Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud rozsudkem ze dne 14. 6. 2005, č. j. 8 Co 719/2005-253, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku pod bodem II. o výši vypořádacího podílu tak, že zavázal žalovanou zaplatit žalobci vypořádací podíl jen ve výši 91 500,-Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud převzal skutkové a právní závěry soudu prvního stupně o rozsahu majetku v SJM, o povaze smlouvy o půjčce jako výlučného závazku žalované, jenž není součástí SJM, a o rozdělení jednotlivých věcí mezi žalobce a žalovanou. Na rozdíl od soudu prvního stupně však uzavřel, že pokud žalovaná použila na zaplacení kupní ceny nemovitostí a na koupi samostatných movitých věcí, souboru movitých věcí a drobného majetku (představujících vybavení prodejny) částku 15 000 000,-Kč, kterou si opatřila svým výlučně osobním závazkem na základě dosud zcela neuhrazené smlouvy o půjčce, je zapotřebí takto vynaložené prostředky vypořádat jako její vnos do společného majetku. Vzhledem k tomu, že pořizovací cena shora uvedených věcí byla vyšší než jejich cena ke dni zániku manželství, vycházel z redukované výše vnosu. Ta je představována hodnotou těchto věcí ke dni zániku SJM. Jelikož hodnota nemovitostí a movitých představujících vybavení prodejny jsou stejné jako výše redukovaného vnosu, odvolací soud při výpočtu vypořádacího podílu tyto hodnoty vykompenzoval. Pro účely stanovení vypořádacího podílu pak přihlížel (pokud se jednalo o podnik žalované) jen k hodnotě zásob 572 000,-Kč, hodnotě pohledávek 16 000,-Kč, hodnotě daňových pohledávek 2 000,-Kč a hodnotě krátkodobého finančního majetku 244 000,-Kč, od nichž odečetl hodnotu závazků 181 000,-Kč. Ve prospěch žalované tak zohlednil jen majetkovou hodnotu podniku 653 000,-Kč. Žalované byl kromě podniku přikázán do výlučného vlastnictví ještě i automobil v ceně 180 000,-Kč. Dostalo se jí tak majetkové hodnoty 833 000,-Kč. Naproti tomu žalobci byly přikázány věci v hodnotě 1 016 000,- Kč. Odvolací soud proto zavázal žalobce zaplatit žalované vypořádací podíl 91 500,-Kč, aby byly podíly obou účastníků na majetku v SJM stejné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm výslovně uvedl, že napadá jen měnící výrok rozsudku odvolacího soudu pod bodem II. Jako dovolací důvody uplatnil nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ], dále že řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí věci [§ 241a odst. 2 pís. a) OSŘ] a dále že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (241a odst. 3 OSŘ). Nesprávné právní posouzení spatřoval v tom, že odvolací soud shledal vynaložení částky 15 000 000,-Kč z půjčky od syna účastníků na majetek v SJM vnosem žalované. Namítal, že z půjčky od syna byli zavázáni oba účastníci společně. Protože ohledně splatnosti dluhu z půjčky nebylo nic dohodnuto, byla půjčka splatná po jejím poskytnutí. V době, kdy rozhodoval soud o vypořádání SJM, byl již nárok na zaplacení dluhu z půjčky promlčen. Promlčený nárok na vrácení společného dluhu z půjčky pak nelze pokládat za závazek, jenž by byl součástí SJM. Vadu řízení spatřoval v tom, že ho odvolací soud neupozornil, že má jiný právní názor ohledně investování částky 15 000 000,-Kč do společného majetku a nevyzval ho, aby doplnil svá tvrzení a nabídl o nich další důkazy. Skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování shledával v tom, že soudy obou stupňů nesprávně dovodily, že půjčka 15 000 000,-Kč byla poskytnuta jen žalované a že jde tedy o investici z jejího odděleného majetku do společného majetku. Blíže ale nespecifikoval, se kterými důkazy je tento závěr v rozporu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno řádně zastoupenou oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na nesouhlasnosti rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Pro posouzení přípustnosti dovolání je tedy podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí.
V dané věci spočívá dovoláním napadený výrok rozsudku odvolacího soudu pod bodem II. na odlišném posouzení toho, jaké právní důsledky přivodilo, že peníze opatřené závazkem jen jednoho manželů, který není součástí SJM, byly použity na zakoupení věcí v SJM. Zatímco soud prvního stupně v této skutečnosti shledal jen naplnění kritéria zásluh o nabytí majetku v SJM, které je namístě zohlednit disparitou podílu na majetku v SJM, odvolací soud vyhodnotil tuto skutečnost jako vnos z odděleného majetku manžela do majetku v SJM. Každý z těchto nároků se promítá ve vypořádání majetku v SJM jinak a zakládá jiná práva a povinnosti. Z pohledu uplatněných dovolacích důvodů jde tedy o měnící rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné.
Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Právní názor, podle kterého, byly-li na zakoupení věcí v SJM použity peníze opatřené závazkem jen jednoho manželů, který není součástí SJM a který je povinen splnit jen zavázaný manžel po zániku manželství, zakládá tato skutečnost při zániku SJM nárok na vypořádání jeho vnosu z odděleného majetku na společný majetek, je správný. Bývalý Nejvyšší soud ČSSR již v rozsudku z 28. 11. 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 57, ročník 1970, zaujal právní názor, že „vznikl-li za trvání manželství dluh, z něhož byl zavázán jenom jeden z manželů, který např. uzavřel vlastním jménem smlouvu o půjčce, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, tj. byla-li za ně získána určitá majetková hodnota, náleží i tato hodnota – za splnění ostatních podmínek uvedených v § 143 o.
z. a bez ohledu na to, zda byla smlouva o půjčce platně uzavřena – do bezpodílového spoluvlastnictví. K závazku manžela, který takto opatřil peníze a je povinen je vrátit (ať již jako plnění ze smlouvy o půjčce či jako neoprávněný majetkový prospěch v případě, že smlouva o půjčce nebyla platně uzavřena) a který je vynaložil ve skutečnosti na společný majetek ze svého, se přihlédne při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví“. Tentýž závěr je použitelný i na institut společného jmění manželů upravený v občanském zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb. (dále ObčZ) v těch případech, kdy jde o závazky, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého [§ 143 odst. 1 písm. b) ObčZ, věta za spojkou].
I podle platné právní úpravy tvoří společné jmění manželů veškerý majetek nabytý některým z manželů nebo jimi společně za trvání manželství s výjimkou taxativně uvedených případů v § 143 odst. 1 písm. a) ObčZ, mezi něž způsob nabytí, k jakému došlo v dané věci, nepatří. Vzhledem k tomu, že právní úprava vnosů do společného jmění manželů (§ 149 odst. 2 ObčZ) je shodná s předchozí úpravou vnosů do bezpodílového spoluvlastnictví (§ 150 ObčZ ve znění do 31. 7. 1998) jsou také nadále použitelné i závěry vyslovené Nejvyšším soudem České republiky již ve stanovisku Cpj 86/71, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 42/1972, kde uvedl: „Jestliže byla nějaká věc získána za trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví zčásti z prostředků patřících jen jednomu z manželů, pak při vypořádání je manžel, z jehož prostředků byl tento náklad vynaložen, oprávněn toliko požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co takto vynaložil.
Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci (např. v důsledku opotřebení společným užíváním) nižší, než byla její původní hodnota, bylo by třeba k tomu přihlédnout a náklady, které na ni jeden z manželů ze svých prostředků vynaložil, by se nenahradily v plné výši, nýbrž jen ve výši redukované podle poměru, v němž došlo ke snížení hodnoty věci. Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci vyšší než původní hodnota, pak by se k tomuto zvýšení při stanovení náhrady nákladů, vynaložených jen z prostředků jednoho z manželů, nepřihlíželo.
Do bezpodílového spoluvlastnictví totiž náleží a oběma manželům je společná věc v takto zvýšené hodnotě, takže z této zvýšené hodnoty by se vycházelo i při stanovení podílů na společném majetku.“ Nejvyšší soud tyto závěry zopakoval i v usnesení ze dne 31. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004, publikovaném pod č. C 2707, sv. 30 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck dále jen „Souboru rozhodnutí“. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se shora citovanou judikaturou.
Argumentace žalobce o promlčení dluhu z půjčky, nemá na shora uvedené závěry žádný vliv. Zda je závazek ze smlouvy o půjčce součástí jmění v SJM či nikoliv, se posuzuje podle okolností, které tu byly v době vzniku závazkového vztahu. Promlčením nenastává zánik práva. Promlčení je jen subjektivní oprávnění dlužníka vznést po uplynutí zákonem stanovené doby proti uplatnění práva námitku. Jestliže ji dlužník použije, nelze promlčené právo přiznat. Toto právo však nadále existuje jako naturální obligace a lze je kdykoliv splnit.
Lze jen dodat, že příznivějšího hmotněprávního postavení by žalobce nemohl docílit ani v tom případě, že by částka 15 000 000 Kč byla žalované darována.
Dovolací soud nezjistil, že by v řízení došlo k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. l, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 OSŘ ani k jiné vadě, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ]. Odvolacímu nelze ani vytýkat, že by nesplnil vůči žalovanému poučovací povinnost podle § 118a odst. l až 3 OSŘ. Nejvyšší soud uvedl již v usnesení z 27. 6. 2003, č. j. 21 Cdo 121/2003-107, že „poučení podle ustanovení § 118a odst. l až 3 OSŘ slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (jak tomu bylo v projednávaném případě) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a OSŘ. Jinak řečeno postup podle ustanovení § 118a OSŘ přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 OSŘ přistupovat.“ Tyto závěry jsou zcela použitelné pro daný případ, kdy skutkový stav byl provedenými důkazy objasněn a jiný právní názor soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 2 OSŘ nezakládá.
Žalobci nelze přisvědčit ani v naposledy uvedeném důvodu, že skutková zjištění, že žalobkyně vynaložila z odděleného majetku do společného majetku 15 000 000,-Kč, nemají oporu v provedeném dokazování. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování tehdy, jestliže soud vzal za zjištěné něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou tu podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Zjištěním, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, se rozumí jen takové zjištění, které je pro rozhodnutí soudu právně významné. Podle § 242 odst. 3 věty prvé OSŘ však lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Přitom je dovolací soud vázán v tom, který z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 a 3 OSŘ byl uplatněn, a především v tom, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1739/2001, publikovaný pod C 1691, svazek 23, Souboru rozhodnutí). V dané věci žalobce v dovolání vůbec neuvedl, z čeho dovozuje, že by takový skutkový závěr ze spisu nevyplýval, případně se kterým z provedených důkazů je tento závěr v rozporu. Ani tento dovolací důvod tak nebyl naplněn.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítl.
Žalovaná měla v dovolacím řízení úspěch a příslušela by jí podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení. Náklady jí však nevznikly.