20 Cdo 457/2025-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné APOLLO LEASING spol. s r. o., se sídlem v Plzni, Otýlie Beníškové 1556/12, proti povinným 1. L. K., zastoupenému Mgr. Václavem Kubičkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lipenská 869/17, a 2. R. S., zastoupené Mgr. Denisou Havlovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, pro 88 542 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 28 EXE 207/2010, o dovolání 1. povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2024, č. j. 10 Co 913/2024-161, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. 6. 2024, č. j. 28 EXE 207/2010-140, se zastavuje. II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2024, č. j. 10 Co 913/2024-161, se odmítá.
1. Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 25. 6. 2024, č. j. 28 EXE 207/2010-140 (dále též jen „soud prvního stupně“), zamítl návrh 1. povinného na zastavení exekuce ze dne 30. 10. 2023. K namítané nevykonatelnosti titulu pro reálnou nemožnost plnění na straně 1. povinného uvedl, že opuštění společné domácnosti ze strany 2. povinné, která předmět společného nájmu obou povinných (vysavač Rainbow s příslušenstvím) odnesla a poté prodala třetí osobě, nevede k zániku nájmu. Domnělé zcizení předmětu nájmu nájemcem bez dalšího nevede k ukončení smluvního vztahu, pouze k případnému vzniku práva pronajímatele odstoupit od nájemní smlouvy či požadovat náhradu škody způsobenou nájemcem. Soud prvního stupně dále vyvrátil výhrady o neurčitosti a zmatečnosti exekučního titulu a k tvrzené absolutní neplatnosti nájemní smlouvy vyložil, že ke koncepci a nastavení smluvních pokut, které oprávněná jako pronajímatelka včlenila do nájemních smluv týkajících se vysavačů Rainbow a dalších čistících přístrojů, se již vyjádřila řada soudních rozhodnutí v incidenčních sporech. Soud prvního stupně pak s explicitním poukazem na hodnocení ujednání o smluvní pokutě v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 21. 9. 2020, č. j. 56 ICm 3514/2019-58 (KSPA 56 INS 18949/2019-C-23), přijal závěr, že sjednaná výše smluvní pokuty (58 Kč denně), jež s ohledem na celkovou dobu prodlení představuje 64,45 % z ceny předmětu nájmu, se neocitá v rozporu s dobrými mravy, neboť zde (podobně jako ve shora označeném případě, kde smluvní pokuta byla sjednána ve výši 50 Kč denně, což s ohledem na tam zjištěnou dobu prodlení činilo 63,99 % z ceny předmětu nájmu) smluvní pokuta nepřevyšuje částku, kterou měla pronajímatelka při řádném splácení získat, a tudíž nepřevyšuje ani škodu, která nesplácením vznikla. Proto je požadovaná částka přiměřená porušené povinnosti a není v hrubém nepoměru s její funkcí preventivní, uhrazovací a sankční. Soud současně přihlédl i k tomu, že nájemci předmět nájmu převzali, mohli jej užívat a splátky dlouho nehradili, dokonce mělo dojít k neoprávněnému zcizení předmětu nájmu.
2. Krajský soud v Plzni (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Na jeho závěry odkázal a dále zdůraznil základní zásadu exekučního řízení, podle níž soudy v exekučním řízení již exekuční titul nepřezkoumávají. Podle odvolacího soudu v projednávané věci nejde o žádnou mimořádnou situaci, kdy se uplatní výjimky z výše uvedené zásady. Exekučním titulem je pravomocný a vykonatelný rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 C 91/2009-65, a není dán žádný důvod, proč by jeho exekucí mělo dojít ke zjevné nespravedlnosti.
3. Rozhodnutí odvolacího soudu a výslovně i rozhodnutí soudu prvního stupně napadl 1. povinný dovoláním. Namítá, že soudy v projednávané věci nerespektovaly ustálenou (blíže neoznačenou) judikaturu Ústavního soudu, v důsledku čehož došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Dále uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a zároveň na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nato dovolatel navázal konstatováním, že v předchozím řízení především napadal (1) nepoctivé jednání oprávněného při uzavření vlastní nájemní smlouvy a jeho jednání po dobu jejího trvání, resp. platnost nájemní smlouvy jakožto celku (2) platnost ujednání o smluvní pokutě (3) vlastní exekuční titul z důvodu, že je nevykonatelný pro reálnou nemožnost plnění, jež nastala na straně prvního povinného nezávisle na jeho vůli. Dovolatel uvedl, že s oprávněnou uzavřel jako nájemce nájemní smlouvu za účelem získání věci (vysavače s příslušenstvím) do užívání, účelem jednání oprávněné však bylo získat smlouvou titul pro budoucí exekuce, což dovozuje ze skutečnosti, že oprávněná neodstoupila od smlouvy, když se nájemci ocitli v prodlení s placením, naopak své nároky maximalizovala a následně soudně uplatnila.
Proto je její jednání nepoctivé, nemravné a zneužívající svého silnějšího postavení. Proto také považuje nájemní smlouvu za absolutně neplatnou. Současně vytýká, že soudy hodnotily obsah smlouvy izolovaně a nikoli v celém komplexu jednání oprávněné od uzavření smlouvy, po dobu trvání vztahu, včetně jejích postupů vůči jiným nájemcům v jiných věcech. Při hodnocení ujednání o smluvní pokutě se soud nezabýval závěry rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2016, č. j. 26 ICm 498/2014-29 (který v jiné věci vedené proti oprávněné konstatoval neplatnost ujednání o smluvní pokutě), což způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
Exekuční titul je vadný a nelze podle něj vést exekuční řízení, jelikož vymáhané plnění nemohlo vzniknout pro absolutní neplatnost nájemní smlouvy, případně neplatnost ujednání o smluvní pokutě. Soudy se dopustily interpretační libovůle, nedostály povinnostem plynoucím z poskytování právní ochrany a vedení řádného řízení a porušily právo dovolatele na soudní ochranu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
4. Oprávněná k dovolání uvedla, že oba povinní podepsali dne 4. 2. 2006 smlouvu o koupi najaté věci č. 24642-06 a nájemní smlouvu č. 24642-06. Téhož dne uhradili pouze první platbu 7 990 Kč a dne 13. 3. 2006 jednu řádnou splátku ve výši 2 340 Kč. Povinným byly zaslány upomínky ze dne 9. 5. 2006, ze dne 22. 5. 2006, ze dne 7. 6. 2006, ze dne 7. 8. 2006 a ze dne 27. 11. 2006, na něž nereagovali. Žaloby tedy byly krajním řešením. Celkem šlo o dvě žaloby uplatňující nároky ze stejného vztahu, avšak za různá období. Ohledně rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 26 ICm 498/2014-29, oprávněná uvedla, že jím insolvenční soud určil, že nemá v insolvenčním řízení dílčí (vykonatelnou) pohledávku za dlužnicí, která sestávala z přihlášených smluvních pokut. Jednalo se o pohledávku ze smlouvy obsahující rozhodčí doložku, a tedy nešlo o relevantní případ. Po zvážení nákladů na odvolání se oprávněná proti uvedenému rozsudku insolvenčního soudu neodvolala, protože výnosy z insolvenčního řízení bývají minimální. V nyní projednávané věci oba nájemci zůstali v nalézacím řízení zcela pasivní. Přístroj převzali, ale nespláceli. Oprávněná se domnívá, že smlouvu podepsali a získali tak do užívání přístroj již s vědomím, že další splátky hradit nebudou. Jejich chování nese znaky podvodu. Oprávněná se zastavením exekučního řízení nesouhlasí.
5. K dovolání se vyjádřila i 2. povinná. Uvedla, že nájemní smlouvu s oprávněnou uzavřel 1. povinný (její tehdejší partner). Souhlasí s jeho názorem, že smlouva je absolutně neplatná, jednání oprávněné bylo vůči slabší straně nepoctivé a nevýhodné a oprávněná se snažila maximalizovat veškeré své nároky.
6. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
7. Pokud se týká dovolání směřujícího výslovně i proti usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. 6. 2024, č. j. 28 EXE 207/2010-140, nutno uvést, že jeho projednání a rozhodnutí o něm brání nedostatek funkční příslušnosti. Nejvyšší soud rozhoduje o mimořádném opravném prostředku (dovolání) proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 10a, § 236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu prvního stupně tedy dovoláním úspěšně napadnout nelze. Občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože tedy není soud, který by byl funkčně příslušný k rozhodnutí o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Klatovech, Nejvyšší soud řízení zastavil (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99).
8. Pokud se týká dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2024, č. j. 10 Co 913/2024-161, Nejvyšší soud z obsahu celého dovolání neseznal žádnou zcela konkrétně formulovanou právní otázku spojenou současně s jedním ze čtyř možných taxativně vymezených kritérií přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), která má být předmětem dovolacího přezkumu.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
11. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Proto při zjišťování, zda je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolací soud není oprávněn vymezit si otázku přípustnosti sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019, či ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016).
12. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak uvedl dovolatel i v nyní projednávané věci), musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen.
zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Pokud si dovolatel ze čtyř taxativních zákonných hledisek dovolání zvolil kritérium rozporu řešené právní otázky s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, může být dovolání perfektní pouze tehdy, odkáže-li současně na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, případně bude-li alespoň citovat závěry přiřaditelné ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
Poukaz dovolatele na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2016, č. j. 26 ICm 498/2014-29, ve vazbě na ujednání o smluvní pokutě nepředstavuje rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a nemůže vymezení zákonného předpokladu přípustnosti dovolání naplnit.
13. Dovolatel sice uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a zároveň na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (tj. avizoval naplnění dvou ze čtyř možných kritérií), následně však pouze obecně zrekapituloval okruhy dříve uplatněné argumentace, a to tak, že pro žádný z nich neuvedl, které z oněch dvou kritérií přípustnosti má ta která argumentace splňovat. Uplatněné okruhy námitek pak jsou natolik zobecněné, že de facto nedovolují zjistit a formulovat konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena). Sluší se též podotknout, že odvolací soud správně zkoumal způsobilost exekučního titulu právě i perspektivou judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, která ve zcela výjimečných případech připouští, aby exekuce byla zastavena, pokud by vedla ke zjevné nespravedlnosti či byla v rozporu se samotnými principy demokratického státu. Důvody pro takový postup (například zneužití práva, neúměrnost vymáhané částky, odepření základních práv v řízení atp.) však neshledal.
14. Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání již nelze odstranit (§ 241 b odst. 3 o. s. ř.), jedná se přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze přípustnost dovolání posoudit.
15. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
16. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 5. 2025
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu