20 Cdo 4291/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
právní věci žalobkyně D. Ú., zastoupené Mgr. Radkou Zavřelovou, advokátkou se
sídlem v Kroměříži, Kollárova 647/15, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a.s.,
se sídlem v Praze 1, Jindřišská 24/941, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o vyloučení bytové
jednotky z exekuce, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 C
102/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky
ve Zlíně, ze dne 16. září 2009, č. j. 59 Co 135/2009 - 106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Ervína Perthena, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 16. 9. 2009, č. j. 59
Co 135/2009 - 106, potvrdil rozsudek ze dne 2. 12. 2008, č. j. 11 C 102/2008 -
81, jímž Okresní soud v Kroměříži zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala,
aby z exekuce na majetek povinného M. Ú., nařízené usnesením téhož soudu ze dne
16. 12. 2004, č. j. 4 Nc 3559/2004 - 7, vedené oprávněnou PROFI CREDIT Czech,
a.s., pro částku 415.123,- Kč s příslušenstvím, byla vyloučena bytová jednotka
č. 668/6 v domě čp. 668 na pozemku p.č. 1093/18 zast. plocha a nádvoří a p.č.
1093/121 zastavěná plocha a nádvoří, včetně podílu ve výši id. 616/17404 na
společných částech domu čp. 668 a podílu ve výši id. 616/17404 na pozemku p.č.
1093/18 a p.č. 1093/121, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj,
katastrální pracoviště Kroměříž, na LV č. 2416 a LV č. 1921 pro obec a k.ú.
Chropyně (dále jen „předmětné nemovitosti“), a kterým okresní soud rozhodl o
náhradě nákladů řízení; dale rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal shodně se soudem prvního stupně za prokázané, že žalobkyně
použila na koupi předmětných nemovitostí finanční prostředky z půjčky od pana
P. B., poskytnuté ve výši 480.000,- Kč dne 20. února 2003, tj. za trvání
manželství s povinným M. Ú., které bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v
Kroměříži ze dne 26. 2. 2007, č. j. 9 C 193/2006, pravomocným dne 20. 3. 2007,
přičemž společné jmění manželů nebylo v době rozhodování soudu prvního stupně
vypořádáno. S odkazem na § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák., § 262a odst. 1 o. s.
ř. a § 267 odst. 1 o. s. ř. a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22
Cdo 2335/2005 a sp. zn. 22 Cdo 3596/2006, dovodil, „že i v případě, že by se
jednalo o výlučný závazek žalobkyně, prostředky, které z tohoto závazku použila
ke koupi předmětných nemovitostí, se nachází ve společném jmění a věc nabytá za
tyto prostředky je rovněž věcí, která do společného jmění manželů spadá“.
Dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti jsou součástí společného jmění
manželů (dále také jen „SJM“) a že z tohoto majetku lze uspokojit „nárok“
žalovaného, jenž mu vznikl pouze za jedním z manželů. Konstatoval rovněž, že
jakkoliv soud prvního stupně ne zcela přesvědčivě odůvodnil svůj závěr o tom,
že předmětná půjčka je společným závazkem manželů, neboť nezjistil jejich
majetkové poměry za účelem zjištění, zda závazek žalobkyně byl přiměřený jejich
majetkovým poměrům, nemá to na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně vliv.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (doplněné
prostřednictvím ustanovené zástupkyně), jehož přípustnost dovozuje z § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., přičemž za zásadní po právní stránce považuje otázku, zda „věc nabytá
za trvání manželství za prostředky získané z půjčky sjednané jen jedním z
manželů, kdy se jedná o závazek, který netvoří obsah společného jmění manželů,
neboť jeho rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, a jedná
se o závazek, který převzal jeden z nich bez souhlasu druhého ve smyslu § 143
odst. 1 písm. b) obč. zák. in fine, se stává součástí společného jmění manželů
či nikoliv“. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že na správnost rozhodnutí
v dané věci nemá vliv absence zjištění o majetkových poměrech manželů, tak, aby
bylo zjištěno, zda závazek je přiměřený jejich majetkovým poměrům. Má za to, že
názor obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. 8 Cz 36/69, které se
stalo východiskem i pro další rozhodovací praxi, nebyl dostatečně odůvodněn a
že toto rozhodnutí neobsahuje žádnou argumentaci, která by dostatečně
přesvědčivě daný závěr odůvodnila. Kromě toho uvádí, že otázka přiměřenosti
poměrům manželů byla v řízení před soudem prvního stupně řešena, když tyto
okolnosti byly prokazovány účastnickou výpovědí žalobkyně i svědeckou výpovědí
jejího bývalého manžela, přičemž sama okolnost, že se jednalo o půjčku ve výši
480.000,- Kč naznačuje, že „v běžně hospodařící rodině se nemůže jednat o
částku přiměřenou poměrům manželů“. Pro úplnost dále uvedla, že předmětnou
půjčku vrátila ze svých výlučných prostředků, které získala za převod členských
práv ve výrobním družstvu Plastika v.d a které jí měly být vyplaceny na
počátku roku 2003 (původně měly být použity na uhrazení kupní ceny předmětných
nemovitostí, došlo však ke zdržení jejich výplaty). Navrhla, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího
soudu, neboť je v souladu s judikaturu Nejvyššího soudu. Navrhla, aby dovolání
žalobkyně bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vzhledem k článku II, bodu
12. části první zákona č. 7/2009 Sb. dovolání projednal podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009. Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátkou, dospěl po přezkoumání věci
podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. přípustné.
Dovolatelka argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. sice označila,
hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky
dospět nelze. Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při
posuzování (právních) otázek uplatnil právní názory nestandardní, resp.
vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Bývalý Nejvyšší soud ČSSR již v rozsudku ze dne 28. 11. 1969, sp. zn. 8 Cz
36/69, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí pod číslem 57/1970, zaujal
právní názor, že „vznikl-li za trvání manželství dluh, z něhož byl zavázán
jenom jeden z manželů, který např. uzavřel vlastním jménem smlouvu o půjčce, a
bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, tj. byla-li za ně
získána určitá majetková hodnota, náleží i tato hodnota - za splnění ostatních
podmínek uvedených v § 143 obč. zák. a bez ohledu na to, zda byla smlouva o
půjčce platně uzavřena - do bezpodílového spoluvlastnictví. K závazku manžela,
který takto opatřil peníze a je povinen je vrátit (ať již jako plnění ze
smlouvy o půjčce či jako neoprávněný majetkový prospěch v případě, že smlouva o
půjčce nebyla platně uzavřena) a který je vynaložil ve skutečnosti na společný
majetek ze svého, se přihlédne při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví“.
Nejvyšší soud dále např. v rozsudku ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo
2335/2005, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod
číslem C 4255, konstatoval, že tentýž závěr je použitelný i na institut
společného jmění manželů upravený v občanském zákoníku ve znění po novele
provedené zákonem č. 91/1998 Sb. v těch případech, kdy jde o závazky, jejichž
rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal
jeden z nich bez souhlasu druhého [§ 143 odst. 1 písm. b) obč. zák., věta za
spojkou; dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2008, sp. zn. 22
Cdo 3596/2006, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod
číslem C 5761).
Také podle platné právní úpravy tvoří společné jmění manželů veškerý majetek
nabytý některým z manželů nebo jimi společně za trvání manželství s výjimkou
taxativně uvedených případů v § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., mezi něž však
způsob nabytí nemovitostí, k jakému došlo v dané věci, nepatří. Odvolací soud
tudíž rozhodl zcela v souladu s § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. i výše
citovanou judikaturou.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto
dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má
právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají
z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k
dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle § 5 písm. d), snížená podle § 14
odst. 1 vyhlášky na polovinu a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1], a náhrady
hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč.
Vzhledem k tomu, že zástupce žalované doložil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, náleží žalované vedle odměny za zastupování advokátem a paušální
částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané
hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést
podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 560,- Kč. Celkovou náhradu
nákladů dovolacího řízení žalované ve výši 3.360,- Kč je žalobkyně povinna
zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu