20 Cdo 4686/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného T. C. R., a.s., proti povinnému A. T., zastoupenému advokátkou, za účasti soudního exekutora zastoupeného advokátem, pro 34.858,20 Kč s příslušenstvím, o rozvrhu výtěžku z prodeje nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 29 Nc 314/2003, o dovolání soudního exekutora proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2007, č. j. 10 Co 1115/2006 - 111, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 20. 7. 2006, č. j. 29 Nc 314/2003 - 90, jímž okresní soud rozvrhl rozdělovanou podstatu ve výši 36.762,57 Kč tak, že z ní zčásti uspokojil pohledávku soudního exekutora na nákladech exekuce v částce 14.593,62 Kč k hotovému zaplacení a zčásti pohledávku oprávněného T. C. R., a.s., v částce 22.168,95 Kč k hotovému zaplacení, čímž byla celá rozvrhovaná podstata vyčerpána. Odvolací soud mj. uzavřel, že okresní soud postupoval správně, pokud pohledávku pověřeného soudního exekutora sestávající z odměny a z nákladů exekuce tak, jak byly vyčísleny v příkazu k úhradě, zařadil podle § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. do tzv. třetí skupiny. Není totiž žádný důvod upřednostňovat pohledávku pověřeného soudního exekutora sestávající z odměny a nákladů exekuce před pohledávkou oprávněného, jež je v exekučním řízení vymáhána, a už vůbec není důvod ji podle analogie posuzovat jako pohledávku nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti s prováděním dražby, nové dražby nebo další dražby. Podotkl, že odměna soudního exekutora a náklady, které mu vznikly v souvislosti s prováděním exekuční činnosti, nejsou příslušenstvím pohledávky oprávněného ve smyslu § 337c odst. 4 o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu napadl soudní exekutor dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 238a odst. l písm. f) o. s. ř., s tím, že napadené rozhodnutí má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam, neboť „řeší právní otázku, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně“. Jako dovolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pohledávka soudního exekutora se uspokojí při rozvrhu rozdělované podstaty až v tzv. třetí skupině spolu s pohledávkou oprávněného, a stejně jako v odvolání znovu zdůrazňuje postavení soudního exekutora ve světle ústavních i zákonných norem. Konstatuje, že jej rozhodnutí odvolacího soudu překvapilo, neboť je v naprostém rozporu s převládající soudní praxí, cituje vybraná usnesení odvolacích soudů, které „ve stejné záležitosti“ jeho odvolání plně vyhověly, a vyjadřuje své přesvědčení, že stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005, z něhož v posuzované věci vychází usnesení soudů obou stupňů, není v bodě XVIII. správné. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí obou soudů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání není podle § 238a odst. 1 písm. f), odst. 2 o. s. ř.ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť otázku, jejíž řešení dovolatel zpochybnil, tj. závěr odvolacího soudu o uspokojení nákladů exekuce ve třetí skupině podle § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř., odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou.
Odvolací soud při zařazení pohledávky soudního exekutora do rozvrhu rozdělované podstaty správně vyšel ze Stanoviska k výkladu zákona č. 120/2001 Sb. (účinného do 31. 12. 2007) ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2006, pod č. 31. V bodu XVIII. Nejvyšší soud v něm zaujal názor (od něhož nemá důvod se odchylovat ani v dané věci), že pohledávku exekutora na náhradu nákladů exekuce je třeba připodobnit k pohledávce oprávněného (nákladů oprávněného), která se podle § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. uspokojuje ve třetí skupině. Skutečnost, že v exekučním řízení se úkony exekutora považují za úkony soudu (§ 52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.), z nákladů exekuce náklady řízení „vzniklé státu“ nečiní (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3827/2007).
Nejvyšší soud proto dovolání soudního exekutora podle § 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání bylo odmítnuto, ostatním účastníkům, jež by jinak měli na náhradu případných nákladů dovolacího řízení právo, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu