Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud rozsudkem ze dne 14. 6.
2005, č. j. 8 Co 719/2005-253, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve
výroku pod bodem II. o výši vypořádacího podílu tak, že zavázal žalovanou
zaplatit žalobci vypořádací podíl jen ve výši 91 500,-Kč do tří měsíců od
právní moci rozsudku. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně
rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud převzal skutkové a právní závěry soudu prvního stupně o rozsahu
majetku v SJM, o povaze smlouvy o půjčce jako výlučného závazku žalované, jenž
není součástí SJM, a o rozdělení jednotlivých věcí mezi žalobce a žalovanou. Na
rozdíl od soudu prvního stupně však uzavřel, že pokud žalovaná použila na
zaplacení kupní ceny nemovitostí a na koupi samostatných movitých věcí, souboru
movitých věcí a drobného majetku (představujících vybavení prodejny) částku 15
000 000,-Kč, kterou si opatřila svým výlučně osobním závazkem na základě dosud
zcela neuhrazené smlouvy o půjčce, je zapotřebí takto vynaložené prostředky
vypořádat jako její vnos do společného majetku. Vzhledem k tomu, že pořizovací
cena shora uvedených věcí byla vyšší než jejich cena ke dni zániku manželství,
vycházel z redukované výše vnosu. Ta je představována hodnotou těchto věcí ke
dni zániku SJM. Jelikož hodnota nemovitostí a movitých představujících vybavení
prodejny jsou stejné jako výše redukovaného vnosu, odvolací soud při výpočtu
vypořádacího podílu tyto hodnoty vykompenzoval. Pro účely stanovení
vypořádacího podílu pak přihlížel (pokud se jednalo o podnik žalované) jen k
hodnotě zásob 572 000,-Kč, hodnotě pohledávek 16 000,-Kč, hodnotě daňových
pohledávek 2 000,-Kč a hodnotě krátkodobého finančního majetku 244 000,-Kč, od
nichž odečetl hodnotu závazků 181 000,-Kč. Ve prospěch žalované tak zohlednil
jen majetkovou hodnotu podniku 653 000,-Kč. Žalované byl kromě podniku
přikázán do výlučného vlastnictví ještě i automobil v ceně 180 000,-Kč. Dostalo
se jí tak majetkové hodnoty 833 000,-Kč. Naproti tomu žalobci byly přikázány
věci v hodnotě 1 016 000,- Kč. Odvolací soud proto zavázal žalobce zaplatit
žalované vypořádací podíl 91 500,-Kč, aby byly podíly obou účastníků na majetku
v SJM stejné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm výslovně uvedl,
že napadá jen měnící výrok rozsudku odvolacího soudu pod bodem II. Jako
dovolací důvody uplatnil nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm.
b) OSŘ], dále že řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné
rozhodnutí věci [§ 241a odst. 2 pís. a) OSŘ] a dále že rozhodnutí odvolacího
soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování (241a odst. 3 OSŘ). Nesprávné právní
posouzení spatřoval v tom, že odvolací soud shledal vynaložení částky 15 000
000,-Kč z půjčky od syna účastníků na majetek v SJM vnosem žalované. Namítal,
že z půjčky od syna byli zavázáni oba účastníci společně. Protože ohledně
splatnosti dluhu z půjčky nebylo nic dohodnuto, byla půjčka splatná po jejím
poskytnutí. V době, kdy rozhodoval soud o vypořádání SJM, byl již nárok na
zaplacení dluhu z půjčky promlčen. Promlčený nárok na vrácení společného dluhu
z půjčky pak nelze pokládat za závazek, jenž by byl součástí SJM. Vadu řízení
spatřoval v tom, že ho odvolací soud neupozornil, že má jiný právní názor
ohledně investování částky 15 000 000,-Kč do společného majetku a nevyzval ho,
aby doplnil svá tvrzení a nabídl o nich další důkazy. Skutková zjištění, která
nemají oporu v provedeném dokazování shledával v tom, že soudy obou stupňů
nesprávně dovodily, že půjčka 15 000 000,-Kč byla poskytnuta jen žalované a že
jde tedy o investici z jejího odděleného majetku do společného majetku. Blíže
ale nespecifikoval, se kterými důkazy je tento závěr v rozporu. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno řádně zastoupenou oprávněnou osobou včas, se
především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
nesouhlasnosti rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O
nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci
byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená
účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Pro posouzení
přípustnosti dovolání je tedy podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí.
V dané věci spočívá dovoláním napadený výrok rozsudku odvolacího soudu pod
bodem II. na odlišném posouzení toho, jaké právní důsledky přivodilo, že peníze
opatřené závazkem jen jednoho manželů, který není součástí SJM, byly použity na
zakoupení věcí v SJM. Zatímco soud prvního stupně v této skutečnosti shledal
jen naplnění kritéria zásluh o nabytí majetku v SJM, které je namístě zohlednit
disparitou podílu na majetku v SJM, odvolací soud vyhodnotil tuto skutečnost
jako vnos z odděleného majetku manžela do majetku v SJM. Každý z těchto nároků
se promítá ve vypořádání majetku v SJM jinak a zakládá jiná práva a povinnosti.
Z pohledu uplatněných dovolacích důvodů jde tedy o měnící rozsudek, proti němuž
je dovolání přípustné.
Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v
rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích
návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu
mezi účastníky.
Právní názor, podle kterého, byly-li na zakoupení věcí v SJM použity peníze
opatřené závazkem jen jednoho manželů, který není součástí SJM a který je
povinen splnit jen zavázaný manžel po zániku manželství, zakládá tato
skutečnost při zániku SJM nárok na vypořádání jeho vnosu z odděleného majetku
na společný majetek, je správný. Bývalý Nejvyšší soud ČSSR již v rozsudku z 28. 11. 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 57, ročník 1970, zaujal právní názor, že „vznikl-li za trvání manželství dluh,
z něhož byl zavázán jenom jeden z manželů, který např. uzavřel vlastním jménem
smlouvu o půjčce, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci,
tj. byla-li za ně získána určitá majetková hodnota, náleží i tato hodnota – za
splnění ostatních podmínek uvedených v § 143 o. z. a bez ohledu na to, zda byla
smlouva o půjčce platně uzavřena – do bezpodílového spoluvlastnictví. K závazku
manžela, který takto opatřil peníze a je povinen je vrátit (ať již jako plnění
ze smlouvy o půjčce či jako neoprávněný majetkový prospěch v případě, že
smlouva o půjčce nebyla platně uzavřena) a který je vynaložil ve skutečnosti na
společný majetek ze svého, se přihlédne při vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví“. Tentýž závěr je použitelný i na institut společného jmění
manželů upravený v občanském zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb. (dále ObčZ) v těch případech, kdy jde o závazky, jejichž rozsah
přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z
nich bez souhlasu druhého [§ 143 odst. 1 písm. b) ObčZ, věta za spojkou]. I
podle platné právní úpravy tvoří společné jmění manželů veškerý majetek nabytý
některým z manželů nebo jimi společně za trvání manželství s výjimkou taxativně
uvedených případů v § 143 odst. 1 písm. a) ObčZ, mezi něž způsob nabytí, k
jakému došlo v dané věci, nepatří. Vzhledem k tomu, že právní úprava vnosů do
společného jmění manželů (§ 149 odst. 2 ObčZ) je shodná s předchozí úpravou
vnosů do bezpodílového spoluvlastnictví (§ 150 ObčZ ve znění do 31. 7. 1998)
jsou také nadále použitelné i závěry vyslovené Nejvyšším soudem České republiky
již ve stanovisku Cpj 86/71, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 42/1972, kde uvedl: „Jestliže byla nějaká věc získána za
trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví zčásti z prostředků
patřících jen jednomu z manželů, pak při vypořádání je manžel, z jehož
prostředků byl tento náklad vynaložen, oprávněn toliko požadovat, aby mu bylo
uhrazeno, co takto vynaložil. Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci
(např. v důsledku opotřebení společným užíváním) nižší, než byla její původní
hodnota, bylo by třeba k tomu přihlédnout a náklady, které na ni jeden z
manželů ze svých prostředků vynaložil, by se nenahradily v plné výši, nýbrž jen
ve výši redukované podle poměru, v němž došlo ke snížení hodnoty věci. Jestliže
by v době vypořádání byla hodnota věci vyšší než původní hodnota, pak by se k
tomuto zvýšení při stanovení náhrady nákladů, vynaložených jen z prostředků
jednoho z manželů, nepřihlíželo.
Do bezpodílového spoluvlastnictví totiž náleží
a oběma manželům je společná věc v takto zvýšené hodnotě, takže z této zvýšené
hodnoty by se vycházelo i při stanovení podílů na společném majetku.“ Nejvyšší
soud tyto závěry zopakoval i v usnesení ze dne 31. května 2004, sp. zn. 22 Cdo
1037/2004, publikovaném pod č. C 2707, sv. 30 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck dále jen „Souboru rozhodnutí“. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se shora citovanou judikaturou. Argumentace žalobce o promlčení dluhu z půjčky, nemá na shora uvedené závěry
žádný vliv. Zda je závazek ze smlouvy o půjčce součástí jmění v SJM či nikoliv,
se posuzuje podle okolností, které tu byly v době vzniku závazkového vztahu. Promlčením nenastává zánik práva. Promlčení je jen subjektivní oprávnění
dlužníka vznést po uplynutí zákonem stanovené doby proti uplatnění práva
námitku. Jestliže ji dlužník použije, nelze promlčené právo přiznat. Toto právo
však nadále existuje jako naturální obligace a lze je kdykoliv splnit. Lze jen
dodat, že příznivějšího hmotněprávního postavení by žalobce nemohl docílit ani
v tom případě, že by částka 15 000 000 Kč byla žalované darována.
Dovolací soud nezjistil, že by v řízení došlo k vadám vyjmenovaným v § 229
odst. l, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 OSŘ ani k jiné vadě, která by měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ]. Odvolacímu
nelze ani vytýkat, že by nesplnil vůči žalovanému poučovací povinnost podle §
118a odst. l až 3 OSŘ. Nejvyšší soud uvedl již v usnesení z 27. 6. 2003, č. j.
21 Cdo 121/2003-107, že „poučení podle ustanovení § 118a odst. l až 3 OSŘ
slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a
aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba
byla zamítnuta (jak tomu bylo v projednávaném případě) nikoli proto, že by
účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu,
nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a OSŘ. Jinak
řečeno postup podle ustanovení § 118a OSŘ přichází v úvahu jen tehdy, jestliže
účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené)
důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v
řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro
objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu,
není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 OSŘ přistupovat.“ Tyto
závěry jsou zcela použitelné pro daný případ, kdy skutkový stav byl provedenými
důkazy objasněn a jiný právní názor soudu na zjištěný skutkový stav poučovací
povinnost soudu podle § 118a odst. 2 OSŘ nezakládá.
Žalobci nelze přisvědčit ani v naposledy uvedeném důvodu, že skutková zjištění,
že žalobkyně vynaložila z odděleného majetku do společného majetku 15 000
000,-Kč, nemají oporu v provedeném dokazování. Rozhodnutí soudu vychází ze
skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování
tehdy, jestliže soud vzal za zjištěné něco, co ve spise vůbec není, ale také
jestliže soud nepokládá za zjištěnou tu podstatnou skutečnost, která bez
dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Zjištěním, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, se rozumí jen takové zjištění, které je pro
rozhodnutí soudu právně významné. Podle § 242 odst. 3 věty prvé OSŘ však lze
rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Přitom je dovolací soud vázán v tom, který z důvodů uvedených v § 241a odst. 2
a 3 OSŘ byl uplatněn, a především v tom, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých
okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1739/2001, publikovaný pod C 1691, svazek
23, Souboru rozhodnutí). V dané věci žalobce v dovolání vůbec neuvedl, z čeho
dovozuje, že by takový skutkový závěr ze spisu nevyplýval, případně se kterým z
provedených důkazů je tento závěr v rozporu. Ani tento dovolací důvod tak nebyl
naplněn.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 OSŘ
zamítl.
Žalovaná měla v dovolacím řízení úspěch a příslušela by jí podle § 243b odst.
5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení. Náklady jí
však nevznikly.