20 Cdo 4662/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněného Mgr. M. Ch., advokáta, správce konkursní podstaty
úpadce ICOM, a.s. se sídlem v Jihlavě, Brněnská 2661/65, identifikační číslo
osoby 49454676, zastoupeného Mgr. Evou Opluštilovou, advokátkou se sídlem v
Brně, Česká 12, proti povinnému L. P., o 164.258,30 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 Nc 4518/2003, o dovolání oprávněného
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 16. 5. 2007, č. j. 12 Co 140/2006-82,
Usnesení Krajského soudu v Brně ze 16. 5. 2007, č. j. 12 Co 140/2006-82, a
usnesení Okresního soudu v Jihlavě z 12. 1. 2006, č. j. 8 Nc 4518/2003-59, se
ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Povinný podal návrh na částečné zastavení exekuce nařízené pro vymožení
pohledávek oprávněného ve výši 2x 57.750,- Kč s úrokem z prodlení s
odůvodněním, že jde o pohledávky oprávněného z titulu nájemného za nájem části
budovy č. p. 1314 na pozemku parc. č. 2763 v Jihlavě, že tyto nemovitosti byly
zahrnuty JUDr. M. M., správcem konkursní podstaty úpadce Českomoravské
sladovny, a. s. v Jihlavě, do konkursní podstaty úpadce, a že povinný byl
správcem vyzván k zasílání nájemného na účet úpadce, a to včetně nájemného
dlužného.
Usnesením z 12. 1. 2006, č. j. 8 Nc 4518/2003-59, soud prvního stupně exekuci v
navržené částce s příslušenstvím částečně zastavil poté, co vzal za nesporné,
že předmětné pohledávky, ohledně nichž se povinný domáhal částečné zastavení
exekuce, jsou pohledávkami z titulu nájemného za nájem výše uvedené
nemovitosti, která byla spolu s dalšími správcem konkursní podstaty zahrnuta do
konkursní podstaty úpadce, že povinný byl vyzván k placení nájemného na účet
úpadce (č. l. 33), a že šlo o pohledávky, které oprávněnému vůči povinnému
vznikly až po soupisu do konkursní podstaty. Z ustanovení § 18 odst. 3 zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též
jen „ZKV“), okresní soud dovodil, že od okamžiku soupisu svědčí správci
konkursní podstaty ve vztahu k sepsané věci oprávnění vyplývající vlastníku
věci z ustanovení § 123 občanského zákoníku, tedy také věc držet, užívat, a
požívat její plody a užitky. V tomto směru okresní soud vycházel z názoru, že
pod pojem oprávnění požívat užitky je třeba zahrnout i právo na nájemné z věci
zahrnuté do konkursní podstaty (či její části) nezávisle na tom, zda byla věc
pronajata až správcem konkursní podstaty či již dříve, před jejím zahrnutím do
podstaty. Dále soud s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
2086/2000 dovodil, že správce konkursní podstaty je oprávněn požadovat nájemné
i v případě, že do konkursní podstaty nezahrnul výslovně právo na nájemné,
jelikož takové oprávnění vyplývá ze zásady, že nájemné lze považovat za užitek
z věci do podstaty zahrnuté. V závěru svého rozhodnutí okresní soud poznamenal,
že právo nepřipouštějící provedení exekuce mělo být uplatněno správcem
konkursní podstaty vůči oprávněnému samostatnou vylučovací žalobou, přičemž
pravomocné rozhodnutí vyhovující této žalobě by pak bylo důvodem pro zastavení
exekuce podle § 268 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Byla-li však existence takovéhoto
práva správce konkursní podstaty dovozena již v exekučním řízení a neprobíhá-li
řízení o vylučovací žalobě (správce konkursní podstaty se žalobami vedenými u
téhož okresního soudu domáhá namísto vyloučení pohledávek z exekuce zaplacení
těchto pohledávek přímo proti povinnému), pak může být podle okresního soudu
rozhodnuto o částečném zastavení exekuce pro její nepřípustnost podle § 268
odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř.; opačný závěr, v jehož důsledku by bylo
třeba i ohledně těchto pohledávek odkazovat na samostatné řízení o vylučovací
žalobě, by podle názoru okresního soudu bylo „v rozporu s jedním ze základních
principů exekučního řízení, kterým je jeho rychlost“.
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání oprávněného usnesení
soudu prvního stupně potvrdil; se stejným poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu
z 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek č. 3, ročník 2003, pod poř. č. 27, se ztotožnil s
názorem, že oprávnění požívat užitky zahrnuje i právo na nájemné z pronajaté
věci, tedy právo k inkasu nájemného ze zástavy, byť správce konkursní podstaty
toto oprávnění výslovně do soupisu nezahrnul. I když je ve zmíněném judikátu
řešena jiná právní problematika (vyloučení sepsané věci z konkursní podstaty),
je podle odvolacího soudu pro zde řešenou otázku významný závěr dovolacího
soudu, že „z hlediska práv, jež se pojí se soupisem, včetně práva věc (v
souladu s ustanovením § 123 občanského zákoníku) i po dobu trvání sporu o jejím
vyloučení z exekuce držet, užívat a požívat její plody a užitky (např.
pronajímat ji a inkasovat nájemné), má vždy přednost správce, který věc sepsal
jako první.“ Podle odvolacího soudu jinými slovy vyjádřeno je správce konkursní
podstaty, a to i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu, oprávněn sepsanou
věc držet, užívat a požívat její plody a užitky, například ji pronajímat a
inkasovat nájemné, a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci.
Nelze tedy podle krajského soudu přisvědčit argumentaci oprávněného, že je-li v
ustanovení § 18 odst. 3 ZKV užito pojmu nakládat s věcí (právem, jinou
majetkovou hodnotou), jde právě jen o toto oprávnění vlastníka a nikoliv také o
oprávnění další, vyplývající z ustanovení § 123 občanského zákoníku, tedy věc
držet, užívat a užívat plody a užitky. Soud prvního stupně podle odvolacího
soudu správně dovodil, že v konečném důsledku je ohledně souhrnné částky
115.500,- Kč s příslušenstvím dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst.
1 písm. h). o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; zásadní právní význam
napadenému usnesení přisuzuje s odůvodněním, že je jím řešen „rozsah oprávnění
správce konkursní podstaty k majetku sepsanému do této podstaty a vlastnicky
náležejícímu třetí osobě a ústavně zaručené právo, že vlastnické právo všech
vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.“
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. dovolatel spatřuje v – podle jeho názoru nesprávném – výkladu ustanovení
§ 18 odst. 3 ZKV, jestliže odvolací soud pod pojem nakládat, užitý v tomto
ustanovení, podřadil také ostatní oprávnění vyplývající pro vlastníka z
ustanovení § 123 občanského zákoníku, tedy oprávnění věc držet, užívat a
požívat jeho plody a užitky. Podle jeho přesvědčení užil-li zákonodárce v
ustanovení § 18 odst. 3 ZKV pouze pojmu nakládat, měl na mysli právě jen toto
oprávnění vlastníka (tj. ius disponendi), nikoli též oprávnění další (ius
possidendi, ius utendi a ius fruendi). V opačném případě by totiž v tomto
ustanovení nepochybně uvedl i tato další oprávnění. Není přitom dán žádný
důvod, proč by pojem nakládat měl mít jiný význam v občanskoprávní úpravě a
jiný v zákoně o konkursu a vyrovnání, a proč by tento pojem užitý v ustanovení
§ 18 odst. 3 ZKV měl zahrnovat též oprávnění vyplývající vlastníku věci z
ustanovení § 123 obč. zák. Automatické dovozování dalších oprávnění vlastníka
by podle oprávněného bylo zcela nepřiměřeně extenzivním výkladem a nepřiměřeným
zásahem do vlastnických práv třetích osob. Podle jeho názoru tedy vlastníku
věci náleží i nadále po soupisu této věci (ve vlastnictví osoby odlišné od
úpadce) oprávnění věc držet, užívat a požívat plody a užitky. Tomu ostatně
odpovídá i doslovné znění ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) ZKV, podle něhož po
prohlášení konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce.
I toto ustanovení zmiňuje opět jen jediné z oprávnění vlastníka – ius
disponendi – a nikoli oprávnění další.
S ohledem na výše uvedené má oprávněný za to, že je podstatné, komu vlastnicky
věc zapsaná do podstaty náleží, případně, jaký vztah k tomuto majetku má
dlužník, neboť toto rozlišení je relevantní z hlediska možnosti uplatnění
různých oprávnění vlastníka. Přitom je zcela nepochybné, že pokud by byl
vlastníkem nemovitosti přímo úpadce, právo na nájemné (oprávněný uvádí
nesprávně „nájem“) by příslušelo podle ustanovení § 14a odst. 1 ZKV správci.
Oprávněný dále zdůrazňuje účel zákona o konkursu a vyrovnání, jímž je
uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku; teleologickým i
jazykovým výkladem pak dovozuje, že účelem zákona je pouze to, aby poté, co
nastala splatnost závazků osoby v úpadku a co zástavní dlužníci ve stanovené
lhůtě neposkytli odpovídající plnění (§ 151g občanského zákoníku účinného do
31. 12. 2000, resp. § 170 odst. 1 téhož předpisu ve znění následujícím), mohl
správce konkursní podstaty neprodleně přistoupit k realizaci zástavy. Z textu
zákona o konkursu a vyrovnání výslovně neplyne právo správce brát užitky z cizí
věci, i když je tato věc v souladu s právem zahrnuta do konkursní podstaty.
Dále pak dovolatel odkazuje na důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 105/2000
Sb., jímž byla provedena jedna z novelizací zákona o konkursu a vyrovnání, a
která zakotvila možnost správce konkursní podstaty zpeněžovat věci, práva nebo
pohledávky, které zajišťují pohledávky vůči úpadci (§ 27 odst. 5 ZKV).
Výklad ustanovení § 18 odst. 3 ZKV, podaný soudy obou stupňů, je podle
oprávněného v rozporu nejen s doslovným zněním tohoto ustanovení, ale také s
účelem ustanovení § 27 odst. 5 ZKV a celého zákona o konkursu a vyrovnání;
znamená nepřípustný zásah do vlastnického práva a způsobuje značnou nerovnost a
nejistotu v postavení mnoha zástavních dlužníků, jelikož odlišné postavení má
podle tohoto výkladu zástavní dlužník v případě, že na majetek osoby, jejíž
dluh zástavní dlužník zajistil, byl prohlášen konkurs, a odlišné postavení v
případě, kdy na majetek této třetí osoby konkurs prohlášen nebyl. Zástavní
právo by tak v každé situaci mělo odlišný charakter a připouštělo by různý
stupeň a rozsah oprávnění vlastníka. Protože se odvolací soud takovouto
odlišnou povahou zástavního práva v závislosti na tom, zda konkurs prohlášen
byl či nikoli, nezabýval, a protože své rozhodnutí z tohoto pohledu ani nijak
nezdůvodnil, zatížil řízení vadou, jež podle dovolatele měla za následek
nesprávné právní posouzení věci. V závěru bodu II. dovolání pak oprávněný
uzavírá, že kromě nesprávného výkladu výše uvedených ustanovení zákona o
konkursu a vyrovnání je napadené rozhodnutí v rozporu s ustanoveními předpisů
vyšší právní síly, a to zejména s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl.
1 odst. 1 Protokolu Evropské úmluvy o lidských právech, a s odkazem na tam
citované nálezy Ústavního soudu (šestá strana dovolání na č. l. 92 versa)
připomíná, že v případech, kdy právní předpis umožňuje různé interpretace, je
povinností všech státních orgánů podat jeho výklad ústavně konformním
způsobem.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009
Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl
k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. daný
tím, že jím má být zodpovězena judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešená
otázka (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), jejíž posouzení má význam nejen pro předmětnou
věc, ale pro soudní praxi obecně, totiž otázka, zda sepis pronajímané
nemovitosti do soupisu konkursní podstaty úpadce (třetí osoby, obligačního
dlužníka) je důvodem k zastavení exekuce nařízené proti nájemci k návrhu
vlastníka nemovitosti (zástavního dlužníka a pronajímatele) k vymožení
přisouzeného dlužného nájemného.
I když oprávněným podaný (zužující) výklad pojmu „nakládat“, užitého v
ustanovení § 18 odst. 3 a 14 odst. 1 písm. a) ZKV není správný (k tomu srovnej
kromě odkazovaného judikátu R 27/2003 i rozsudek z 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo
1478/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník
2008, pod poř. č. 43, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že sepíše-li správce
konkursní podstaty osobního dlužníka do soupisu majetku věc ve vlastnictví
třetí osoby, kterou je zajištěna pohledávka vůči úpadci /§ 27 odst. 5 ZKV/, je
nájemce takto sepsané věci nadále povinen platit nájemné podle dříve uzavřené
nájemní smlouvy správci konkursní podstaty), nelze dovolání upřít oprávněnost.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., které
by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), z obsahu
spisu nevyplývají, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím
důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je
předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že exekuce musí být –
protože předmět nájmu byl sepsán do konkursní podstaty úpadce – podle § 268
odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř. zastavena.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (a to nejen hmotného práva), jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil,
případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového
stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech
účastníků). Tak tomu je v souzené věci.
Nauka (viz V. Kurka a L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde,
Praha 2004, str. 387) i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které
je namístě exekuci mít za (z jiných důvodů) nepřípustnou, se typicky spojují
a/ s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho /materiální/
nevykonatelnost zakládající důvod zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm.
a/ o.s.ř.)
b/ s pochybeními při nařízení exekuce
c/ s rušivými okolnostmi při provádění exekuce, případně
d/ se specifickým jednáním povinného (způsobí-li například započtením zánik
vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí).
Z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů
zastavení exekuce) musí jít o takové okolnosti, pro které je další provádění
exekuce způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v
právu hmotném), na nichž je exekuce jakožto procesní institut vybudována (srov.
§ 268 odst. 1 písm. a/,b/,c/,d/ a f/ o.s.ř.) anebo je protichůdné účelu, který
se jím sleduje, totiž zajistit efektivní splnění povinnosti vyplývající z
vykonávaného titulu (srov. § 268 odst. 1 písm. e/ a g/ o.s.ř.). Z toho, že se
žádá, aby exekuce byla nepřípustná, plyne, že musí jít o okolnosti, které se v
uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzivně a v
podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli
zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, poskytované povinnému, která je
(osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo
autoritativním výrokem uloženo.
O žádný z případů uvedených výše pod písmeny a), b) a d) v souzené věci nejde
zcela zjevně a dán není ani důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm.
h) o. s. ř. uvedený ve výčtu shora pod písmenem c).
.
Rušivými okolnostmi při provádění exekuce se rozumí kupříkladu případy, kdy
oprávněný odmítne poskytnout součinnost při exekuci odebráním věci podle § 345
a násl. o.s.ř., nebo případy, kdy se oprávněný s povinným dohodl, že své právo
nebude vymáhat výkonem rozhodnutí (exekucí), případně že se takového práva
vzdává.
K exekuci navržený rozhodčí nález byl vydán 30. 11. 2002, tedy po zápisu
předmětu nájmu do soupisu konkursní podstaty úpadce z 2. 11. 2001 (a poté, co
povinný jako žalovaný v nalézacím řízení žalobcův nárok na nájemné splatné za
dobu po zápisu předmětu nájmu do podstaty písemným podáním z 29. 10. 2002, tedy
několik měsíců poté, co mu byla doručena výzva správce konkursní podstaty podle
§ 27 odst. 5 ZKV ze 4. 6. 2002, aby dlužné nájemné uhradil do konkursní
podstaty, uznal, viz odůvodnění exekučního titulu na s. 5 versa). Z uvedeného
plyne, že povinný byl exekučním titulem zavázán k plnění, na něž oprávněný
podle hmotného práva již neměl nárok (k tomu srov. též odůvodnění výše
uvedeného judikátu R 43/2008, v němž Nejvyšší soud na s. 269/385 uzavřel
výslovně, že dnem sepsání nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty je
osobou oprávněnou „inkasovat“ nájemné podle dříve uzavřené nájemní smlouvy
správce konkursní podstaty a nikoli vlastník pronajaté věci). Neexistence
nároku na vymáhané plnění – posuzováno podle hmotného práva – však může být
tzv. jiným důvodem k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
pouze u jediného typu exekučních titulů, a to u notářských (a exekutorských)
zápisů, jež – narozdíl od rozhodnutí vydávaných v občanském soudním řízení či
řízení rozhodčím – nejsou vybaveny účinky právní moci a závaznosti pro
účastníky a všechny orgány (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z
10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
č. 1, ročník 2001, pod poř. č. 15). O takový případ však v souzené věci, kdy je
exekučním titulem pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález, nejde.
Jestliže tedy odvolací soud vycházel z názoru jiného, je jeho právní posouzení
věci nesprávné. Protože na tomto nesprávném právním posouzení věci napadené
rozhodnutí spočívá (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), Nejvyšší soud je bez
jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.), podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc
tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem o.s.ř.).
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy
VI. zákona č. 120/2001 Sb.
V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu