20 Cdo 4369/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Domanský s. r. o., se sídlem v Praze 9, Českobrodská 2, identifikační číslo osoby 62914910, zastoupené Slavomírem Teclem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží 605, proti povinnému M. S., pro částku 13.013,60 Kč, vedené u Okresního soudu Praha – východ, pod sp. zn. 28 Nc 10541/2008 o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 30. 4. 2009, č. j. 23 Co 180/2009-34, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze z 30. 4. 2009, č. j. 23 Co 180/2009-34, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 5. 2. 2009, č. j. 28 Nc 10541/2008-19, jímž okresní soud (kromě zamítnutí návrhu povinného na odklad exekuce, v kteréžto části zůstalo rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním nenapadeno) zamítl jeho návrh na zastavení exekuce odůvodněný s poukazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. tvrzením, že vymáhaná pohledávka v důsledku započtení (doručeného oprávněné 2. 1. 2008) jeho (proti)pohledávky zanikla. Oproti soudu prvního stupně, který své rozhodnutí odůvodnil neexistencí pohledávky povinného, odvolací soud dospěl k závěru, že i kdyby tato pohledávka existovala, návrhu na zastavení exekuce by vyhovět možno nebylo, jelikož takováto (proti)pohledávka by musela být k započtení nezpůsobilá.
Tvrzený pracovní nárok povinného měl totiž vzniknout již v roce 2006, tedy za účinnosti zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006. Ten byl sice s účinností od 1. 1. 2007 zákonem č. 262/2006 Sb. zrušen, nároky vzniklé před tímto datem je však podle odvolacího soudu třeba nadále posuzovat podle tehdy platných předpisů. Soud prvního stupně proto podle odvolacího soudu pochybil, vycházel-li při posuzování důvodnosti návrhu povinného s odkazem na ustanovení § 326 zák. č. 262/2006 Sb. z ustanovení § 580 a § 581 občanského zákoníku a zabýval-li se otázkou vzniku a existence povinným tvrzených nároků a tím, zda došlo k účinnému započtení.
Právní úprava pracovněprávních vztahů účinná do 31. 12. 2006, představovaná především zákonem č. 65/1965 Sb., zákoníkem práce ve znění pozdějších předpisů vycházela z úplné samostatnosti pracovního práva ve vztahu k právu občanskému a občanský zákoník nebylo možno na pracovněprávní vztahy použít ani subsidiárně. Tehdejší zákoník práce institut započtení neznal a protože podpůrné použití občanského zákoníku bylo vyloučeno, není podle odvolacího soudu možné jakékoli započtení pracovněprávních pohledávek vzniklých do 31.
12. 2006. Z tohoto důvodu bylo nadbytečné zkoumat, zda a v jaké výši vznikly povinnému pracovněprávní pohledávky (jednalo se o nároky na pracovní odměnu za měsíce únor, červenec, srpen a září 2006) vůči oprávněné, neboť i kdyby povinný jejich existenci prokázal, šlo by o pohledávky k započtení nezpůsobilé a jejich uplatněním by proto k zániku vymáhané pohledávky dojít nemohlo
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam s odůvodněním, že otázka, zda má být započtení posouzeno podle příslušných ustanovení zákoníku práce (ať již ve znění účinném do 31. 12. 2006 či od 1. 1. 2007) nebo zákoníku občanského dosud
v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebyla. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že započtení pracovněprávní pohledávky vzniklé do 31. 12. 2006, jež však bylo uplatněno bývalým zaměstnancem po skončení jeho pracovního poměru u zaměstnavatele (k 31. 10. 2006) až 27. 12. 2007, je neplatné pro rozpor se zákonem č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, který institut započtení neznal. Podle jeho názoru je jediným právním předpisem relevantním pro posouzení dané věci ustanovení § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2007; jestliže tedy úkon směřující k započtení vůči oprávněné učinil 27. 12. 2007, mělo započtení být vzhledem k ustanovení § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb. posouzeno podle § 580 a 581 občanského zákoníku, jenž – narozdíl od zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006 – institut započtení znal. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. podle jeho názoru spočívá v okolnosti, že odvolací soud – dovodil-li, že „nároky vzniklé před 1. 1. 2007 je však třeba nadále posuzovat podle tehdy platných předpisů“, aniž však tento sám o sobě nesprávný právní závěr jakkoli odůvodnil – jeho nepřezkoumatelností řízení zatížil vadou, jež mohla mít, a v daném případě i měla, za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením § 238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o. s. ř.), daný tím, že jím má být zodpovězena judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešená otázka (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), jejíž posouzení má význam nejen pro předmětnou věc, ale pro soudní praxi obecně, totiž otázka, zda právní úkon započtení, učiněný po 1. 1. 2007, nutno posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, či – při aplikaci ustanovení § 364 odst. 2 a § 326 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2007 – podle příslušných ustanovení zákoníku občanského.
Dovolání je i důvodné.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., které by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že „tvrzený pracovněprávní nárok povinného měl vzniknout v roce 2006, tedy za účinnosti zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, jenž sice byl s účinností od 1. 1. 2007 zákonem č. 262/2006 Sb. zrušen,“ že však „nároky vzniklé před tímto datem (a tedy i protipohledávka povinného za oprávněnou z titulu jeho nároku na pracovní odměnu za měsíce únor, červenec, srpen a září 2006) je třeba nadále posuzovat podle tehdy platných předpisů;“ a dále otázka, zda řízení trpí namítnutou vadou, spočívající v tom, že uvedený závěr zůstal odvolacím soudem neodůvodněn a že je tudíž napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2007, se podle dosavadních právních předpisů řídí právní úkony týkající se vzniku, změny a skončení pracovního poměru, dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti, jakož i další právní úkony učiněné před 1. lednem 2007, i když jejich právní účinky nastanou až po tomto dni.
Jak plyne z ustanovení § 326 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2007, závazky v pracovněprávních vztazích se řídí – kromě jiných ustanovení – i ustanoveními § 580 a 581 občanského zákoníku, upravujícími institut započtení.
Výše uvedené ustanovení § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2007, nelze – logicky – vyložit jinak než tak, že bylo-li započtení (tedy, řečeno dikcí uvedeného ustanovení, úkon další, tudíž jiný než týkající se vzniku, změny a skončení pracovního poměru a dohod tam uvedených) učiněno po 1. lednu 2007, jak je tomu v souzené věci, neřídí se ustanoveními dosavadními, tedy zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, účinného do 31. 12. 2006, nýbrž příslušnými ustanoveními zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2007. Z uvedeného pak rezultuje závěr, že právní úkon z 27. 12. 2007, jímž povinný vůči oprávněné učinil projev započtení své pohledávky proti pohledávce její (vymáhané v předmětném exekučním řízení), nutno při respektování ustanovení § 326 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2007 posuzovat podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, tedy podle jeho ustanovení § 580 a § 581.
Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), aniž se zabýval ostatními dovolacími námitkami, podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Vladimír Mikušek , v. r. předseda senátu