21 Cdo 1885/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci
výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - Krajského soudu v Českých
Budějovicích se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábřeží č. 2, proti
povinné K., Č. spol. s r.o., zastoupené advokátem, pro 847.236,- Kč s
příslušenstvím zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené
u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 E 19/2003, o dovolání povinné proti
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19.
prosince 2003, č.j. 15 Co 713/2003-30, takto:
Usnesení krajského se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých
Budějovicích k dalšímu řízení.
Na návrh oprávněné Okresní soud v Táboře usnesením ze dne 5. 9. 2003, č. j. 9
E 19/2003-13, nařídil podle „vykonatelného usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 13. 6. 1997, č. j. 12 Cm 68/1994-149, k uspokojení
pohledávky oprávněné v částce 847.236,- Kč výkon rozhodnutí zřízením
soudcovského zástavního práva na nemovitostech, a to stavební parcele č. 269 o
výměře 1 009m², stavební parcele č. 270 o výměře 302m², stavební
parcele č. 590 o výměře 78m², stavební parcele č. 675 o výměře 433m²,
stavební parcele č. 676 o výměře 4 417m², parcele č. 546/41 o výměře 18
098m², parcele č. 546/42 o výměře 135m² - vodní plocha, parcele č.
546/43 o výměře 472m² a budov bez čp/če na st. parcele č. 269, 270, 674,
675 a 676, když tyto nemovitosti jsou zapsané v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu v T. na LV č. 525 pro obec a kat. území Ch. ve vlastnictví
povinného“, a rozhodl, že pro pořadí soudcovského zástavního práva k
nemovitostem „je rozhodující den, kdy soudu došel návrh na jeho zřízení, tedy
den 14. 7. 2003“, že povinná je povinna zaplatit České republice na účet
Okresního soudu v Táboře na soudním poplatku částku 16.944,- Kč do tří dnů od
právní moci usnesení a že oprávněná nemá právo na náhradu nákladů tohoto
řízení.
K odvolání povinné Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
usnesením ze dne 19. 12. 2003, č.j. 15 Co 713/2003-30, usnesení soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Usnesení soudu prvního stupně posoudil jako věcně správné a
argumentaci povinné ve věcné rovině neuznal za důvodnou, neboť se opírá pouze o
část právní úpravy, která na daný případ dopadá. Vykonávané rozhodnutí totiž
není pouhou výzvou ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 věty druhé zákona č.
549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění platném do 31. 12. 2000, ale
samostatným rozhodnutím, které obsahuje uložení povinnosti k úhradě soudního
poplatku, s poučením o možnosti odvolání. Proto je jeho splatnost třeba
odvozovat od § 7 odst. 3 stejného zákona a musela tak nastat až po právní moci
uvedeného rozhodnutí, tj. po 9. 2. 1999. Tříletá lhůta podle ustanovení § 13
odst. 1 zákona o soudních poplatcích začala tedy plynout teprve dne 1. 1. 2000
a skončila dne 31. 12. 2002. Protože ale sdělením oprávněné ze dne 22. 7. 2002
byla povinná vyzvána k zaplacení předmětné pohledávky, k čemuž následovala i
další korespondence mezi účastníky, od konce roku 2002 běžela nová tříletá
lhůta ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 zákona o soudních poplatcích.
Okresní soud v Táboře v dalším řízení usnesením ze dne 16. 3. 2004, č.j. 9 E
19/2003-49, zrušil výrok III. Ve svém usnesení ze dne 5. 9. 2003, č.j. 9 E
19/2003-13, o povinnosti povinné zaplatit České republice soudní poplatek ve
výši 16.944,- Kč s odůvodněním, že toto řízení je ve smyslu ustanovení § 11
odst. 1 písm. ch) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, od soudních
poplatků osvobozeno.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z toho,
že rozhodnutí odvolacího soudu má podle jejího názoru ve věci samé po právní
stránce zásadní význam, povinná namítá, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že usnesení odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení spatřuje
dovolatelka v tom, že ve svém odvolání ze dne 27. 10. 2003 „dala odvolacímu
soudu ke zvážení“, zda je vhodné, aby o tomto odvolání rozhodoval Krajský soud
v Českých Budějovicích, když se jedná o výkon jeho vlastního rozhodnutí. Kdyby
jí odvolací soud sdělil, že odvolání bude skutečně projednávat a o něm
rozhodovat, námitku podjatosti všech soudců a přísedících Krajského soudu v
Českých Budějovicích by „samozřejmě vznesla“. Odvolání tak neměl projednávat a
o něm rozhodovat Krajský soud v Českých Budějovicích, neboť všichni soudci a
přísedící tohoto soudu, včetně jeho pobočky v Táboře, jsou vyloučeni z
projednávání a rozhodnutí věci pro podjatost. Nesprávnost právního posouzení
věci spatřuje v tom, že s ohledem na ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 549/1991
Sb., o soudních poplatcích, vznikla jí povinnost zaplatit soudní poplatek za
odvolání ze dne 9. června 1997 dne 11. června 1997, a to bez ohledu na později
vydávaná usnesení či jiná rozhodnutí soudu, vyzývající ji k zaplacení soudního
poplatku z odvolání. Tříletá prekluzivní lhůta podle ustanovení § 13 odst. 1
zákona o soudních poplatcích tak uplynula dne 31. prosince 2000 a uvedený
soudní poplatek proto nelze po povinné vymáhat. Na uvedeném závěru podle jejího
názoru nemůže nic změnit ani to, kdyby se soudní poplatek za odvolání ze dne 9.
června 1997 stal splatným teprve na základě výzvy soudu, tedy dne 21. června
1997, neboť i tak by prekluzivní lhůta uplynula 31. prosince 2000 a v obou
naznačených případech by sdělení Krajského soudu v Českých Budějovicích o
pohledávce ze dne 22. července 2002 nemohlo způsobit, že by oprávněné začala
běžet nová tříletá prekluzivní lhůta k vymáhání soudního poplatku. Navrhla, aby
dovolací soud usnesení odvolacího soudu a usnesení Okresního soudu v Táboře,
č.j. 9 E 19/2003, ze dne 5. 9. 2003 zrušil a aby věc vrátil Okresnímu soudu v
Táboře k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není
přípustné (§ 236 odst. 2 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jsou obsaženy v ustanovení §
238a odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 a v § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení
výkonu rozhodnutí [§ 238a odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jinak
než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější usnesení zrušil [§ 238a odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 a § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c), § 238a odst.
2 a § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu
rozhodnutí po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst. 1 písm. c), § 238a
odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Povinná dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na
nařízení výkonu rozhodnutí.
Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno usnesení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, které by
bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání povinné proti usnesení odvolacího soudu
tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §
238a odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 238a odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem [238a odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu
zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.);
vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. c), § 238 odst. 2
a § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 a §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 238a odst. 1 písm. c), § 238a
odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení
odvolacího soudu v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní
stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku prekluze práva
vymáhat soudní poplatek podle ustanovení § 13 zákona č. 549/1991 Sb., o
soudních poplatcích, ve znění do 31. 12. 1997. Vzhledem k tomu, že odvolací
soud tuto otázku vyřešil v rozporu s hmotným právem a že její posouzení bylo
pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadené
usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího
soudu je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 a §
237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.
které, provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 251 o.s.ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá
vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Výkon rozhodnutí soud nařizuje zpravidla bez nařízení jednání (§ 253 odst. 1 o
.s.ř.) a tedy bez provádění dokazování, podle skutečností, jež plynou především
z rozhodnutí, jehož výkon se nařizuje (z titulu pro výkon rozhodnutí). Při
rozhodování o návrhu na výkon rozhodnutí soud jednání nařídí jen tehdy,
považuje- li to za nutné nebo stanoví-li to zákon (§ 253 odst. 2 o.s.ř.).
Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého
plnění soud - z hlediska jeho věcného posouzení - zkoumá, zda rozhodnutí (jiný
způsobilý titul), jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem, který k tomu
měl pravomoc, zda je vykonatelné po stránce formální a materiální, zda
oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován
v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí
pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem,
zda vymáhané právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí
není zřejmě nevhodný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5.
1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 4 nebo usnesení ze dne 28. 11.
2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník
2002, pod pořadovým číslem 67).
Závěr o tom, zda k nařízení výkonu rozhodnutí navrhovaný titul (usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 1997, č.j. 12 Cm
00068/94-149) je vykonatelný, je odvislý mimo jiné od zjištění, zda exekučním
titulem přiznané právo není prekludováno (nezaniklo).
Otázku prekluze (zániku) vymáhaného práva je třeba posuzovat – vzhledem k tomu,
že k výkonu rozhodnutí navržené usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek
bylo vydáno dne 13. 6. 1997 – podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění do 31. 12. 1997, tedy do dne, než nabyly účinnosti zákony
č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o
oceňování majetku), č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem
trestné činnosti a o změně a doplnění některých zákonů, a č. 227/1997 Sb., o
nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících
zákonů (zákon o nadacích a nadačních fondech) – dále jen „zákon o soudních
poplatcích“.
Podle ustanovení § 4 zákona o soudních poplatcích poplatková povinnost vzniká
a) podáním návrhu na provedení poplatného úkonu, je-li poplatníkem navrhovatel,
b) schválením smíru ve smírčím řízení,
c) sepsáním podání do protokolu u soudu,
d) v ostatních případech uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s
rozhodnutím ve věci samé).
Poplatek za podání návrhu je splatný vznikem poplatkové povinnosti, jde-li o
poplatky stanovené pevnou sazbou placené kolkovou známkou. V ostatních
případech jsou poplatky splatné na základě výzvy soudu do tří dnů ode dne
jejího doručení (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Poplatek za sepsání návrhu na zahájení řízení nebo odvolání proti rozhodnutí do
protokolu je splatný jeho sepsáním (§ 7 odst. 2 zákona o soudních poplatcích).
Ostatní poplatky jsou splatné do tří dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla
povinnost poplatek zaplatit stanovena nebo jímž byl schválen smír, nestanoví-li
rozhodnutí o schválení smíru splatnost delší (§ 7 odst. 3 zákona o soudních
poplatcích).
Poplatek (doplatek poplatku) nelze vyměřit ani vymáhat po uplynutí tří let od
konce kalendářního roku, v němž se stal splatným (§ 13 odst. 1 zákona o
soudních poplatcích).
Od konce kalendářního roku, v němž byl poplatník písemně uvědoměn o úkonu soudu
provedeném k vyměření nebo vymáhání poplatku (doplatku poplatku) anebo v němž
předseda soudu povolil posečkání poplatku nebo jeho zaplacení ve splátkách,
běží nová tříletá lhůta (§ 13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích).
Úkonem k vymáhání poplatku (doplatku poplatku) je též písemná upomínka na
zaplacení poplatku (doplatku poplatku) doručená poplatníkovi (§ 13 odst. 3
zákona o soudních poplatcích).
Jde-li o posouzení vykonatelnosti usnesení, jímž byl vyměřen soudní poplatek
(jako je tomu v projednávané věci), z citovaných ustanovení vyplývá, že po
uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích
(tři roky od konce kalendářního roku, v němž se stal poplatek splatným) lze
poplatek vymáhat jedině tehdy, byly-li provedeny úkony (nebo úkon) k vyměření
nebo vymáhání poplatků, anebo, jestliže předseda soudu povolil posečkání
poplatku nebo jeho zaplacení ve splátkách (§ 13 odst. 2 zákona o soudních
poplatcích); jinak platí, že nárok na vymáhání soudního poplatku zanikl (byl
prekludován).
Pro úsudek o tom, kdy počala běžet lhůta uvedená v ustanovení § 13 odst. 1
zákona o soudních poplatcích, je podstatné, kdy se soudní poplatek stal
splatným.
Z hlediska splatnosti soudních poplatků zákon o soudních poplatcích rozeznává v
první řadě poplatky za podání návrhu na provedení poplatného úkonu, které se
stávají splatnými (jde-li o poplatky stanovené pevnou sazbou placené kolkovou
známkou) vznikem poplatkové povinnosti nebo (v ostatních případech) na základě
výzvy soudu do tří dnů ode dne jejího doručení [srov. § 7 odst. 1 a § 4 písm.
a) zákona o soudních poplatcích], dále poplatek za sepsání návrhu na zahájení
řízení nebo odvolání proti rozhodnutí do protokolu, který se stává splatným
jeho sepsáním [srov. § 7 odst. 2 a § 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích],
a poplatky za schválení smíru a ostatní poplatky, které jsou splatné do tří dnů
od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost poplatek zaplatit stanovena
nebo jímž byl schválen smír, nestanoví-li rozhodnutí o schválení smíru
splatnost delší [srov. § 7 odst. 3 a § 4 písm. b) a d) zákona o soudních
poplatcích].
V projednávané věci jde o výkon rozhodnutí k vymožení soudního poplatku z
odvolání, který byl vyměřen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 13. 6. 1997, č.j. 12 Cm 00068/94-149. Jedná se tedy o poplatek za podání
návrhu na provedení poplatného úkonu ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) zákona o
soudních poplatcích; nejedná se o poplatek za schválení smíru [§ 4 písm. b)
zákona o soudních poplatcích] ani o poplatek za sepsání podání do protokolu u
soudu [§ 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích] či poplatek uložený v
souvislosti s rozhodnutím ve věci samé [§ 4 písm. d) zákona o soudních
poplatcích]. Uvedené usnesení je svým obsahem zároveň i výzvou k zaplacení
tohoto poplatku (§ 7 odst. 1 věta druhá zákona o soudních poplatcích); povinná
byla poučena, že nebude-li soudní poplatek zaplacen do 3 dnů od doručení
usnesení, bude jej soud vymáhat. Splatnost poplatku se tak řídí ustanovením § 7
odst. 1 zákona o soudních poplatcích (nastává do tří dnů ode dne doručení výzvy
soudu).
Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podala oprávněná dne 14. 7. 2003 a soud
prvního stupně o něm rozhodoval dne 5. 9. 2003 (odvolací soud dne 19. 12.
2003). Pro posouzení, zda v době rozhodování soudu o návrhu na nařízení výkonu
rozhodnutí uplynula či neuplynula lhůta uvedená v ustanovení § 13 odst. 1
zákona o soudních poplatcích (tři roky od konce kalendářního roku, v němž se
stal poplatek splatným) bylo nezbytné především objasnit, kdy bylo vykonávané
rozhodnutí povinné doručeno (tři dny poté se stal poplatek z odvolání
splatným). Ani zjištění o tom, že lhůta uvedená v ustanovení § 13 odst. 1
zákona o soudních poplatcích již uplynula, však ještě nemohlo vést k závěru o
tom, zda vymáhané právo zaniklo (bylo prekludováno) či nikoli. Soud prvního
stupně by po takovém zjištění (že uplynula lhůta uvedená v 13 odst. 1 zákona o
soudních poplatcích) musel ještě objasnit, zda byly či nebyly před uplynutím
uvedené lhůty provedeny úkony (nebo úkon) k vyměření nebo vymáhání poplatků
anebo, zda předseda soudu povolil posečkání poplatku nebo jeho zaplacení ve
splátkách (§ 13 odst. 2 a 3 stejného zákona). Ze skutečností, jež vyplývaly ze
samotného titulu pro výkon rozhodnutí (usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 13. 6. 1997, č.j. 12 Cm 00068/94-149), takové zjištění
učinit nemohl.
Odvolací soud, který vyšel z jiného právního názoru (že poplatek z odvolání je
„ostatním poplatkem“ ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 zákona o soudních
poplatcích), nejen nenapravil pochybení soudu prvního stupně v tom, že
nezjišťoval, kdy bylo vykonávané usnesení povinné doručeno (proto je jeho
závěr, že lhůta podle § 13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích začala plynout
teprve dne 1. 1. 2000 předčasný), ale při objasňování, zda byly učiněny úkony
ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 a 3 zákona o soudních poplatcích, se spokojil
s tím, že povinná „potvrzuje a dokládá, že sdělením oprávněného z 22. 7. 2002
byla vyzvána, aby zaplatila do 3 dnů od doručení sdělení předmětnou
pohledávku“. Nezabýval se tím, zda (před případným uplynutím prekluzívní lhůty
uvedené v ustanovení § 13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) nebyly učiněny
i jiné další úkony podle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 zákona o soudních
poplatcích.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správné. Nejvyšší soud České republiky je proto podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. května 2005
JUDr.
Mojmír Putna
předseda senátu