20 Cdo 4577/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové v
exekuční věci oprávněné M. č. P., zastoupené advokátem, proti povinnému P. K.,
zastoupenému advokátem, vyklizením bytu se zajištěním přístřeší, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 Nc 5891/2007, o dovolání povinného
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2008, č. j. 20 Co
116/2008-23, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 6 nařídil exekuci k vymožení povinnosti vyklidit byt č.
první kategorie o velikosti 1+1, který se nachází v domě č. p., v D. u. č., v
P., ve druhém podlaží a přestěhováním povinného do zajištěného přístřeší bytu
č., o velikosti 1+1 v 1. patře domu v P., N. K., č. p., dále exekuci na majetek
povinného pro náklady exekuce a náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení
stanoveny, a provedením exekuce pověřil exekutora JUDr. M. H.
Odvolací soud napadeným rozhodnutím usnesení obvodního soudu potvrdil. Uvedl,
že i v případě, kdy je exekuce nařízena k vymožení jiné povinnosti než
peněžitého plnění, platí pro exekuční řízení § 87 odst. 4 zákona č. 120/2001
Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. č. 120/2001 Sb.“),
dle něhož náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě
příkazu k úhradě nákladů některým ze způsobů určených k provedení exekuce
ukládající zaplacení peněžité částky. Proto i v daném případě soud prvního
stupně důvodně nařídil pro náklady exekuce a náklady oprávněného exekuci na
majetek povinného.
Povinný podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99
/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, a namítá, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zásadní právní význam přisuzuje otázce, zda lze
nařídit exekuci vyklizením v případě, že odpadly důvody, pro které soud
přivolil k výpovědi z nájmu bytu. Uvedl, že dluh na nájemném vznikl v důsledku
jeho tíživé sociální a ekonomické situace, kdy se mu nepodařilo zajistit
pracovní místo se stabilním příjmem. Nesouhlasí, že se choval lehkovážně, jak
uvedl soud v odůvodnění podkladového rozhodnutí, neboť se s oprávněnou snažil
dohodnout tak, aby byl schopen dluh na nájemném splácet. V únoru a březnu 2006
dluh uhradil a od té doby své závazky vůči oprávněné řádně plní, ta přesto
odmítla s ním sepsat novou nájemní smlouvu a přistoupila k exekuci. Podle jeho
názoru proto neměl nalézací soud pro rozpor s dobrými mravy k výpovědi
přivolit, a pokud tak učinil, neměla by být exekuce ze stejného důvodu
provedena. Žádal, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12 zákona č.
7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), je dovolání ve smyslu
§ 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst.
1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního
stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož
soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ
jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Ačkoliv povinný tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět
nelze.
Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích již vysvětlil, že soud při výkonu
rozhodnutí (exekuci) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí
(včetně postupu orgánu) vydaných v nalézacím řízení. Obsahem těchto rozhodnutí
je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4). Z toho je
zároveň zřejmé, že důvodem pro zamítnutí návrhu na nařízení exekuce nemůže být
skutečnost, že povinný dlužné nájemné, jehož neplacení bylo důvodem pro
přivolení k výpovědi z nájmu bytu, dodatečně zaplatil.
Pokud jde o namítaný rozpor výkonu rozhodnutí s dobrými mravy, Nejvyšší soud
tuto otázku již několikrát ve svých rozhodnutích řešil. V usnesení ze dne 28.
11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném pod č. 67/2003 v časopise Soudní
judikatura, vyjádřil závěr (jež posléze užil v mnoha rozhodnutích dalších),
že „z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat
pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování)
účastníků občanskoprávních vztahů, nikoliv správnost rozhodnutí soudu; to je
aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud - v nalézacím řízení -
posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a
povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Při podání návrhu na nařízení
výkonu rozhodnutí (exekuce) však nejde o výkon práva ve smyslu § 3 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák., nýbrž o využití možnosti poskytnuté
oprávněnému procesním předpisem (§ 251 o. s. ř.) pro případ, že povinnost
uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna
dobrovolně.“ Proto nelze namítat proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí
(exekuce), že je v rozporu s dobrými mravy, neboť se jedná o hmotněprávní
institut, který v rozhodování o procesněprávním úkonu soudu nemá místo.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení
občanského soudního řádu, Nejvyšší soud ho odmítl (§ 243b odst. 5, věta
první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2010
JUDr.
Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu