ 64 písm. e) zákona ZMPS] vést exekuci na majetek
povinného, a proto návrh oprávněného na nařízení exekuce zamítl.
Krajský soud v Ostravě k odvolání oprávněného usnesením ze dne 27. 10. 2006, č.
j. 56 Co 501/2006 - 91, usnesení okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Při řešení kolizní problematiky, týkající se uznání a výkonu
cizích soudních rozhodnutí, setrval na svém názoru vyjádřeném v kasačním
usnesení ze dne 31. 10. 2005, č. j. 56 Co 434/2005 - 46, podle kterého Nařízení
nelze aplikovat, byl-li exekuční titul vydán před datem 1. 5. 2004. Soud
prvního stupně se proto správně zabýval existencí podmínek pro uznání a výkon
rozhodnutí (exekuci) dle § 64 písm. e) ZMPS, podle kterého cizí rozhodnutí
nelze uznat ani vykonat, jestliže není zaručena vzájemnost; ta se nevyžaduje,
nesměřuje-li cizí rozhodnutí proti českému občanu nebo právnické osobě.
Jestliže z vyžádaného sdělení Ministerstva spravedlnosti vyplývá, že mezi ČR a
Republikou Rakousko nebyla uzavřena žádná dvou- či vícestranná úmluva
zaručující vzájemnost při uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v civilních
věcech, s výjimkou oblasti výživného k nezl. dětem a některých rozhodnutí v
dědických věcech, a zároveň nebylo vydáno prohlášení Ministerstva spravedlnosti
o vzájemnosti, je správný závěr okresního soudu, že pro nedostatek podmínky
vzájemnosti je třeba návrh na nařízení exekuce (včetně návrhu na prohlášení
vykonatelnosti cizího soudního rozhodnutí) zamítnout. Není-li totiž ve vztazích
mezi Českou republikou a Republikou Rakousko zaručena vzájemnost při uznávání a
výkonu soudních rozhodnutí v civilních věcech, je tím v posuzované věci
založena překážka uznání exekučního titulu a jeho exekuce; z hlediska
hospodárnosti řízení je pak nadbytečné zabývat se existencí dalších
(pozitivních i negativních) předpokladů podle § 63 a § 64 ZMPS.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl (v obou jeho výrocích) oprávněný dovoláním z
důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž doslovně opakuje
námitky obsažené v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Namítá, že
návrh na prohlášení vykonatelnosti cizího soudního rozhodnutí a návrh na
nařízení exekuce s označením soudního exekutora byl okresnímu soudu doručen dne
14. 2. 2005, tj. v době, kdy Nařízení bylo v České republice přímo
aplikovatelné. Právě datum podání návrhu považuje za rozhodné pro posouzení,
zda se „Česká republika a její orgány vykonávající spravedlnost“ měly Nařízením
řídit. Za podstatnou považuje rovněž skutečnost, že v „rozhodnou dobu“ bylo
Rakousko členem EU a že po vstupu České republiky do EU „vykazuje Nařízení
přímé a bezprostřední účinky, takže automaticky zavazuje členy EU, a to i nově
přistoupivší“. Odkaz povinného na článek 66 Nařízení nepovažuje za správný,
neboť žaloba byla podána u rakouského soudu dne 11. 11. 2002, tj. již po vstupu
Nařízení v platnost (dne 1. 3. 2002). Dále dovolatel popisuje průběh nalézacího
řízení a odmítá, že by Republika Rakousko vydáním exekučního titulu porušila
veřejný pořádek ČR. Soudu prvního stupně vytýká, že neúplně zjistil „právní
stav, když pouze odkázal na vyjádření Ministerstva spravedlnosti ČR, bez
uvedení č. j., data dotazu, odpovědi, že nezajistil závazný názor rakouské
strany, že tak rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a že věc
nesprávně právně posoudil, přičemž zamítavý výrok usnesení tohoto soudu je
neúplný. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a aby „věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
Povinný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího
soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl po
přezkoumání věci podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009
(článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) k závěru, že dovolání
proti výroku o věci samé je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o.
s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a § 130 exekučního řádu,
není však důvodné.
Z úřední povinnosti přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v § 229 odst.
1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným
dovolacím důvodem - v daném případě důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. - včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen
hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pokud jde o závěr odvolacího soudu o nepoužitelnosti Nařízení na daný případ,
je třeba uvést, že podle ustálené soudní praxe i právní teorie platí, že
rozhodnutí, má-li být uznáno podle Nařízení, musí být vydáno po vstupu Nařízení
v platnost v České republice (tedy od 1. 5. 2004). Rozhodnutí vydaná před tímto
dnem režimu Nařízení zásadně nepodléhají a v České republice se uznávají a
vykonávají podle předchozí úpravy mezinárodních smluv (zejména uvedených v čl.
69 Nařízení) nebo vnitrostátního práva (§ 63 a následující ZMPS). Názor, že
postačí, bylo-li rozhodnutí vydáno po vstupu nařízení v platnost ve státě
původu, nikoli však též v České republice, nelze akceptovat, neboť by vedl k
nepřípustné retroaktivitě Nařízení (srov. Vaške, V. Uznání a výkon cizích
rozhodnutí v České republice. 1. vydání. Praha : C. H. Beck. 2007, s. 15). K
závěru o neaplikovatelnosti Nařízení na rozhodnutí vydaná před 1. 5. 2004
dospěl rovněž Nejvyšší soud, a to např. v usnesení ze dne 25. 4. 2007, sp. zn.
32 Odo 1639/2005, usnesení ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 29 Odo 589/2004, a též v
usnesení ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3102/2005, proti kterému byla
podána ústavní stížnost, již Ústavní soud usnesením ze dne 11.12.2007, sp. zn.
I. ÚS 1543/07, odmítl.
Rovněž otázku vzájemnosti [§ 64 písm. e) ZMPS] při uznávání a výkonu rozhodnutí
rakouských soudů v civilních věcech vydaných před 1. 5. 2004 posoudily soudy
obou stupňů správně. Jak totiž uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 9.
2006, sp. zn. 20 Cdo 1688/2006, při neexistenci prohlášení ve smyslu § 54 ZMPS
záleží na posouzení soudu samotného, zda-li vzájemnost ve vztahu k příslušnému
státu je či není dána. V posuzované věci přitom z odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu vyplývá, že v této otázce vycházel z informace Ministerstva
spravedlnosti ČR (viz čl. 60 spisu), vyžádané soudem prvního stupně, ze které
je zřejmé, že v posuzované věci není možné pro nedostatek vzájemnosti exekuční
titul uznat a vykonat, neboť mezi ČR a Rakouskem nebyla uzavřena dvou- či
vícestranná úmluva zaručující vzájemnost při uznávání a výkonu soudních
rozhodnutí v civilních věcech, s výjimkou oblasti výživného k nezl. dětem a
některých rozhodnutí v dědických věcech, a že zároveň nebylo vydáno prohlášení
Ministerstva spravedlnosti o vzájemnosti z důvodu, že ani podle vnitrostátních
rakouských předpisů nebyla vzájemnost zaručena. Není-li tedy ve vztazích mezi
ČR a Rakouskem zaručena vzájemnost při uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v
civilních věcech vydaných před 1. 5. 2004 (dostatečným podkladem pro tuto úvahu
je výše uvedené sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR), je tím v posuzované
věci založena překážka uznání exekučního titulu, a z hlediska hospodárnosti
řízení je - jak správně uvedl odvolací soud - nadbytečné zabývat se existencí
dalších (pozitivních i negativních) předpokladů podle § 63 a § 64 zákona č.
97/1963 Sb. Okolnost, že žaloba v nalézacím řízení byla podána u rakouského
soudu dne 11. 11. 2002, tj. po vstupu Nařízení v platnost, na uvedených
závěrech nemůže ničeho změnit.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je ve výroku o věci samé z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné a
protože vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti, nebyly dovolacím soudem zjištěny, Nejvyšší soud dovolání
oprávněného v tomto rozsahu zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem,
o. s. ř.).
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení
není přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237
až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají
přípustnost dovolání proti usnesení proto, že rozhodnutí o nákladech řízení
není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z
ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť případům zde vypočteným je společné,
že musí jít o rozhodnutí ve věci samé; jím však rozhodnutí o nákladech
odvolacího řízení není, nehledě k tomu, že nejde o usnesení, jímž by odvolací
soud měnil či potvrzoval rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2003 pod č. 4).
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného proti výroku o nákladech odvolacího
řízení podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je
odvolání (viz § 201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje
funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí.
Tím, že dovolatel směřuje námitky obsažené v „dovolání“ proti rozhodnutí soudu
prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud
proto řízení o „dovolání“, proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 9.
srpna 2006, č. j. E-Nc 1428/2005 - 81, ve znění opravného usnesení Okresního
soudu v Přerově ze dne 30. srpna 2006, č. j. E-Nc 1428/2005 - 83, které touto
vadou trpí, zastavil (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť povinný má právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení
advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 15.865,-
Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 12 odst. 1 písm. a) bod 1., § 3 odst. 1 bod 4.,
a to při směnném kurzu ČNB 26,460 Kč/1 EUR podle § 3 odst. 6 věty první,
zaokrouhlená podle § 16 odst. 2 a snížená podle § 18 odst. 1 na polovinu] a
náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce
300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce povinného doložil, že je plátcem daně z
přidané hodnoty, náleží povinnému vedle odměny za zastupování advokátem a
paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z
přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad
odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 3.071,35 Kč. Celkovou
náhradu nákladů dovolacího řízení povinného ve výši 19.236,35 Kč je oprávněný
povinen zaplatit k rukám advokáta, který povinného v tomto řízení zastupoval (§
149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu