20 Cdo 47/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Františka Ištvánka ve věci
výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Krajského soudu v Českých
Budějovicích, se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábřeží 2, proti
povinné K., Č. spol. s r.o., zastoupené advokátem, pro 847.236,- Kč, prodejem
movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 22 E 670/2003, o
dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočky v Táboře ze dne 30. 4. 2004, č.j. 15 Co 43/2004-44, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 30.
4. 2004, č.j. 15 Co 43/2004-44, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil usnesení ze dne 30. 10.
2003, č.j. 22 E 670/2003-6, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí
(usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 1997, č.j. 12 Cm
68/94-149). Dospěl k závěru, že exekuční titul není pouhou výzvou ve smyslu
ustanovení § 7 odst. 1, věty druhé, zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích (dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“), ve znění účinném do 31. 12.
2000, ale samostatným rozhodnutím, které obsahuje uložení povinnosti k úhradě
soudního poplatku; jeho splatnost je proto třeba odvozovat od § 7 odst. 3
zákona č. 549/1991 Sb. a musela nastat až po právní moci uvedeného rozhodnutí,
tj. po 9. 2. 1999. Tříletá lhůta podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č.
549/1991 Sb. začala tedy plynout teprve dne 1. 1. 2000 a skončila dne 31. 12.
2002; protože však sdělením oprávněné ze dne 22. 7. 2002 byla povinná vyzvána k
zaplacení předmětné pohledávky, k čemuž následovala i další korespondence mezi
účastníky, od 1. 1. 2003 běžela nová tříletá lhůta pro vymáhání poplatku.
V dovolání – jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a §
238a odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) – namítá
povinná, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Podle jejího názoru Krajský soud v Českých Budějovicích neměl o
odvolání rozhodovat, neboť je stranou sporu, a všichni jeho soudci jsou proto z
projednání a rozhodnutí věci vyloučeni, byť Vrchní soud v Praze svým
rozhodnutím ze dne 7. 4. 2004, č.j. Nco 45/2004-39, rozhodl, že členové
odvolacího senátu 15 Co vyloučeni nejsou. Povinnost zaplatit soudní poplatek za
odvolání ze dne 9. 6. 1997 vznikla povinné dne 11. 6. 1997, a to bez ohledu na
později vydávaná usnesení či jiná rozhodnutí soudu, vyzývající ji k zaplacení
soudního poplatku z odvolání. Tříletá prekluzivní lhůta podle ustanovení § 13
odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. tak uplynula 31. 12. 2000. I kdyby se soudní
poplatek za odvolání stal splatným teprve na základě výzvy soudu, tedy dne 21.
6. 1997, i tak by prekluzivní lhůta uplynula 31. 12. 2000; sdělení oprávněné o
pohledávce ze dne 22. 7. 2002 proto nemohlo způsobit počátek běhu nové tříleté
prekluzivní lhůty k vymáhání soudního poplatku. Povinná navrhla, aby napadené
usnesení i usnesení soudu prvního stupně byla zrušena a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č.
59/2005 Sb.).
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení
§ 238a odst. 1 písm. c/, § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3
o.s.ř., neboť odvolací soud posoudil otázku počátku běhu prekluzivní lhůty v
rozporu s hmotným právem; proto je dovolání i důvodné.
Podle § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12.
1997, je poplatek za podání návrhu splatný vznikem poplatkové povinnosti,
jde-li o poplatky stanovené pevnou sazbou placené kolkovou známkou. V ostatních
případech jsou poplatky splatné na základě výzvy soudu do tří dnů ode dne
jejího doručení. Podle odstavce 3 téhož ustanovení jsou ostatní poplatky
splatné do tří dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost poplatek
zaplatit stanovena nebo jímž byl schválen smír, nestanoví-li rozhodnutí o
schválení smíru splatnost delší.
Podle § 9 odst. 1 písm. a/ zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném do
31. 12. 1997, nebyl-li poplatek, který je splatný podáním návrhu na zahájení
řízení nebo na základě výzvy příslušného soudu, zaplacen, a to ani dodatečně ve
lhůtě stanovené soudem, provede soud řízení, jde-li o návrh na zahájení
odvolacího řízení.
Podle § 13 odst. 1 až 3 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném do 31.
12. 1997, nelze poplatek (doplatek poplatku) vyměřit ani vymáhat po uplynutí
tří let od konce kalendářního roku, v němž se stal splatným. Od konce
kalendářního roku, v němž byl poplatník písemně uvědoměn o úkonu soudu
provedeném k vyměření nebo vymáhání poplatku (doplatku poplatku) anebo v němž
předseda soudu povolil posečkání poplatku nebo jeho zaplacení ve splátkách,
běží nová tříletá lhůta. Úkonem k vymáhání poplatku (doplatku poplatku) je též
písemná upomínka na zaplacení poplatku (doplatku poplatku) doručená
poplatníkovi.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že soudní poplatek za odvolání –
nestanovený pevnou sazbou a proto neplacený kolkovou známkou – byl v době
podání odvolání v nalézacím řízení (11. 6. 1997) splatný na základě výzvy soudu
do tří dnů ode dne jejího doručení (výzva byla podle obsahu spisu povinné
doručena 18. 6. 1997). Od konce kalendářního roku, do nějž spadá takto určený
den splatnosti, pak počala běžet tříletá prekluzivní lhůta podle § 13 odst. 1
zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1997 (pro úsudek,
zda vymáhané právo zaniklo, však nestačí zjištění, že lhůta uvedená v § 13
odst. l zákona č. 549/1991 Sb. uplynula, nýbrž je třeba zároveň objasnit, zda
před uplynutím uvedené lhůty byly či nebyly provedeny úkony k vyměření nebo
vymáhání poplatků anebo, zda předseda senátu povolil posečkání poplatku nebo
jeho zaplacení ve splátkách /§ 13 odst. 2 a 3 stejného zákona/). O tom, že
odvolání je nutno považovat za „návrh“ ve smyslu § 7 odst. 1 cit. zákona,
svědčí jeho § 9 odst. 1 písm. a/, v jehož kontextu je odvolání bezpochyby
„návrhem na zahájení odvolacího řízení“. Splatnost soudního poplatku za
odvolání je proto třeba v rozhodné době posuzovat podle § 7 odst. 1, věty
druhé, zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1997, nikoli podle §
7 odst. 3 téhož zákona, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Okolnost, že výzva
k zaplacení soudního poplatku byla v dané věci učiněna formou usnesení, z ní
rozhodnutí o stanovení povinnosti zaplatit poplatek ve smyslu § 7 odst. 3
citovaného zákona nečiní. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze
dne 12. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1885/2004.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. správné.
Nejvyšší soud je proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 2, část věty za středníkem, a odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí
o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část první věty za
středníkem a věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2005
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu